helianto

„Buďte vítán do mého domu. Vstupte svobodně a dobrovolně …“ Už jen z této jediné věty mrazí. Stejně jako z celého zpracování drakulovského příběhu. Ilja Racek. Dokonalý gentleman, jediný jeho kosý pohled přes límec kabátu, pohled temných, chladných očí, plných krutosti. To je Drakula, jaký má být. Mohu prohlásit, že jsem neviděla krutějšího, a tudíž lepšího. Bez slitování. Bez jediného úsměvu. Bez jediného kousku citu. Temného. Plného vášně a touhy, touhy po krvi. Ano, je pravda, že černobílá televizní inscenace působí dnes, v době neomezených trikových možností, v mnoha ohledech úsměvně, možná ploše, málo dramaticky, ve srovnání s jinými akčnějšími zpracováními je mnohem komornější. Ale s přihlédnutím k době a místu vzniku je to kvalitní záležitost, která by za použití prostředků dnešní doby, strčila většinu draculovských adaptací hravě do kapsy.

„Nejrychleji se rodí strach.“ (L. da Vinci) … a jde ruku v ruce s pocitem bezmocnosti, fyzické i psychické: „To je k zoufání a já tady musím bezmocně sedět ve svém křesle …“ Neuvěřitelným způsobem vystupňované napětí v příběhu, jemuž kraluje svým hereckým mistrovstvím jediná žena, Jiřina Šejbalová, a ani na minutku nás nenechá za celou dobu vydechnout. Postupně s ní procházíme jednotlivými fázemi od obyčejného pocitu rozladěnosti z toho, že se nemůže dovolat manželovi, přes okamžik překvapení z toho, co bylo nechtěně zaslechnuto, následovaným pocitem bezmocnosti nad tím, že nemůže pomoci a nijak zasáhnout do běhu událostí, až po okamžik uvědomění si hrůzy z omylem zaslechnutého v celém rozsahu, dosahu a jeho důsledcích …

"Člověk začne chápat život teprve, když začne myslet na smrt." (J. Hubač) Tak by se do jediné věty dal lapidárně shrnout celý příběh. Hlavní hrdina, brilantně ztvárněný vynikajícím Milošem Kopeckým, začne tváří v tvář nelítostné diagnóze bilancovat svůj život a rozhodne se napravit vše, v čem, podle svého názoru, selhal, aby pak paradoxně byl nucen nést následky svých činů. "Na věci je třeba nahlížet s optimistickou skepsí".

"Každý z nás dospěje ke ztrátě iluzí, které choval v mládí ke svým bližním." (S. Freud) První lásky a vzplanutí jsou ty, které si v sobě neseme celý život. A také celý život neustále ztrácíme iluze. Jen v mládí pro nás bývají podobná vystřízlivění obzvláště těžká. Až mnohem později se naučíme těmto ztrátám čelit se shovívavou skepsí a "moudrým" nadhledem. Nebo to alespoň předstírat. Ta čistota už v nás není. Nádherný a přitom velmi realistický pohled na "sladká" léta mládí. "Když já Ti nevěřim... Věřím, nikomu jsem tak nevěřila... "

„Ono to půjde, jen musíte být hodně energický …“ A pan profesor Suchý, v geniálním podání Karla Lamače, opravdu velmi energickým byl. Ovšem jen do doby než přišla ona osudová chvíle: „Řekněte mi, dívčino romantická, proč jste uzavřela sázku tak pošetilou?“ a ona odvětila tónem, jemuž nelze bylo odolati: „Protože se mi líbíte …“ A pohled jejích nádherných očí, orámovaných hustými řasami, byl více než výmluvným – nádherná a skutečně neodolatelná Anny Ondráková. A jedna z nejlepších prvorepublikových konverzačních komedií, kde sázkou nejvyšší, ohrožující čest obou zúčastněných, byla hubička, a přesto to mezi oběma partnery tak nádherně jiskřilo …

Proč jen, proboha, museli skončit zrovna na Smichovském nádraží? V Praze snad není ošklivější :o) To ho zřejmě museli, pro účely natáčení, na týden zavřít a vydezinfikovat, aby aspoň nějak vypadalo :o) Jinak, samozřejmě, velmi zajímavý dokument o zajímavém fenoménu železniční dopravy s tím nejlepším průvodcem, jakého si možno představit.

„Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí“ (Maurois). Velmi netradiční pohádka z brněnského studia. Příběh o hledání obyčejného malého lidského štěstí v prvorepublikových kulisách. Nádherně snová, vánoční atmosféra. Neuvěřitelně krásná kamera.

„Za války je větší kumšt žít než umírat …“ Přesto je možné vprostřed smrti nalézt život. Dojemný a zároveň krutý příběh mladé vdovy, která se pod vlivem ztráty iluzí rozhodla nejprve k sebeobětování v podobě práce ošetřovatelky v lazaretu, aby nakonec v tomto beznadějném prostředí nalezla sebezničující vášeň a lásku. Válka však není časem lásky, je časem pokřivení základních lidských hodnot. „Pomáhat lidem je jediný způsob jak sám sebe zlikvidovat. Sebevražda bez hříchu …“ Vynikající Ingrid Timková ve strhujícím příběhu, podbarveném a umocněném nádhernou klasickou hudbou. „Mrtví se nám už posmívají, že jsme včas nezemřeli …“

Konec je korunou všeho. Nebýt toho, jednalo by se po delší době o klasicky vyprávěnou pohádku s klasickými postavami, klasickým rozvržením dobra a zla, v klasických kulisách (mimochodem, nádherné exteriérové záběry). Pohádkám klasika sluší, není vůbec nutné přibližovat je současnému životu...

„Prosím Ťa, neklám alespoň sám seba …“ Každý si přeje mít ženu, která v něm bude podněcovat jeho lepší vlastnosti a snahy – a druhou ženu, která by mu pomohla na ně zapomenout (Rowlandová). Klasický příběh muže mezi dvěma ženami, muže nerozhodného, váhavého, sobeckého, milujícího vlastně především své pohodlí a klid. Toužícího po obou ženách, ale neochotného pro lásku cokoliv obětovat, protože o lásku vlastně vůbec nejde. Mistrovská kreace Václava Vosky, jemuž jsou velmi rovnocennými partnerkami elegantní Blanka Bohdanová v roli ženy podněcovatelky („S Tebou si rozumím, i když mlčíme …“) a nádherně živelná Ida Rapaičová v roli té, která dává zapomenout („Ako si sa snažil, bol si smiešny …“). Konec této frašky nemůže být jiný než útrpně úsměvný a trapný – v okamžiku, kdy konečně dospěje k rozhodnutí, ztrácí hrdina vše a nezbývá mu, než sáhnout po řešení ze všech nejzbabělejším …. Leopolda Dostalová jako dokonalé ztělesnění hrdinovy milující maminky v jedné ze svých posledních rolí.