helianto

Výčitky svědomí nevyvolává poklesek, nýbrž trest (Jean Dutourd). „Snad to ani slib nebyl, ale řekl jsem, že přijedu přesně za rok … I počasí je jako tenkrát … dusno …“ Na první pohled běžná zdvořilostní návštěva, běžný rozhovor mezi dvěma starými známými, rutinní záležitost. Hned na ten druhý však vnímáme ono dusno, dusnou a temnou atmosféru, napětí mezi oběma aktéry, vyjádřené nicméně velmi minimalisticky – drobnými gesty, intonací, lehkou mimikou. Tak, jak to umějí jen největší mistři hereckého umění. Postupně, nenápadně jsme vtahováni do napínavého souboje mezi dvěma silnými osobnostmi, z nichž každá věří, že má pravdu. Otázka zločinu a trestu. Otázka práva na pomstu. Otázka svědomí. „Vsadil jsem na Vaše svědomí, ale zdá se, že je příliš brzy … za rok přijdu zas …“

„Aspoň v tomhle nám nelhali …“ Absurdita totalitního režimu dotažená s vtipem a nahledem do naprosté dokonalosti. Člověk žijící pod neustálou hrozbou toho, že bude potopen v totálních s…ách, je tam nakonec vinou vlastního neuváženého činu skutečně vržen a pak už se to na něj z potrubí valí ze všech stran … Pro půlku národa se okamžitě stává hrdinou, pro tu druhou padouchem. On sám se snaží jen se v tom neutopit. Režisér Jiří Strach opět prokázal svůj cit pro filmařské řemeslo, schopnost dokonale zpracovat jakékoliv téma a vybrat si pro svůj záměr ty nejlepší herce i pro ty nejmenší role. Vynikající černý humor v českém podání: „Vadilo by Ti moc, kdybych jezdil s multikárou? … Tak já jim to podepíšu … - Budou Ti ji půjčovat i na víkendy?“

Tohle byla voda na můj mlýn. Miluju hrátky s jazykem, takže u komentáře k tomuto filmu jsem se doslova a do písmene tetelila blahem. Doprovodný text padl filmu jako ulitý, žádná omáčka, ani pomocná berlička. Autor mistrně prokázal, že mu rodný jazyk není cizí. Chytil příležitost za pačesy a s jazykem si pohrál tak lehce, jako ona pověstná kočka s myší, takže nám divákům spadla čelist a mě osobně pohladil duši. Naplnilo mě štěstím, že jsou ještě lidé, kterým krása jazyka leží na srdci. A poslala bych do háje všechny, jímž je bohatství jazyka ... volné a zacházejí s ním tak, že nad tím rozum zůstává stát.

"Co by tomu Češi řekli, že jsem složil americkou národní hymnu?" A tak Dvořák záznamník s motivem zase zavřel ...

Pohádky mám ráda, ale tohle opravdu nebylo možné zhlédnout bez újmy na zdraví a dobrém vkusu - vladař-pěstitel a princezna, zvaná Sůva z nudlí? To opravdu nikdy více!

Vcelku příjemná, dobře obsazená, studiová pohádka. Klasicky nádherná hudba Petra Hapky.

“Miluju Tě, ale už Tě nemám ráda.“ Příběh o tom, jak člověk s pocitem, že má na všechno dost času, dokáže s touto relativní veličinou naivně plýtvat. O tom, jak některé věci (a lidi) považujeme za samozřejmé a nevážíme si jich. O tom, jak jediný krátký a definitivní okamžik může všechno naprosto změnit a my se stáváme bezprizorními. A přesto musíme žít dál – i s tím tíživým vědomím, že jsme prohráli zcela všechno ... „Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého.” Friedrich Dürrenmatt

Radek Baborák je tak geniální hornista, že člověka až bolí u srdce, jak málo se to ví. Každý dokument, mapující život, postoje a umění toho vyjímečného muzikanta, je přínosný ...

„Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.“ Tato slova jednoho z největších klasiků, Williama Shakespeara, se mi zdají k filmu Devět kruhů pekla víc než přiléhavými. Nač člověk potřebuje peklo, když si jej dokáže zařídit sám zcela bez pomoci jakékoliv nadpřirozené síly …? Těžko k tomuto filmu cokoliv dodat, zvlášť když si člověk uvědomí skutečný dosah hrůz, které nám tu byly předloženy a mnohdy jen naznačeny. Snad jen – díky, díky Bohu za to, že jsme se nenarodili o 14,000 kilometrů více na jihovýchod ...

Živě vysíláno 17. 11. 2014 - Radiožurnál oslavil 17. listopad koncertem, na kterém zazpívali Aneta Langerová, David Koller a další.