Zeebonk

Svůj vztah k hororům bych popsal asi tak, že kdyby se takový pojem zhmotnil do narůžovělého válečku 2x4 metru a několik zručných pazour by ho narvalo do mixéru, rozmixovalo a ze vzniklé kaše uhňácalo gigantickou latexovou kundu, tak bych jí jako důkaz nejhlubšího opovržení poslal do Afriky a nechal jí opakovaně podrobit krutému primátímu gang-bangu. Nějaký pokroucený sociopat mě však lákal na kus lehkého zábavného žvance, kde tu a tam zasviští koza, zub nebo šplouchanec krve. Nejlépe najednou. Jenomže tahle nudná laciná louže blitek s Jonem Snowem v kostkované košili mě vhodila do ukrutné agónie a můj hororový celibát prodloužila na další desetiletí. Myslím, že jsem nevyjádřil svůj odpor této k kdovíjaké sérii dostatečně - hodlám si naformátovat harddisk, vypudit jí ze svého podvědomí a držet se od ní dál než Mongol od ovce se syfilisem.

Po zhlédnutí Arga vyvstávají dvě neotřesitelné životní jistoty - Ben Affleck je nejen mizerný herec, ale i mizerný režisér a mezi tu hordu tupých přičmoudlých vojebávačů velbloudů by mě nedovlekli ani párem antilop zapřažených za složitou konstrukci rezavých háčků pečlivě rozesetých po celé ploše mých varlat. Se samotným filmem není moc věcí v nepořádku. Je to taková miloučká schlíplá chobotnička, na které si nepošušňáte, ale ani se vám z ní nezamotají střeva a nezanítí jícen. Takový šedivý patvárek, do kterého rýpnete klacíkem, aby se už do prdele pohnul a nakonec pod něj nastrkáte pár petard, poněvadž je proti zákonům přírody, aby si takový slizký podkuřující pytel hoven rozvaloval na slunci bezpohlavní slabiny, zatímco početná skupina jeho dokonalejších souputníků tvrdne ve sklepě a po kolenech jim nazdařbůh stékají čůrky testosteronu.

Tak tedy, návrat Tarantina mi přivedl takovou erekci, že jsem se dokázal po dlouhých letech poškrábat mezi lopatkami a zbavit se toho zákeřného svěďáka obecného, které mi ztěžoval život od Hanebných panchartů. Mistrovo užvatlané scénáře mi zkrátka chyběly jako lovci velryb pětidolarové doutníky. Pak jsem se ovšem v ostatních komentářích dočetl, že mi ve své fanatické fanouškovské zaslepenosti naprosto unikl nelogický vývoj charakterů, kolísavé tempo a špatný střih tangáčů Jamieho Foxe. Tato skutečnost mě srazila do kolen v intenzivním záchvatu sebereflexe, v jehož průběhu jsem se rozpomněl, jaké vím o filmech hovno. Takže hned, jak své nedokonalé tělo zmrskám důtkami, tak s rukou na pytli odpřísahám, že ta posraná kapka spermatu na ksichtě ukrajinské šlapky opravdu je. Ale na druhou stranu tohle bílé masíčku jsem hltal po hrstech. A na třetí stranu, jestli vám nevoní perfektně vyvážený mix vybroušených dialogů a explicitního násilí, tak ehm napište komentář nebo co. BUM! Slyšeli jste to? To byla má berlička pro údernější závěr.

Portrét velikána Howarda Hughese v tom nejpreciznějším kabátku zpod dlátka a kladívka mistra Scorseseho. Po všech stránkách dokonalý film. Mlask. PS.: Pro nás stižené tou zákeřnou chorobou OCD je to bašta na druhou, protože prostě proto.

Ukrutnost rozsahu jihoamerických orgií mezi pralesní zvěří a těžkotážními stroji. Tvůrci vzali tu tisíckrát použitou šablonu, která ještě od posledně čpí blitkami nemluvňat a mastí na ekzém. Tu šablonu, která na dotek způsobuje střevní potíže a rozklad měkké tkáně a obtáhli podle ní další výdobytek nesoudnosti soudobých zákonných zástupců. Systém byl jednoduchý, mozkové závity vašich ratolestí ustáli bez větší újmy Dobu ledovou 4 a nebyl tak důvod, proč to nezkusit znovu. Jeden rebelantský mořský vlk však zatnul pěstičky a vzpurně zaburácel do ticha: "Já už to nehodlám kurva snášet". Ano, vaše brilantní dedukční schopnosti se nemýlí, byl jsem to já a oni nejenže můj pohárek trpělivosti převrhli, ale ještě ho rozflákali o stůl a střepem mi na čelo vyřezali "kretén". Takže těm barbarům s nenávistí v srdci cejchuji starý dobrý odpádek na pravou půlku a doufám, že nemají po ruce pytlík s ledem, protože za rapujícího Dráculu si zaslouží trpět. A trpět. A trpěěěěět.

Plejáda známých ksichtů, teplých účesů a dlouhých dialogů v režisérově typickém tempu, které lehce připomíná třívrstvý toaletní papíře - nezáleží jakou rychlostí či intenzitou si ním hoblujete otvory, vaše řiť je vždy jako v bavlnce, čímž se snažím říci, že u Killing Them Softly může nuda zaklepat na vrátka nanejvýš osmiletému Asiatovi na pervitinu. Fakt je, že stejný druh dialogů na nás už léta vrší monsieur Tarantino, Ayer nebo Ritchie a všichni jejich smetanu chlemtají po hektolitrech, tak buďte tak laskavi a narvěte si ty zaujaté hemzy do prdele, jelikož, přestože Dominik svůj předchozí počin nepřekonal, v současnosti těžko najdete stylovější, propracovanější, brutálnější a inteligentnější gangsterku. Ruce na pytel.

Čistokrevná, neambiciózní, brutální, akční pecka z perverzní postapokalyptické budoucnosti, která se zdržuje zbytečných keců a slečně zábavě nadrženě strhává kalhotky. A pak je tu ten Karl Urban v hlavní roli, jehož ústa svírají dokonalý tvar pevné asijské kundy a nimi proceděné hlášky dávají tušit, že párek koulí, který za sebou vláčí, trhá při ranním venčení psa požární hydranty. A tak podobně. Po druhém shlédnutí však má krvelačná erekce opadá zároveň s jednou hvězdou. V porovnání s indonéským Raidem se totiž jedná jen o smršť vyblitých neinovativních šplouchanců digitální blažky.

Po patřičné analýze jsem došel k závěru, že problém Roba Cohena tkví v jeho vztahu k divákovi. Ten člověk nedokáže pochopit, že na jeho majstrštyky tu a tam zavítá civilizovaný Evropan, který si dokonce všimne logických děr o průměru sloního hřbitova politého hořčicí. Tady není co řešit, Alex Cross je ta nejstupidnější krimoška současnosti, minulosti a s největší pravděpodobností i budoucnosti. Je tak stupidní, že kdybych měl všechny nelogičnosti vypsat do jednoho miloučkého na střed zarovnaného dokumentu, tak by se toho množství písmenek přežral můj sedm set padesáti gigový harddisk a milosrdně si usmažil obvody. Panu režisérovi bych doporučil, aby černouškům koupit kozu, natřel garáž nebo třeba zprznil bércový vřed, hlavně ať už proboha v zájmu úrovně společnosti přestane fušovat do filmařiny.

Knihu jsem četl, ještě než mi sestoupila varlata, a jediná věc, kterou si z ní pamatuji naprosto přesně je, že se jí povedlo na dlouhé hodiny odtrhnout od televize tu poďobanou hromádku nevkusu, tím myslím své tehdejší já. Tolkienovo životní dílo dokázalo povznést mé zdegenerované mládí do hrdých geekovských výšin a já jsem mu za to neskonale vděčný a o tom to prostě je. Každá pseudosofistikovaná kyselá prdel v tom dokáže vyšťourat vrásku nebo šedivý vlas, ale když si v dnešní době nedokážeme vychutnat svěží dávku dobrodružství ze Středozemě, tak si můžeme rovnou navléci frak, chlastat drahé šampaňské a šoustat na misionáře upjaté paničky se sněhobílým špiclem. Hobit mě zahřál u srdce a pekelně zabavil, pátou hvězdu si šetřím na nadcházející díly, neboť Peter má jistě v konečníku zastrčené nějaké to eso.

Resident Evil: Odveta je ten druh hovna, u kterého existují dvě různé interpretace dle otrlosti diváka. Buď přišlo ze šťavnatého hovězího steaku, který týdny hnil ve střevech a teď se za boha nechce procpat řitním otvorem nebo je to klasická sračka, která vás zevnitř udeří jako neandrtálec s okovanou kostí a vy se pak dlouhé minuty svíjíte v křečích, zatímco z vaší prdele tryskají husté proudy sraček a otřásají hajzlem v základech. Není tedy pochyb, že přínos nového RE pro trávicí a vylučovací soustavu je naprosto nicotný, přestože druhá varianta vám propláchne trubky jako málo co. Je důležité vědět, jak moc Anderson překročil hranice sračkovitosti, jelikož to, co nám přichystal, nemá v jejím rámci obdoby. Herecké výkony svou patřičností připomínají mořskou hvězdici snažící se oprcat Asiatku v POV pornu, scénář vyzdvihuje pětileté retardy do intelektuálních výšin a efekty si laciností nezadají s plastovými robertky za dvě eura z předměstí Paříže. Verdikt zní: Koncentrace debility byla příliš vysoká, klesnout s hodnotou IQ na 80 si může dovolit málokdo a jelikož je to jediná možnosti, jak si snímek vychutnat, tak ho docení jenom hrstka slabomyslnějších.