Idée_fixe

Dílo a život Maxe Švabinského - záležitosti natolik rozsáhlé, rozmanité, pestré, dechberoucí, geniální..., že je v podstatě nemožné to vše vměstnat do jednoho sotva hodinového dokumentu. Na to by bylo zapotřebí několika kapitol (představovala bych si nejméně pětidílný dokument), ale ani tak by to zdaleka nestačilo. Jsem ale moc ráda, že vzniklo alespoň něco - dosud zde totiž vůbec nic takového nebylo. Nepočítám kratinké záběry v pořadech jako Hledání ztraceného času, ČS filmový týdeník, apod., reportáže z nějakých vernisáží, výstav, státních akcí, atd, atp. Dokument byl pojat pěkně, srozumitelně, jak s těmi podstatnými informacemi, tak i s několika perličkami či pikantnostmi, dokonce i od samotného Maxe ze zvukových záznamů různých rozhovorů. Jen mám výtku k výběru hudby, která se (až na pár vyjímek, např. ta teskná flétna či romantický klavír) skoro k ničemu, co se tam odehrávalo, ale vůbec nehodila, byla tam jako "pěst na ucho". Obzvlášť ta soudobá, co zněla jako nějaké "techno-disko", a místy řvala tak, že skoro nebylo vyprávějícího vůbec slyšet. Ad vyprávějící - nechybělo velmi poutavé a zajímavé vyprávění (či četba z pamětí) skutečných odborníků - historiků umění, nebo dokonce lidí, kteří Maxe znali osobně (ach, ach), a všimli jste si až zarážející podoby Annina vnuka s Maxovým tchánem, Rudolfem Vejrychem st.? (portrét vpravo na knihovně), fotografie (lebedila jsem si zejména u těch, na kterých jsem poznávala "živé Maxovy obrazy" - jednalo se např. o pózující rodinné příslušníky, které pak zpodobnil), a přímo jsem plesala u videí s Maxem, kde dokonce mluvil, takže k tomu hlasu jsem měla i obraz (ach, mít tak ta videa k dispozici všechna, s veškerým matrošem, alespoň jednou jedinkrát je vidět...). Musím vypíchnout alespoň historku, kdy při Maxových námluvách jeho první ženy Ely "bral k Vejrychovým schody po dvou", přičemž "v životě to tak rychlé neměli, a brali se až po pěti letech vztahu". Moc se mi totiž líbí ten obrat. :-) Nebo výrok (v souvislosti jeho osudového vzplanutí pro Annu), že "Max nepotřeboval intelektuálku, ale ženskou". :-D No a co mě úplně dostalo, tak to krásné nadšení a společné sdílení lásky k Maxovi a jeho dílu manželů (+ horlivých sběratelů jeho grafik) Gloserových. To jsem jim prostě upřímně (ale v dobrém, nebojte :-)) záviděla. Že to mají s kým sdílet, že se tak krásně našli, ale samozřejmě taky tu jejich bohatou sbírku. Kouzelně a výstižně to vyjádřili, asice "Max Švabinský, to je diagnóza". Pod to bych se podepsala klidně vlastní krví. Touhle diagnózou totiž taky "trpím", a to už od svých 12 let, kdy jsem se poprvé setkala s Maxovou tvorbou, při návštěvě jeho Památníku v Kroměříži, a byla to láska na první pohled a celý život. Od té chvíle jsem beznadějně ztracená jak v jeho díle, tak i duši a očích. ;-) Zkrátka v celém Maxovi. :-)

I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/

Příběh jako takový byl docela zajímavý, násilí mi kupodivu nevadilo (což však neznamená, že ho schvaluji, i když místy se stran jeho použití vůbec nedivím - např. v případě grázlíka, co surově zbil bezdomovce (ovšem nebyl sám, tak snad byli potrestáni i jeho kumpáni)), akorát jsem se cca v polovině začala dost ztrácet v ději. Nějak jsem nepobírala, kdo, co, proč, jak, apod. Rovněž jsem měla problém s tím, kdo je kdo, až na cca tři čtyři mi přišli ti chlapi prostě všichni stejní, pardon... :-D /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/

Ačkoliv tento styl hudby není úplně můj šálek kávy, moc se mi líbil příběh jako takový, svou podstatou, dále filmové zpracování, a v neposlední řadě nadšení a zápal, jež z muzikantů přímo prýštělo. :-) Dávali do toho vše, šlo to od srdce. A vůbec - všechny ty radosti i starosti, překážky, rozmíšky, vztahy, touhy..., se kterými se členové kapely potýkali, působily přirozeně, ze života. Totéž se dá říci o hereckých výkonech. Pobavily i drobné nenápadné odkazy na další Parkerovy filmy, např. Hořící Mississippi. ["Filmová hudební výzva" - Snorlax; a zároveň "Virtuální retro kino" Willyho Kufalta]

Jeden z těch "náhodných" filmů, které vídám po skončení něčeho před nimi, kdy prostě začne film, a více či méně mne zaujme, a tak se mrknu. ;-) Neříkám, že to bylo kdovíco v rosolu, ale na jedno podívání dobrý, místy mě to fakt bavilo. Líbily se mi zejména důmyslné praktické skrýše starého "poustevníka" (ta s vodou byla top), a občas jsem se i zasmála. Nejvíc, kterak si Michael Douglas uprostřed pouště, za kuropění, připravuje espresso. :-D Jestli si někdy budu pořizovat auto, tak jedině takto vybavené. Měl tam i mini troubu, toustovač... Prostě se vší parádou. :-)

Tak jo, myslete si o mně, že jsem exot, blázen, podivín, atd atp., ale já jsem z toho všeho úplně na hromádce (vlastně na majáku :-))). I když nevím, zda film dokážu posoudit zcela objektivně, občas některé filmy totiž vnímám dle toho, jak se momentálně cítím. Jenže, to bych se na Maják nepodívala zřejmě nikdy, takže... Když pominu fakt, že mne film od první do poslední chvíle úplně pohltil (to musel být, kurňa, tak krátký??!!!?), okouzlena jsem byla též kamerou a mnohými (zdánlivě "nicneříkajícími") záběry, musím narovinu přiznat, že hlavní "hrdina" mi byl velmi blízký. Ne, nemyslím teď fyzicky (i když fešák to tedy věru byl, když už jsem u toho ;-)), a už vůbec, že bych ve chvílích volna tu a tam cvičně na někoho vytasila žabikuch, ale... Myslím, že dotyčný byl "normální" chlap, možná dokonce velmi citlivý, co měl prostě jen v životě, kurwa, kopec smůly. Velmi citlivý, emotivní, impulzivní.... Někdy i jinak klidný člověk může ve chvílích velkého emočního vypětí jednat zcela iracionálně, prostě dojde ke zkratu... Natožpak takový temperamentní pardál. :-) Netvrdím, že tím Chmarovy činy omlouvám, spíše se jim snažím přijít na kloub. /Pozor, dále bude následovat hrst spoilerů/. Řada mých zdejších "oblíbených" v Chmarovi nevidí žádnou (či jen minimální) osobnost, vnímá ho jako vraha. Nic ve zlém, to je zcela v pořádku (sto lidí, sto úhlů pohledu), a ostatně - připouštím, že i to může být jedna z možných variant příběhu. Ale on se jen zastal své lásky (vůbec to nemusela být děvka, to tak mohlo být podáno ve chvílích jeho halucinací, představ či snění; a i kdyby - cožpak by takovou nemohl milovat?), a pak se mstil za smrt kamaráda (byť zvířecího). Což mne přivádí k další utkvělé myšlence - mohl by se bezcitný člověk takto chovat k obyčejné myši, spřátelit se s ní?? Jistě, máme tu osamělost, vyhnanství kdesi v prdeli světa, ale stejně... Tím spíš mne to utvrzuje v tom, že druhá vražda jen kvůli myši byla především následkem pomatení mysli z osamělosti, opuštění, samoty, nezvratného činu. Možná snad dokonce i své první vraždy litoval. Ač mi z jeho osudu bylo velmi úzko, aspoň na pár dní bych se tuze ráda přesunula taky někam do domečku k nějakému majáčku (jen ty knížky bych rozhodně neodmítala; a chlast taky ne :-))). Aspoň na těch pár dní by se některé starosti odplavily.. (kéž by i ty šrámy na duši). Někteří film / příběh vnímají jako chladný, bez emocí. Na mne z něj naopak plno emocí jen prýštělo, a "zahřál" mne až do morku kostí. Nečekala jsem, že bych se však u tohoto filmu zasmála, ale stalo se... "Nepotřebuji spásu, potřebuji ženskou!!!" "Och!..." "Klid, vás jsem tím nemyslel!" :-D V tu chvíli má křehká duše zatoužila připlout na loďce (místo toho přičmoudlého handlíře) přesně k tamtomu majáku... /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/

V podstatě souhlas s kolegyňkou ibeh, napsala to moc hezky a výstižně. Jen si dovolím malou výtku, asice k "lidským" loutkám, které se mi vůbec nelíbily. Nemyslím technicky, tam není co vytknout - jest to vskutku poctivá řezbářská práce, pouze mi "nekoštoval" vzhled. Obličeje mě spíše děsily - být dítětem, tak bych se dokonce opravdu bála. Roztomilá zvířátka se mi však naopak líbila moc, tam jsem kupodivu problém s "hororem" neměla. :-) Ale to je samozřejmě pouze věc vkusu a názoru, a nijak to nemění i můj úhel pohledu, asice že coby nápad i zpracování (a v neposlední řadě také interpretačně) to bylo skvěle vyladěno. :-)

Totální nářez!!! Po dvou hodinách absolutní kriminální krasojízdy jsem měla pocit, jako by trvala tak pět minut, jak utekla. Tedy, tušila jsem, že se mi film bude líbit, ale že se mnou až takto zamává, to tedy věru ne. Jářku, takovou hru na detaily, napětí, a oko diváka neměl pan režisér snad ani ve svém majstrštyku Strach nad městem. Scéna s ukázkou experimentu na "trénování paměti" je tedy ultramazec, a i když jsem pak v jejím průběhu tak trošinku ten menší "kvasi podvůdek" vytušila, stejně mě to dostalo - zejména ona poznámka, kterou pak doktor řekne vyšetřovateli (v podání úžasného Y. Montanda) /Menší spoiler/: "Vy sám jste začal protestovat až při 200 Voltech...". Tolik úžasně ozubených koleček, do sebe ještě úžasněji zapadajících, jsem si u krimifilmu už dlouho nevychutnala. Nota bene s politickým podtextem, to jsem myslela, že snad ani bohdá nebude... :-) A ten konec, panenko hopsavá, ten až bere dech... Pokud ho už ovšem nemáte dávno v čoudu z toho kouzelného podmanivého hudebního tématu maestra EM, popř. z postupného tuze napínavého odhalování zločinu. Tohle je prostě specielní V.I.P. lahůdka extra pro gurmány nejvybranějších delikates francouzské kinematografie... Dejte si! Ale nezapomeňte na haldu ubrousků, slintat budete ještě tak týden po slupnutí. :-)

Skladatel se evidentně nechal inspirovat Stravinského Svěcení jara, jinak si nedovedu vysvětlit takřka shodný hlavní motiv z tohoto filmu s fragmentem v závěru 1. části Svěcení. Schválně, pro porovnání: https://www.youtube.com/watch?v=o0i2B054nOY&list=PLocqHZj7MJfkTUX543b4K2k9tfvmqBJuO&index=35 (cca od 1:25) https://www.youtube.com/watch?v=SamuVJE6ht0 (cca od 15:55)

Film jako šitý na míru všem milovníkům vážné hudby. :-) Avšak věřím, že si na své přijdou i ti, jež jsou jí takřka nepolíbeni (jen z toho nebudou tak na větvi :-)); probíhá zde totiž v podstatě skoro vše, jako v jakémkoliv jiném oboru, akorát se ony události (ať už veselé, šťastné, či velice smutné a nepříjemné) točí okolo profesionálního smyčcového kvarteta. Nenaplněné sny či touhy, nevyřčené staré křivdy, zrada, náhlé zamilování, neshody, nemoc.... Co mne nejvíc (velice příjemně) překvapilo, že vše je naprosto přirozené, autentické, bez pozlátka, příkras, apod. Dokonce i takové detaily, jako např. poznámky, náčrtky a úpravy v notových partech, otlak na krku od houslí, tvrdá každodenní dřina a pečlivá příprava muzikantů, či pedagogovo vyprávění historek ze skladatelova (nebo i vlastního) života během výuky - vedení smyčcového orchestru, či při soukromé lekci se sólistkou. Pozornému divákovi jistě neunikl plakátek na zdi v pracovně druhého houslisty, s programem koncertu, na kterém se skví jméno "Janáček" a poetický název skladby "Intimate Letters", neboli 2. smyčcový kvartet "Listy důvěrné". ;-) Já i kdybych u toho filmu třeba spala, tak stejně by mne ten Janáček praštil do očí okamžitě. :-D Zmínit musím též výborné herecké výkony zejména všech čtyřech hlavních protagonistů. A nechce se mi věřit, že se jedná o filmový debut, nikoliv práci zkušeného režiséra. Někteří zdejší komentující byli dojati "až" na konci, během koncertu, já se musím přiznat, že mi zvlhly oči co chvíli. Film na mne neskutečně zapůsobil, takovou smršť emocí různého druhu jsem během filmu už dlouho nezažila (nepočítám ty, které jsem už viděla), a moc děkuji milé Snorlax za skvělý filmový zážitek, který jistě nezapomenu. :-) ["Filmová hudební výzva" - Snorlax]