Ony

Fleischman mi svým stylem života okamžitě někoho připomněl. Mám říct koho? Asi ne. A stejně je to jedno. Každopádně mě tato postava díky tomu dost zajímala. Stejně interesantní je i myšlenka situovat film do nějakého konkrétního českého města (a ne Prahy) a obkroužit kamerou Ještěd. Ale pak už se všechno mocně vzpírá mým zkušenostem s reálným životem a dobrými filmy. Scénář je napytel, o dialozích darmo mluvit, nad chováním postav jsem si mohla hlavu ukroutit. No prostě uf.

Až příliš nenáročná (od)dechová zábava s protirasistickým přesahem a "shakespearovskou" zápletkou. Hlavně šlo o to ukázat nějaké ty trumpety a festival v Guče. OK. Nemám z toho ani špatný pocit, je to mile debilní. Romeo je velmi ambiciózní a talentovaný svirač (vždyť ho taky hraje Marko Marković) a nosí tepláky s lampasem.

Napadlo mě trochu nerovné srovnání s Černou kočkou, bílým kocourem. Oba filmy prezentují nedonošený svět, plný zažitých defektů. Ovšem jak mě Kusturicovy fyzicky i psychicky neúplné postavy, různé nedodělávky, feťáci a auta ožraná od prasat nabíjejí optimismem! Gummo má opačný efekt. Zatímco Kusturica maluje svůj bláznivý kus země spíš nadzemsky, takřka utopicky, američtí tvůrci se tady se svou syrovou dokumentárností drží hodně dole. Ani těm kočkám se tu moc nedaří. Hrdiny jsou děsivě reálné kreatury, mezi kterými marně hledáme nějakou záchytnou výjimku. Ani prostředí, kde se pohybují, není zrovna utěšující. V jejich beznadějné letargii, směšnosti a nechutném jednání je jistá síla vyjádření. Svět je prostě hnusný a hnusný i bude. Je to opravdu celkem působivé, ale tím to hasne. Od něčeho, čemu se říká film, bych přece jen čekala víc.

Ach ten francouzský art... Nemyslete si, mně nevadí, že se v těchhle filmech nic neděje. Mně vadí, že to nic dělají postavy s naprosto nepochopitelnými charaktery i problémy, a to v nekonečně dlouhých statických záběrech. Dobrala jsem se několika zajímavých momentů (motiv těla a fyzické blízkosti), ale ta zacházka kolem náboženství mě dost unavila. (Je docela možné, že se mi to rozleží a ještě někdy pohnu hodnocením, ale těžko říct kterým směrem.)

U první poloviny jsem se skvěle bavila, užívala si Newmana a hlášky jako "Už sis mohla zvyknout, že tě nikdo nemá rád." Pak jsem se do toho nějak zamotala, a jakmile film skončil, upadla jsem do dřevorubeckého spánku a zdálo se mi o žábách. Žábu ve snu viděti - štěstí v obchodě. Ha!

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat.

Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu.

101 minut se dívat na zrnící obrazovky - to je teda fakt zážitek:-)

V naprosto nejzásadnějším momentu (scéna se sovou!) byla přerušena projekce. "Kdyby tady byl lev..." mi pak znělo v hlavě ještě asi dva dny. Nevím, co mi tím chce osud zase naznačovat. Prozatím snad to, že se mám podívat ještě jednou. Ono to za to možná i stojí. ...O měsíc později: Na druhý pokus už jsem se dozvěděla, jak je to s tou sovou i se lvem, dospěla až k pointě a jsem spokojená, i když se mi také potvrdilo, že jinakost tohoto filmu je poněkud vykalkulovaná, taková přísná. Ale rozhodně to má smysl. Hlavně ten vnitřní.

V neveselém příběhu hlídače Pepy září Jiří Hrzán. Nejkrásnější jsou scény s majákem doprovázené hudbou Luboše Fišera. Celkově se mi tento snímek hodně líbil, ale některé pasáže mi připadaly poněkud slabší, málo přesvědčivé.