Ony

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat.

Ať žijí zvučná balkánská muzika (včetně The Clash:-) ) a ještě zvučnější balkánské vulgarismy! Toto je velmi divoká podívaná, ale stejně tako romantična!

Nejvíc se mi líbily tři fleky na zdi (taky už si pěstuju). Oceňuji, že byl dán prostor Kolářové, Svěrákovi, který umí tak skvěle hrát otupělé intelektuály, a normálnímu Macháčkovi. Ale dost mě zaráží nedotaženost (anebo možná spíš úplná zbytečnost) vedlejších příběhů a některé vtipy působící dost opotřebovaně. Občas jsem měla pocit, že ze mě film trochu ždíme slzy, u některých scén jsem si říkala, že Kolja hadr. Ovšem to by se dalo odpustit. Co ale odpustit nemůžu, jsou ty erotické vize. Já prostě nedokážu napsat, že mi jen tak vadily, protože mě přímo… ničily. Balónová scéna – zlatý hřeb – se mnou nehnula. A vůbec se mi během filmu stávalo, že jsem z něj nějak vypadla, protože třeba už hodina literatury na začátku mi připadala na Svěráka dost odbytá a málo opravdová. Přestože mám mnoho výhrad, tak když si vzpomenu na Úlisného u lisu, otce na nebesích a hlavně ty fleky (!), musím přidat třetí hvězdu, ale je to jen tak tak. Abych nezapomněla, jestli jsem se nepřekoukla, tak Kolja byl v TV-programu paní Tkalounové označen jako film pro pamětníky, což mi připadá jako velmi milý detail. Jsem sice trochu hluchá, ale stejně musím ještě říct, že píseň Ani k stáru mi děsně připomínala jednu známou skladbu Leonarda Cohena.

velmi roztomilé

Bejt pověrčivej prej přináší smůlu.

Hluchota nevadí, hlavně bejt naživu. Idea dobrá. Na filmu dělala docela spolehlivá parta: Goran Paskaljević (režie), Zoran Simjanović (hudba), Milan Spasić (kamera), Miki Manojlović (s graciézním afrem v roli otce) atd. Mija Aleksić tu v roli šarmantního Vojislava 'Julio' Popoviće úspěšně dotáhl, co načal jako dědeček v Klamném létě '68. Tango Argentino je o umění užívat si. A když už se teda musí umřít, tak co třeba spáchat sebevraždu zpěvem? Ale stejně nějak nedokážu odpustit snímku jeho schematičnost a pitomou snovou scénu na konci. A navíc mívám trochu problém s příliš moudrými a statečnými dětskými hrdiny, obzvlášť když kamarádí se psem.

Pro takové slušné a nezkušené děvče, jako jsem já, které si až do posledních chvil před projekcí čte Výlety pana Broučka, je to ohromná legrace. Při finálních scénách jsem už těžko mohla uvěřit, že jsem se na začátku pohoršovala nad takovou blbostí, jako bylo rozšmelcování čivavky (navíc vlastně neviděné).

Místy mi Kusturicova křiklavost byla až protivná, měla jsem strach ze všech těch extrémů (příliš hlučná dechovka, herci hrající/přehrávající jakoby na pokraji šílenství, sám příběh je neuvěřitelně šílený). Ale nakonec mi tohle dílo, ač je skutečně monumentální a "vysoko nade mnou", připadá naprosto přesně odměřené a namíchané. A hlavně Slavko Štimac tu se svými zvířátky, koktáním a kulháním nejen luxusně dojímá, ale předvádí fenomenální herecký výkon.

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne.

Pro zdicí trojky a jim podobné mám pochopení. Mnohem víc mi vadí ta ideologie "je vedro k zalknutí, jdeme všichni na výlet", která bohužel přežívá pořád. Vtipu je tu přiměřeně, nechtěného možná víc. Zcela mě fascinuje scéna, kdy rekreanti pod vlajkou SSSR slzí při poslechu Dvořákovy Novosvětské.