LeoH

Bouzereau je takový spolehlivý rutinér, ve svých filmech o filmu pokaždé namíchá dobře koukatelný koktejl obdivu, nostalgie, historického kontextu, kuriózních historek a skutečně přínosných náhledů do tvůrčího procesu toho kterého filmového velikána, aniž by dával zbytečně mnoho prostoru obligátní křížové sebechvále členů štábu. Kvality jeho dokumentů tak bývají přímo úměrné kvalitám portrétovaných filmů – pokud patříte mezi ty, kdo v srdci řadí Lawrence z Arábie k vrcholům světové kinematografie, přimyslete si k mému hodnocení ještě jednu hvězdičku.

Po Doktoru Živagovi se opět ukázalo, že Lean není megaloman pro mě, s čestnou výjimkou Mostu přes řeku Kwai. Dechberoucí pouštní krajiny, mistrně nasnímané na 65mm materiál, a dobrodružná dějová kostra způsobily, že jsem se ani na chvíli nenudil, v každém ohledu puntičkářskému provedení patří můj absolutní respekt (krom všeobecně vzývané Jarreho hudby – neustálé omílání hlavního motivu mi začalo připadat otravné ještě před úvodními titulky), ale pod dokonalým povrchem už jsem si nic dalšího nenašel – chybí mi zřejmě schopnost obdivovat tzv. velké muže a prožívat jejich hru na vojáky ve jménu osobně-kmenově-národní cti či čeho vlastně jako něco zásadního, notabene když se nijak nevztahuje k obyčejnému lidství ani není vyvážena ženským elementem (pustit si „slabší pohlaví“ na plátno jen ve dvou třech davových scénách, nejvýrazněji v podobě hromady mrtvol, to je pro mě opravdu těžko pochopitelné rozhodnutí). Když klasický filmový epos, pusťte mi raději něco, z čeho je cítit člověčina, třeba Wylerova Ben-Hura, Bondarčukovu Vojnu a mír nebo i stařičký Jih proti severu či DeMilleovo Desatero přikázání.

Bez osobního vztahu k Dylanovi a jistého faktografického přehledu o jeho životě a kariéře (Pennebaker a Scorsese jsou tak zhruba nezbytné minimum) si to asi ani nemá smysl pouštět. Mě Dylan léta fascinoval svojí unikavostí, schopností vyjádřit svou dobu a přitom zůstávat mimo ni, zároveň se angažovat i neangažovat, hrát si na něco tak dlouho, až se tím doopravdy stane, a pak se plynule přehrát zase do jiné role, a jen tak mimochodem přitom ze sebe sypat jeden zvláštně sebevědomý, zároveň zemitý i intelektuální, s neotesanou muzikou neoddělitelně prorostlý text za druhým (budiž filmu ke cti, že na ty vůbec nejprovařenější hitovky dojde až v závěrečných titulcích) a Haynes pro mě natočil filmovou báseň, která těmhle mým pocitům z Dylana přesně odpovídá a ještě je rozvíjí dál, k věcem obecněji lidským; netuším, jak ho napadlo slepit ty střepy zrovna takhle, ale slepil je skvěle. Jo, a co do vyjádření ducha portrétované hudební éry je I'm Not There přesným opakem líbivě akademicky sterilního Llewyna Davise – v prostředcích klidně anachronické, ale v obsahu autentické až do morku kostí.

Krásná to doba, kdy bylo možné předložit dospělému divákovi film s takto vyhroceně humanistickým vyzněním a nebýt obratem označen za naivního sluníčkáře. Ostatní už napsali třeba Hwaelos, Matty (s kterým ovšem nesdílím nadšení z dokumentu Fearful Symmetry a myslím, že dětské objevování temné magie dospělého světa film postihuje nemálo, i když idealizovaněji než knížka) nebo Radek99, já jenom ještě vyzdvihnu muziku svého oblíbence mezi klasickými hollywoodskými skladateli Elmera Bernsteina.

Jeden z těch filmů o filmu, které jen nastavují a rozmělňují atmosféru a sdělení dokumentovaného díla a tu a tam k němu přihodí nějaké to banální „víte, že…?“. Byť se na to poměrně hezky kouká, za tu hodinu a půl života to tak úplně nestojí.

O několik řádů chytřejší, vtipnější, vkusnější a lidštější, než jsem si z dob české premiéry pamatoval (co z toho taky mohlo patnáctileté neviňátko vyrostlé ve východním bloku pobrat). Hoffmanův ponor do postav – obou postav – v „prachobyčejné komedii“ je něco, co si velká většina dnešní herecké elity (ale tehdejší vlastně taky), obávám se, neumí ani představit, což vynikne ještě víc, když ho pak člověk v (neméně výborném) filmu o filmu slyší rozebírat třeba rozdíly mezi mužskou a ženskou intonací (pokud jste Tootsie viděli v dabované verzi, jako byste ji neviděli) nebo ohnivě debatovat s Pollackem o povahách a motivacích, ale spousty nenápadné práce odvádí už scénář, ve kterém i ty nejdrobnější vtípky logicky plynou z promyšleného celku a zpětně k němu přispívají, a taky do puntíku vycizelovaný střih (jmenovitě třeba ve scéně závěrečného odhalení, kde děj i postavy drží absolutně vážnou tvář a veškerý humor si skromně odpracuje pořadí a timing záběrů). Nadčasová kvalita od party inteligentních lidí s vzácnou vášní pro řemeslo.

Toto je ovšem nečekaná pecka. Jak se dozvíme v úvodu, jistý Juan Suárez Botas, časopisecký ilustrátor docházející na přelomu 80. a 90. let na nitrožilní léčbu komplikací spojených s AIDS do specializované ordinace v newyorské West Village, se zmínil před svým známým Jonathanem Demmem, režisérem Mlčení jehňátek a později Philadelphie, o zvláštní atmosféře banálních i vážných debat mezi tamními pacienty a o tom, jak je mu líto, že ty rozhovory mizí v nenávratnu (like tears in rain, chtělo by se dodat). Demme mu půjčil svoji Hi-8ičkovou kameru, ať z nich tedy zkusí něco zaznamenat, Botas během léčebných procedur nechával kameru kolovat mezi pacienty a výsledek po jednoduchém sestříhání a citlivém doplnění řídkými hudebními plochami předčí všechna očekávání, která by si člověk s takovým nápadem spojoval – svým způsobem nejčistší forma cinéma vérité, dokument bez režiséra, zobrazující svoje téma, dobu, osobnosti a uvažování pacientů a ošetřovatelů nejbezprostřednějším možným způsobem, tu věcně, tam jímavě, často s humorem (který kupodivu není cynický ani morbidní, ale spíš takový, jak naznačuje název Jednou nohou na banánové slupce, druhou nohou v hrobě). Dokonalá, atmosférická evokace místa a času – jako kdyby tam člověk seděl s nimi nebo ještě spíš jako by se jednalo o záznam z jeho vlastní domácí videotéky, tak silnou identifikaci ta forma vyvolává – a nosné, s prominutím všelidské sdělení. Kam se hrabe celá Philadelphia.

Silné jsou hlavně pasáže přibližující dobové vnímání AIDS a homosexuality v raných 80. letech, osobní důvody tvůrců pro účast na projektu, nezbytné tvůrčí „kalkulace“ a v závěru pak úvahy nad tím, jestli byla Philadelphia ve své době „součástí problému“ nebo „součástí řešení“ (za mě jednoznačně to druhé), ale úplně od věci nejsou ani různé veselé historky z natáčení, třeba o tom, jak měli nejdřív Neil Young a potom Bruce Springsteen dodat úvodní rockovou vypalovačku a oba přinesli dojemné cajdáky – všecko se to k sobě výmluvně váže. Určitě jeden ze smysluplnějších filmů o filmu, i díky zásadnímu mimofilmovému tématu.

Čistě filmově s bídou za tři, je to zjednodušující, klišovité (chápající rodinku by jeden zabil se stejnou chutí jako zástupy ukázkově zavilých homofobů), Hanks tam má hodně toporná místa atd. – jenže mám pořád v živé paměti, co tenhle obyčejný, nijak extra dobře natočený, neprovokující, středněproudý film s oblíbenými hollywoodskými hvězdami udělal se společenskou náladou, postoji a povědomím ohledně AIDS a homosexuality; žádné Zkrocené hory se s jeho dopadem nemůžou měřit. Dneska, když se v mnohém obloukem vracíme zase ke strachům a nenávistem, za to Philadelphii prostě musím jednu hvězdičku přihodit.

Můj obdiv každému, kdo dal aspoň hrubý obrys děje napoprvé a bez nápovědy – nemyslím, že bych byl úplně hloupej nebo nepozornej, ale musím přiznat, že při odhalení krtka v konspiračním bytě jsem si pomyslel jenom: „A kdo je sakra tohle?“ Musel jsem si to pustit podruhé a pak ještě pár scén vrátit, aby mi do sebe všechny události plus minus zapadly (něco podobného se mi stalo naposled u Mementa), a stejně mám pořád mezery (třeba: Jak věděl Esterhase o říkance? Jak mohl Smiley vědět, co se stalo s Irinou, když ji Prideaux neznal? Kde se najednou vzala Paříž, to jenom že bylo potřeba odněkud poslat šifrovanou zprávu? …). Už jenom tohle nemazlení se s divákem, poskytování důležitých informací jenom jednou a často jen v náznaku, mi přitom ale bylo sympatické okamžitě, jakmile jsem pochopil, že se se mnou tahle hra hraje (tady o ní a o jejích principech píšou mnohem víc a líp, než bych zvládl já). Možná že jsem se napoprvé taky příliš nechával unášet muzikou a fantastickými obrázky, navádějícími pozornost spíš k prostředím a předmětným detailům, než k postavám a jejich vztahům. — Díky zmíněné lakoničnosti se do zdánlivě líného vyprávění vešel ohromně košatý děj, zároveň ale vedla k tomu, že ani dvě a půl zkouknutí nestačilo, abych si k filmu našel kromě silného racionálního zaujetí „vášnivého louskala detektivek“ a estétské náklonnosti taky nějaké emoční pouto (příliš málo času stráveného s jednotlivými vedlejšími postavami), a přisuzovat mu vyloženě rozvratné podtexty, jak činí JitkaCardova, se mi úplně nechce (mj.: v hloubi duše „vědět“ o kolegově zradě a nechtít si ji připustit lze i z lidsky jednodušších důvodů než z podvědomé nechuti k systému; ve filmu neukázané nemusí znamenat neprožité; krtkova finální scéna na mě nepůsobí jako kolektivní rozhodnutí, ale čistě jako osobní záležitost mezi dotyčnými dvěma, atd.), takže i když za mě TTSS dalece předčí všechny bournovky a drtivou většinu bondovek, pátou * zatím nemám za co dávat.