helianto

"Není-li Boha, tedy mám zcela svobodnou vůli..." - Dostojevskij To je zvláštní. Z Dostojevského to má jen základní motiv, vraždu, spáchanou duševním slabochem, a jednoduchou, ale morálně velmi silnou, hlavní hrdinku. Jinak se panu režisérovi podařilo vystavět zcela svébytné, na originálu nezávislé, dílo. A přitom je to dobré. Dokonalá krimi, kdy známe vraha, a jde jen o to, zda se přizná nebo ne. Zda bude dopaden nebo nikoliv. Znalci Dostojevského znají snad odpověď dopředu, ale jisti si nejsme až do poslední chvíle. Jak moc se bude toto podání držet originálu? Jak to nakonec dopadne, zda je to zpracování věrné nebo ne, to nebudu říkat, ale rozhodně se jedná o velmí neotřelé zpracování... (Challenge Tour - duben 2015)

Tak. Teď si připadám jako cynický vyvrhel, pohrdající jakoukoliv romantikou. Já, která dokáže brečet u každého druhého dojáku! Ale tady nějak nebylo nad čím. Tady jsem bez účasti sledovala naprosto chladně vykalkulovaný, na city bez valného úspěchu útočící, rádoby romantický příběh. A říkám si, kde jako byla ta romantika. Že se dceruška z dobré rodiny zamiluje do tesaře, z kterého ovšem na hony sálá, že má rozhodně na víc? Že tatík velkopodnikatel, ovšem zcela čestný, bez okolků, poté co jeho dcera z přemíry stresu omdlí, svolí k jejímu sňatku s člověkem, na němž je pochybné naprosto všechno, ovšem mimo charakteru, samozřejmě. Že hlavní hrdinka nutí svého drahého k odpuštění tam, kde není co odpouštět, protože tam není žádný vztah? Dobré nebe, co to je?! A ten konec s vážnou nemocí, které je nakonec věnována většina roztahaného, více než dvouhodinového, filmu? To že je jako romantika, která má útočit na naše city? To snad ne. Snad ani svatá Rosamunde nemá tak hloupé romantické slaďárny jako jsem s velkou námahou a sebezapřením dokoukala právě teď. A Moment to Remember? V žádném případě. A Moment to Forget. A rychle. (Challenge Tour - duben 2015)

Jako dokument tento snímek nijak nevybočuje z dobrého průměru české časosběrné dokumentární tvorby, rozhodně však vzbudí zájem o vcelku netradiční pojetí shakespearovské tragédie o patologickém žárlivci Othellovi na naší první scéně. A tím svůj účel do značné míry naplňuje.

Další, ne-li snad vůbec první, nepohádková inscenace klasické pohádky, jež rozhodně není určena dětem. Daleko víc než o pohádku se jedná o televizní poému, která, více než slov, využívá jiných výrazových prostředků – nádherná hra světel a stínů vévodí neobvyklému pojetí Erbenovy předlohy, mimika herců (mimořádná herecká příležitost především pro Radovana Lukavského. Marně pátrám v paměti, kde si ještě zahrál tak výraznou zápornou roli. V záři černé a červené působí jako sám prototyp ďábla), náznaky děje, nikdy nedokončené, a přece zřejmé a jasné, zpětné projekce, které zde rozhodně nepůsobí rušivé, jak tomu obvykle bývá, a nakonec i ony na první pohled jakoby levné divadelní kulisy, jež však jen podtrhují sílu příběhu pohádkové lásky a nenávisti. A doprovodnou hudbu, tu je nutno zmínit zvlášť, zcela samostatný prvek, který korunuje nádhernou poetickou poctu klasikovi naší české pohádky. Velkým neprávem podceňovaný snímek. Jeho hodnoty ovšem oceníte teprve tehdy, otevřete-li oči a duši kráse.

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým.

"Dal jsem Vám zločince, máte trest. To si mám za Vás vymyslet i zločin?!" Krutý příběh z minulosti nepříliš dávné. Film pozapomenutý stejně, jako začínáme pomalu zapomínat na naši minulost, jež ještě pro naše rodiče byla současností. Doba, kdy člověk nevěděl dne ani hodiny. Doba, která přišla tak zákeřně těsně poté, kdy lidé uvěřili, že budou moci konečně vydechnout a volně dýchat. Ale teror pokračuje dál, jen pod zástěrkou boje za lepší zítřky pro široké masy. O to je rafinovanější, je snazší člověka zlomit, když se stává personou non-grata pro lidi, kterým věřil. Minulost připomínající nám, proč bychom si měli víc vážit současnosti. Příběh bez naděje. Neměli bychom zapomínat…

Hmm, tohle bude složité hodnocení. On to není špatný film, je nesmírně autenticky podaný. Způsob snímání filmu, to je důvod minimálně pro jednu hvězdu. Pojmout film jako amatérský dokument, syrový nesestříhaný materiál se vším všudy, to je opravdu dost originální. Já jen ale nevím, proč je to předkládané jako horor? V tom filmu se nebojíte ani jedinou milisekundu. Trolové, z nichž by měla jít hrůza, jsou celkem roztomilé loutkové postavičky (jen, pravda, poněkud větší a agresivnější). Ani atmosféra není nijak hororová. Je to prostě zajímavý dokument o existenci trolů v Norsku a o tom, jak se s jejich existencí vyrovnávají oficiální místa. Tečka. Žádný horor. Proto nemůžu jít s hodnocením výš. Ta druhá hvězda, ta je pak nostalgická. Za tu krásnou norskou přírodu a za to, že mi některá místa z filmu byla důvěrně známá z mých toulek po této čarokrásné zemi. (Challenge Tour – duben 2015)

„Není lehké poznat přátele od nepřátel, to jsem se měla naučit.“ Nadpozemsky křehká Angela v nejhorším bahně velkoměsta. Andělské světlo v ponuré atmosféře smutného prostředí. Stojí nad ním, mimo něj, pozoruje, zaznamenává jej svými kresbami. Z lehkovážného holčičího útěku z domova za novými zkušenostmi, za mužem snů, se pomalu začíná stávat noční můra, skutečnost doléhá stále tíživěji … Jen škoda závěru, byla bych čekala jiný … „Opravdoví hrdinové nikdy nezemřou, protože kdyby ano, kdo by dokončil jejich misi?“ (Challenge Tour – duben 2015)

“Nenávidět je mnohdy větší rozkoš než milovat“ – Aristophanés A krásná, tajemná pastýřova panenka nenávidí se skutečnou rozkoší a potěšením. Ten úsměv, s nímž dokončovala své dílo pomsty, … Čím menší rozkoš působili muži jí, tím s větší rozkoší se pak mstila ona jim … Velmi zajímavý snímek s pořádnou porcí mystiky, s nádhernou alpskou kulisou, podbarvený dokonalou hudbou. Challenge Tour – duben 2015

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015)