Zeebonk

Mrzký to život honičů senzací. Svižná dvouhodinovka z pohraničního prdelova mapující napříč věkem i pohlavím nejryzejší dekadenci lidského ducha. Kirk Douglas arogantně škubá za nitky celé mašinérie, podmazává státní pracovníky a nestydatě lže do objektivu celému světu. Až sám osud mu podkopne nohy a zabrnká na strunky dosud neslýchané, strunky u nás na jihu nazývané svědomí. Jenomže ani sebelítostivé zvolávání "VY KURVY!!" pokřivený vlas nenarovná, neboť strůjcem všeho neštěstí je sám hlavní hrdina. Zkrátka nesmírně odvážný, nadčasový, perfektně zahraný a bravurně vygradovaný snímek, jenž právoplatně čpí nesmrtelností.

Sračka, sračka, sračka a ještě jednou sračka. Taková sračka, která vám rozrazí zadní vrátka a navzdory přímým rozkazům prýští nohavicemi na sedačku spolujezdce i čelní sklo. Taková sračka, že s hysterickým brekotem prosíte boha, aby vám vrátil ty dvě předlouhé hodiny zpět a na kolenou přísaháte, že je strávíte odříkáváním otčenášů a mrskáním se ostnatým drátem přes lopatky. Taková sračka, že třískáte hlavou o zeď, abyste ji vypudili z paměti, žmolky mozku pleskají na podlahu, husté gejzíry krve létají vzduchem, ale ona se vás drží jako tasemnice v tenkém střevě. Ale dost už. The Rock s výrazivem ztopořeného dvoumetrového penisu, scénář z pera šimpanze po hypoxii mozku a za kamerou pacholek s parkinsonem a masturbačním tikem v pravém loktě. Zkrátka něco tak špatného, hloupého a nudného jsem neviděl od svého výkonu na běžecké dráze v roce 2010, tak neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Další komorní konverzačka zpod kouzelné hůlky strejdy Hitche. Hrdinové a hrdinka po sobě plivají precizně vybroušené dialogy a s chirurgickou přesností rozdmýchávají slavné pece hitchcockovského napětí, poslední dvacetiminutovka se pak tu chladnokrevnou, papírově vypočítavou nádheru snaží vehnat do jakéhosi moralistického rámce, z něhož se udělá šoufl každému otlačenému zadku za obrazovkou. Ale co naplat, i bez plastiky si nad ní ostatní filmy závistí přestřihávají artérii.

Schizofrenie je pěkně otravná panovačná čubka, obzvlášť, když se nastěhujete do stísněného kutlochu, který předchozí nájemnice použila jako odrazový můstek pro placáka do asfaltu, a vaši sousedé jsou cháska nerudných, vyšinutých důchodců. Roman Polanski je dokonalá děvka pro všechno. Jako režisér zdatně nacucává každou cihlu a vrzavá dvířka znepokojivou atmosférou, po nocích kolegům na psacím stroji krátkozrace ťuká dialogy a nakonec sám rozhazuje před kamerou jeden nesmělý ksicht za druhým. Ale buďme upřímní, jeho herecký projev by potřeboval trochu osolit. A opepřit. A možná trochu pálivé papričky, tymiánu a náprstek whisky. Jakmile však v půli přepne na své transsexuální alter-ego Romanu, tak jde všechno ureptané hnidopišství stranou a divákovi nezbývá než seškrabávat spodní čelist z koberce, jelikož taková kreace si zasluhuje vlastní síň slávy na předměstí Bangkoku.

Tak to dopadá, když dvěma nadutým študákům svolným k experimentům nadělí osud drastický nepoměr psychopatismu. Zatímco jednomu šplouchá v žilách blažka studěnější než řiťák ledního medvěda, druhý se topí v potu a paranoie a dokonce v něm kvasí cosi jako, pche, výčitky. A aby toho nebylo málo, tak je tu bystrý profesor James Stewart, jehož intelekt převyšuje zbylé účastníky večírku o dobrá světelná léta a již od první minuty cítí ve vzduchu, že něco není v pořádku. Výborná konverzačka s důmyslně dávkovaným napětím, charismatickými figurkami a kamerou zručně vmanipulovanou do běhu na dlouhou trať a zároveň první barevný spektákl strejdy Hitche, no nemiluj to.

Úsporný pseudodokument hladící zornice podmanivým černobílým fráčkem a hektolitry hustého cigaretového kouře. Lenny Bruce, upřímné hovado, obhroublý kecal a čuně se srdcem na správném místě v marném boji se sebrankou naškrobených vojebávačů telat, bez jejichž kvant soudních procesů na téma obscénnost by se tisíce stran kvalitní literatury nedostalo do širšího podvědomí a zbrklý ignorant by dokonce mohl prohlásit, že umělec, který s nimi tenkrát nebyl konfrontován, měl hovno co říci. Životopis z doby, kdy byla ještě žánrová šablona vystřihována z kartónu, z doby, kdy Dustin Hoffman nepřekypoval manýry vlezlého přizdisráče a sršel čímsi jako charismatem, prostě a jednoduše téměř po všech stránkách bezchybná záležitost.

Plytký neidentifikovatelný patvar naškrábaný o polední pauze, který za ručičku doprovází magická Velvetička Undergroundů, za jejíž výstup bych nejradši vrazil Robovi jednoho asexuálního hubana na čelíčko, až by se mu ten death metal odklopýtal do sladkého zapomnění. Drtivé většině stopáže se podlamují kolena pod tíhou nejotřepanějších šablon, odhalených sedmdesátek a hloupoučkého scénáře, ale na druhou stranu pan režisér konečně vykopl ono staré laciné přední sklo a předhodil nám nedočkavým čoklům nejpreciznější řemeslo své kariéry. Cílová rovinka je pak bravurní kus libové psychedelické bizarnosti, která mi svým pokrouceným způsobem připomněla závěr Vesmírné odysey a mé chuťové buňky tím dokutálela zpět do původní formace. Každopádně, jakožto nejzbabělejší flák člověčiny, který kdy křižoval ten náš gigantický modrý šutr, jsem očekával cosi jako strachy sevřené rektum, ale těch osmdesát minut uzívané šedi bych už znovu pro skvostné vyvrcholení nepřežvýkal.

Tarkovský byl velikán, jeho filmy mě obdařily chvályhodnou dovedností pateticky se rozplývat s hubou dokořán a vytrvale odkapávající slinou v pravém koutku nad přerostlým plevelem v rozkvetlém parku. Ten chlap od základu přestavěl mé estetické vnímání světa kolem sebe, filosofická hloubka jeho děl a těžké dialogy mě přiměly důkladněji prostudovat ruské klasiky a přestože mi chybí zářez u Ivanova dětství, bez nejmenších pochybností by měl v mém vesmíru vystavěnou mohutnou pozlacenou sochu s rubínovými duhovkami, ke které by se sbíhali psi z nejširšího okolí, jen aby mu mohli uctivě ojet lýtka a pokorně pomočit podstavec. Nikdo mi nemusí trhat nehty, abych přiznal, že kdyby jeho filmy byly ještě o fous nádhernější, tak by se divákovi uškvařil čelní lalok. Nostalgii osobně považuji za Tarkovského opus magnum, v závěsu Stalker a Andrej Rublev, ale nad tím nemá cenu plýtvat slovy, neboť si do toho jeden musí smočit vlastní čumák.

Slušný severský epos z 12. století, vlastně jeho druhá část, tu první jsem v dočasném poblouzění mysli jaksi minul kurzorem a mám z toho další šťavnatý restík na seznamu. Jak všichni jistě víme, tématiku již zfilmoval mnohem zručněji stýček Ridley ve svém Království nebeském, pouze rozmáchlý režisérský sestřih se počítá. Nejde ani tak o to, že nás chudé Evropany převálcoval výškou kapesného jako spíše precizností většiny filmových složek a zejména pak množstvím klišé a patetických proslovů, kterými švédská obdoba doslova přetéká. Jediné, v čem seveřané skórovali, byl výběr hlavního hrdiny, který se striktně heterosexuálními manýry zručně užívá mimické svaly a v jiné poloze zase mužně kouzlí prodlouženým údem. Ale ať se jde ta zaoceánská verbež se svými macatými korporátními čůráky zaraženými hluboko mezi půlkami vycpat, u nás veprostřed se místo pro pořádný multijazyčný historický flák vždycky najde, zvlášť když pod náporem slavných severských ksichtů praská ve švech a navíc se neštítí tradiční lásky k urozené ženě a epických bitev. A co víc, ona je to dokonce zábava.

Příjemně braková seriálová pecka, kterou jsem chtěl po zaslechnutí odpudivého hudebního podkresu pilotního dílu nastrouhat do salátu a předhodit divokým králíkům, naštěstí bylo po deseti minutách jasné, kdo si tu neláme hlavu nad obhroublým jazýčkem, ukazováním nahotinek a zejména soundtrack se vysápal na stupínek snesitelnosti a do konce série se ho už nepustil. Ale hezky popořadě, hlavní hrdina je pořádný kus bezskrupulózního sympaťáka s chvályhodným tvarem lebky a rozvinutým morálním cítěním, na zloděje a vraha samozřejmě, jeho zasouvačka je milá plochá panovačná čubka s gangsterským tatíkem a jeho nejlepší kamarád je jakýsi zvrácený exemplář americko-rejžožroutské transky, zkrátka naprosto brilantní rozdělení charakterů na ty zajímavě ujeté a ty, co si sem odskočily z natáčení Žhavých výstříků 4, nikdo nemůže být zklamán. Téměř každá postava navíc ovládá svůj specifický druh kung-fu a na nesmírně propracovaných bitkách také Banshee staví. V každé epizodě různící se počet mužů a žen zákonitě skončí s rozmlácenou držkou, což jde ruku v ruce s velmi odhaleným prcáním, tvrdými slovními přestřelkami a nakonec i otravnou romantickou limonádou, která se naštěstí vždy zvrtne v soft porno, dříve než si divák začne vkládat do úst hlaveň brokovnice. Můj oblíbenec je každopádně dánský veterán Ulrich Thomsen a další sérii si nenechám ujít. UPDATE: Další série si drží laťku. Nemůžu sice říct, že bych v nových sérií našel tak neskutečně kulervoucí akcičku jako tu v první sérii - hlavní hrdina vs. MMA Negr - přesto můžu s čistým svědomím říct, že se k tomu spousta akciček přiblížilo. Rovněž by bylo třeba zmínit, že mláticí akce v druhé a třetí sérii mírně ustupuje do pozadí a nahrazuje ji střílecí akce. Co ještě dodat? Snad jen, že tak svérázný a beskrupulózní televizní náser tu ještě nebyl... A jsem zvědavej, jak ta čtvrtá dopadne.