LeoH

Další úlitba třináctiletému synovi, fandovi do všeho japonského, za to, že se mnou na letošní hradišťské filmovce bez reptání useděl všechny ty Vášně, Manily ve spárech světla a Matky Johany od Andělů. A opět jsem nelitoval – z manga filmů mám pořádně nakoukaného jenom Mijazakiho a bylo moc příjemné ujistit se, že není jediný, kdo tohle médium umí dát do služeb osobité fantazie a netradičního pohledu na mezilidské vztahy, zde hlavně na vztah učitel-žák (místo klasické dvojice dokonalého mistra a postupně se zdokonalujícího studenta tu máme dva outsidery, kteří se na cestě za neustálého hašteření nevědomky podpírají navzájem). Pozoruhodné je už i jen rozložení děje mezi lidským a „příšeřím“ světem – kluk se po raném traumatickém zážitku ponoří do fantazií a prožije v nich celé dětství, teprve na prahu dospělosti zase začne brát na vědomí realitu, pohádkové království jí musí ustoupit, ale kluk si z něj zároveň přináší sílu, díky níž dokáže skutečnost unést… To není vůbec hloupě vymyšlený rámec, ve kterém se navíc odehrávají věci zábavné, poetické i přitažlivě akční a zároveň nenásilně výchovné. Jako rodinný program můžu vřele doporučit.

Krátká verze: Má-li pro mě Psí srdce nějaký příběh, je to příběh o lovu na myšlenky a vzpomínky, vyprávěný lehce poťouchlou indiánskou babkou-šamankou. Dlouhá verze: Laurie dělá vlastně to, co dělala vždycky – ze střípků reality, útržků konverzací, zvuků, vtípků a tentokrát taky vizuálních vjemů (záběry kamer od staré rodinné „osmičky“ přes ty bezpečnostní na letištích až po GoPro na psím obojku, textury z Goyi, vlastní malby i rozpohybované kresby, problikávající kusy vět na černém pozadí…), skládá ne obraz světa, ale obraz odrazu světa v mysli. Vrství je, opakuje, pootáčí, staví do nových souvislostí a její vnitřní hlas u toho nezavře pusu (takže při sledování Psího srdce s titulky dá hodně práce uvnímat verbální i nonverbální rovinu): mluví o svém psovi, o smrti, o buddhismu, o politice, technice, o vztahu k matce, o dějinách umění, tu ocituje notoricky známý Wittgensteinův výrok, tam odvypráví nemocniční historku z dětství. Nemůžu nikomu slíbit, že se u toho nebude kousat nudou, můžu jen říct, že mně se hodinu a čtvrt tajil dech – podobně jako kdysi u nekonečného opakování smyčcového motivu v Born, never asked nebo při pohledu na drobnou ženskou postavu napodobující pohyby obrovitého Radaru. Když se úvodní sen zlomí do „cítila jsem se provinile, protože jsem to vlastně celé naaranžovala,“ slyším v tom ještě mnohem naléhavější vyjádření téhož pocitu jako v někdejším Are you talking to me, or are you just practicing for one of those performances of yours? Když se z pochmurné přednášky o sledování občanů USA najednou uhne do: „Poslední lidi, o jejichž životě se vedly tak podrobné záznamy, byli egyptští faraoni – a taky si na to stavěli obrovské baráky v poušti,“ uchechtnu se, ale zároveň dostanu závrať. Snad nějaká společná vlna, rezonance celé té změti s tím, jak funguje moje vlastní hlava, z nevědomí tahané asociace, nevím. Kdybych na to měl koukat jako na politický manifest nebo naivně dojímací příběh o pejskovi jedné bláznivé ženské nebo na to jít jinak přes racionálno, budu na tom asi podobně jako Marigold. — Živý výstup po premiéře v Arše spíš zklamal, takové roztěkané kavárenské klábosení u diáků a rozmělňování dříve slyšeného (sebereference k Laurie patří, ale tady to byl místy už spíš sebevýprodej) s neustálým koukáním na hodinky, z besedování zbyla jedna otázka a odpověď meandrující svým vlastním korytem a opakující to, co jsme si všichni den předtím přečetli na webu. Škoda.

Ač dobře rozumím potřebě dostat na plátno tolik chladu a měl jsem tudíž protentokrát racionální důvod přenést se přes tzv. civilní herectví, strojené texty dialogů i šedivý digitální obraz, za celou dobu jsem se neoprostil od pocitu, že koukám na šplhounský famácký absolvenťák v absurdně, neživotně přepychových kulisách, snažící se pojednávat velká témata bez adekvátní životní zkušenosti nebo aspoň představivosti. Ale za vší tou sterilitou jako by se bojácně schovával člověk s planoucím srdcem, který by mohl mít na to natočit něco opravdového, až pro něj ztratí důležitost „bytí filmařem“ a naplno se ponoří do filmování (jestli ho do té doby nesemele malý český kinematografický mlýnek).

Hmm, historicky nejdelší úvodní scéna s rekordním počtem komparsistů, historicky největší výbuch, historicky nejzralejší bondgirl, postupující zlidšťování agenta, rozvíjení stínů minulosti, novátorské kombinace tradičních postupů, to je všecko v pořádku, ale Bond chránící křehké děvče tím, že rozmašíruje auto s únosci i s ní a spoléhá se, že ona jediná přežije? Kde je elegance a profesionalita, 007? A ty krásné káry v krásných kulisách Říma jsou nevyužité skoro stejně trestuhodně jako chudák Waltz.

Nečekal bych, že budu hodnotit výš než Všechny prezidentovy muže, ale stalo se: Spotlight je přehlednější, tudíž na mě líp zafungoval jako napínavé vyprávění, a zároveň je sympaticky utlumený co do filmařských ambicí (ani herectví jako z partesu, ani kamera, co dokáže udělat pastvu pro oči i ze záběru na registraturu s horami kartotéčních lístků, ani funkční muzika na sebe nestrhují pozornost, anóbrž slouží sdělovanému) i co do útočení na primární divácké pudy (žádné prvoplánové citové vyděračství, žádná plamenná emotivní obžaloba církve, žádné drastické scény: film o aféře se zneužíváním dětí, který se dá v klidu pustit dvanáctiletému dítěti a přesto je pro dospělého působivý!). O to účinněji provokuje k přemýšlení: o americké společnosti, ve které je církev, ať se nám to líbí nebo ne, pro mnohé (většinu?) pořád ještě životně důležitou morální oporou, při jejímž zpochybnění by v jejich očích nastal pád do chaosu (odtud, ne z nějakého niterného zla, pramení všechno to urputné popíračství); o naší společnosti, kde církev o tuhle roli přišla „zásluhou“ komunistického režimu, aniž by ji dodnes něco nahradilo (a teď ještě proč se v závěrečném výčtu měst nevyskytuje žádné české – k zneužívání tu nedochází, protože církev nemá tu autoritu, nebo se na ně nepřijde, protože církev není tolik na očích?); o hrdopyšném ateismu, kterému je ve filmu letmo nadhozená teze o zvýšeném výskytu pedofilie mezi kněžími jako psychologickém fenoménu potvrzením nenávistného odporu k náboženství jako takovému, a to i u jinak rozumných a empatických lidí, kteří stejně vášnivě odmítají soudit člověka podle rasy či národnosti; o samočisticích mechanismech demokracie, k nimž kromě nezávislé žurnalistiky patří i filmy, jako je tenhle. Je jich málo, ale je skvělé, že se pořád točí, a pokud dokážou vybudit takovéhle myšlenky, člověk jim odpustí i občasné deklarativní řečnění z úst některé postavy i to, že se tu vlastně opravdové, do hloubky prokreslené postavy nevyskytují, rozhodně ne mezi novináři, hlavní „postavou“ je tu spíš celý redakční tým, hlavní drama se odehrává mezi ním a světem mimo něj a o to silněji se film může soustředit na podstatu věci, nerozrušovanou očekávatelnými odbočkami do osobního života jednotlivých hrdinů. — Tl;dr aneb Tož abych to nějak shrnul: Na dnešní dobu nezvykle střídmý, cílevědomý „středněproudý“ film, vyprávějící bez dryáčnictví o velice citlivých věcech, nesený snahou sdělit cosi podstatného, ale přitom netezovitý, otevřený různým interpretacím, bavící až v druhé řadě, ale přesto skvěle. Jednoznačně za plný počet.

(i) Minimum dialogů plus přímočará cesta k cíli nerovná se slabší scénář. (ii) Po těch pověstech jsem to čekal mnohem zběsilejší; nejšílenější nářez je v první třetině, pak dlouhý oddechový čas a v závěru už se do toho tolik nešlape – přesná inverze všech pravidel o gradaci, a stejně to graduje. Wau. (iii) Čtyřka poponáší pochodeň zas o kus dál víc než důstojně; je samo o sobě velká frajeřina, když filmová série nehraje na jistotu a místo toho průběžně mění styl a filosofii – zářným příkladem budiž Vetřelci, jenže na těch se vystřídali čtyři režiséři, kdežto Maxe má na hrbu už od sedmdesátek Miller sám a nejen že jde s dobou, on zas jednou táhne dobu za sebou. Wau podruhé. (iv) Opravdové kaskadéry řítící se v opravdových autech opravdovou pouští pořád ještě sebelíp spočítanými pixely nenahradíš; až mi skoro přijde škoda, že se do toho pak domíchávaly ty CGI ohně, nadpřirozené barvy a poletující volanty. (v) Ale hlavně tentokrát fakt lituju, že jsem neporušil pravidlo a nevyrazil chroupat popcorn do multiplexu; tomuhle kousku je domácí kino prostě malé, i když je 3D, a dost možná právě proto si připadám uchvácen jenom čtyřhvězdičkově. Nehrají to ještě někde? Nejlíp v ČB verzi?

Můj třetí pokus najít si k Iñárrituovi nějaký vztah (po Amores perros a Babelu) končí zase třemi hvězdičkami, přičemž ty první tři byly skoro čtyři, ty druhé tři skoro dvě a tyhle jsou někde mezi. Má to všechny vnější atributy dobrého bijáku, kameraman se vyřádil (dlouhé záběry mají ve spojitosti s divadlem dokonce jakýs takýs smysl, není to čistě jenom spartakiáda), fóry jsou vtipné, herci hrají jako o život, takže navzdory jednorozměrnosti a jednoúčelovosti většiny postav jsou jednotlivé situace vypjaté a místy i dojemné, bubenický doprovod strhující… jenže když zašátrám za touhle nablýskanou fasádou, nahmatám stejně málo života, člověka a vůbec jakékoli hloubky jako v úryvcích ze hry inscenované hlavním protagonistou (která měla být doufám takhle nabubřele blbá schválně). Rozhodně jsem u toho netrpěl, ale taky jsem si nic zásadního neodnes' – čili jsme s Iñárrituem zase tam, kde jsme byli. (Když o tom tak přemýšlím, připadají mi jeho filmy jako takoví „vysoce funkční sociopati“, úspěšně předstírající stavy/děje/myšlenky, které neprožívají.)

Moje první setkání s Andersonem, takže mu asi snáz než obeznámenější diváci odpouštím, jak se v jeho okouzlujícím dotaženém manýrismu trošku ztrácí to ostatní, co dělá film filmem, jako třeba scénář a postavy, a jsem spíš ochotný tolerovat, jak si po způsobu turisty vyzobává ze středoevropských reálií ingredience pro Američana přitažlivě exotické a patlá z nich své kulturně nesourodé cukrářské zboží – ta spousta filigránských legrácek podložených jemnou melancholií, vrcholících scénou nejspíš nejabsurdnějšího útěku z vězení v dějinách, za to prostě stojí. Stejně si ale víc cením příbuzného formálního hračičkovství Jeana-Pierra Jeuneta, groteskního světa Tajemného hradu v Karpatech (s širším rozptylem nálad od doteků nekarikované krásy až po skutečné orgie bizarnosti) nebo poučenějších historických mystifikací v podání cimrmanovské partičky; uvidím, co mi nabídnou Andersonovy starší kousky.

Časosběrnou metodu bych nenazýval úplně revolucí, skoro tentýž film by se dal docela dobře natočit klasicky, ale je fakt, že dvě věci by neměl – zvláštní magii plynoucí z toho, že před námi herci stárnou doopravdy a ne pomocí maskérských triků, a pak gradaci danou tím, že příběh dospívání je zároveň příběhem filmařského vyzrávání – od prvních jalově dojímacích, schematicky nahozených kapitolek přes defilé nemožných chlapů a životních karambolů zobrazovaných stále méně banálně, s rostoucí jistotou a hloubkou, po sugestivní závěr, kde už nakažlivá energie mladého samečka na prahu samostatného života i syndrom prázdného hnízda u jeho mámy (nejzajímavější postavou filmu je pro mě spíš ona než Hawkeův otcovská moudra trousící a s léty očekávatelně krotnoucí bouřlivák) proudí z plátna suverénně, organicky, s opravdovou vřelostí. — Líbilo se mi mj. i rozhodnutí nesázet třeba ve výběru muziky příliš na nostalgii za konkrétní dobou, roky plynoucí ve vnějším světě jen lehce naťukávat střídáním technologických hračiček apod. – výsledek je o to nadčasovější, dá se na něj snadno napojit bez ohledu na to, kdy člověk prožíval svoje vlastní dospívání/rodičovství, dopřát si půvabně očistný zážitek a přivolat intenzivní ozvěnu leckterých třeba už pozapomenutých pocitů.

Škoda že film po formální stránce nepobral trochu z těžko čitelné urputnosti hlavního hrdiny a že tolik spoléhá na emocionální účinek křivdy, kolem které je děj vystavěný; estetizující záběry, úzkostlivě kontrolovaná barevnost, okázalé biblické a živlové metafory a další pentle demonstrující filmařskou suverenitu za mě příběhu i herectví na síle víc ubraly, než přidaly, a snad kvůli nim místy docela intenzivní dojmy rychle vyvanuly. (Můj první Zvjagincev, možná jsem měl sáhnout po něčem starším.)