Mlle

Wow. Poláci natočili jeden z nejlepších historických snímků posledního desetiletí – ty další nelepší jsou ostatně často také polské provenience. Slavná Mostowiczova předloha může být na své nové provedení hrdá, není bez zajímavosti, že i ona vznikla původně jako scénář. V novém snímku oceňuji hlavně autentické dobové ukotvení (architektonické, kostýmní, hudební, scénáristické i další), díky kterému působí příběh věrohodně. Různé moderní pokusy ukazují, že chceme-li kvalitní výsledek, jinak k historické látce přistupovat nelze. Herci jsou už tradičně v Polsku vynikající, až se divím, kde se ty skvělé a stále nové tváře berou. Významné jsou scénky z židovské hospody, ve které se schází celá ves. Původní románový příběh i z něho odvozený film je odrazem doby i čehosi všeobecně lidského, co jsme ještě nedávno považovali za nadčasové. Chraňme si to, i když už nám z toho mnoho nezbývá. Linky na původní filmy: https://www.csfd.cz/film/196791-zazracny-lekar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/136865-mastickar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/526989-profesor-wilczur/recenze/

Legitimní dno české seriálové tvorby korunované neumětelstvím snad úplně všech zúčastněných (paní Bydžovská jako jediná výjimka promine – že si musí vydělávat, chápu). Nevím, co bych měla vypíchnout víc. Neherečku Bokovou, kameru v rukou epileptika, schematismus překotně odrecitovaných dialogů nebo režii jak ze školního videa… Asi Voyo špatně platí, tak se to snažili mít všichni hlavně rychle z krku.

Příjemná, oddychová česká kriminálka. Asi tak tisíckrát lepší než většina pseudoseriálů na našich komerčních televizích. Seriály k žehlení nebo vypnutí po práci potřebujeme taky. Jsem ráda, že v tomto žánru vznikne něco, kde na vás někdo nehuláká tisíci decibely freneticky exponovaného hlasu zabaleného do exaltovaně barevné studiové masky s IQ vydlabané dýně. Něco, v čem hrají inteligentní, sympatičtí herci, kteří vytvářejí rovněž sympatické postavy. Víc od takového formátu nečekám, takže jsem zcela spokojena.

Všichni v tomto seriálu, ať už sympatičtí či méně sympatičtí, vypadají trochu zvláštně. Jako kdyby byli vybíráni podle nějakého speciálního klíče a neměli mít klasické a především souměrné rysy. Všichni jakoby měli buď moc velké oči, bradu, vysunutý nos, pusu, rýhu na čele nebo zvláštně napnutou a příliš hutnou kůži, což asi zdůrazňuje nějaké studiové líčení. Všichni na mě proto působí jako neobvyklé, uzavřené společenství (i geneticky). Muži jsou zde navíc nepříjemně přestajlovaní. Vlastně jediná „normální“ na mě z celé suity působí Manuella. Ta ovšem zase nosí několik let jedinou koženou bundu, jedinou kůži na krku a dvoje džíny. Jako kdyby tato veskrze moderní žena žila někde v jeskyni s partou nadšenců do prvobytoně pospolné společnosti. Ona ovšem, jako policejní inspektorka/motorkářka, bydlí celoročně v malé, skautsky polorozpadlé prosklené dřevostavbě bez koupelny, kde by přitom v zimě propálila půlku alpského lesa, a stejně by se nezahřála. Podobně excentricky posunuté jsou i příběhy mezi jednotlivými postavami. Šestá série (moje první) se mi docela líbila, i když mě tam často rozesmávala postava obstarožního „lesního“ seladona, po němž šílely všechny, i o dvacet let mladší ženy. Ale tato sedmá už mě vlastně ničím neoslovuje. I když prostředí je krásné a „stále se tu něco děje“. „Kriminální“ seriál není. Občasná vražda v okolí městečka jen tam, kde věčnému přetrásání vzájemných vztahů začne docházet dech, rozvíjí děj dál. Radovala jsem se, že je pryč podivná Karolína, ta se ovšem vrátila. Ale v této sérii pro mě stejně není nikdo, s kým se identifikovat, nebo někdo, komu fandit. Když ovšem potřebujete úplně vypnout, je to obstojná alternativa ke skutečně neshlédnutelně tupým českým seriálům vysílaným např. Primou apod. Pobavila záměna loga Apple na iMacích za generické logo „wifi“ :)

Úplně banální film jako každý druhý rádoby velkofilm od kteréhokoliv režiséra na leckteré historické téma. Navíc se to v něm všude množí AI a přehnanou postprodukcí, mnoho záběrů je umělých a nepříjemných na pohled. Dialogy mezi Napoleonem a Josefínou patří do ústavu pro choromyslné 20. století, nejsou realistické a dostává se jim ve snímku zcela nezasloužený prostor, nemají ani filmové ani historické opodstatnění.  Bitvy jsou kvůli AI neshlédnutelné, je v nich reálný už jen základ, je to jak kdybyste si doma kvedlali vařečkou v kyblíku s barvami a přisypávali do něj přitom plastové panáčky. Nu a nic jiného v tom filmu zkrátka není. Zajímalo by mě, jestli se od Ridleyho Scotta dočkáme ještě nějaké perly, tedy příběhu, který bude mít začátek a konec, hloubku i vrchol, smysl i vyústění, přesah i trvanlivé výzvy k zamyšlení. Umí je, ale cestu mezi nimi dláždí již od počátku své kariéry takovýmito nudnými zaříkávači hadů. (Nesouhlasím s komentářem POMO, Robin Hood právě tyto nadstavby má a přestože to i tak není kdovíjaký film, patří od Ridleyho k těm lepším a je v něm aspoň občas legrace :) ).

Předkrm je zábavný, realtivně chytrý, akční a rozhodně motivační pro pokračování. Hlavní chod je ale série nepravděpodobných, komických, polopatických a infantilních dialogů i příběhů, které relativně slušnou zápletku a místy i obstojné herce brzy promění v rozpaky přerušované smíchem a pozdviženým obočím. Mají sestupnou tendenci a na konci se po pěkně vyleštěném tobogánku sešoupneme svižně na dno…

Seriál navazuje na vynikající britský Accused z roku 2010 a využívá podobného schématu. V něm se měl tehdy divák rozhodout, zda si obviněný, kterému podle práva přísluší jasně kodifikovaný trest, svůj trest také morálně zaslouží. Původní britský seriál nabídl kontroverzní případy, o nichž šlo dlouze diskutovat. Váhavé kyvadlo morálky spravedlnosti vzaté do vlastních rukou, ztracených existencí nebo lidí zahnaných do kouta profesně podpořili vynikající britští herci. Pilot nového seriálu se ale propadá hned na začátku – neumí ani vykonstruovat příběh, který by kontroverzi vůbec obsahoval. Odsouzený je souzen za něco, co jednoznačně nespáchal. A herci se taky dvakrát nepřetrhnou…

Zase další asociální vyšetřovatelé a všichni zúčastnění žijící jako největší hipíci uprostřed tun retro vybavení po maminkách a tetičkách z paneláků – docela by mě zajímalo, jak se vůbec na všechny tyto detektivky daří shánět neustále takové obří množství umakartu, špinavých tapet, tlačítkových telefonů, šanonů, starých rozvodů a retro konvic se spirálou – vše řádně ohmatané a „shabby“ ;) – filmové archivy budou asi pěkně nechutné místo :) V seriálech je to ale už trapné. Tím spíš, když tento repetitivní styl charakterů i zařízení není doprovázen dostatečně zajímavým dějem a zápletkami. Únavné, zdlouhavé, zbytečné… Bez šťávy, tahu na branku a postav, kterým by divák rád fandil. Herci klasicky dobří, ale nezachrání to. Tak aspoň jim jedna hvězdička…

Řekla bych, že je až nemorální propojovat linku osvětimského soudu s podivnou soukromou avantýrou paní „překladatelky/uklízečky“, která je skutečně velice špatně zahraná. Vše je tu strašně přetažené, jako bychom v knize četli text vždy desetkrát podtržený. K pochopení textu výrazné podtržení ovšem nevede. Text jsou totiž kulisy vystříhané z papíru, kterým děti nakreslily bílé a černé obličeje. V některých chvílích je škatulkovitost postav i děje až bolestivě deprimující. Pokud už měl vzniknout seriál o Osvětimském procesu, měl být mnohem důstojnější a propracovanější i po umělecké  stránce. A asi se měl týkat více samotného procesu a osudů v procesu zúčastněných…

Na film jsem se těšila, o to víc mě zklamal. Doufala jsem ve filmovou událost, která vnese do kulturní debaty kontroverzi střetu náboženského a sekulárního života. Nestalo se. Před shlédnutím jsem chtěla rámcově vědět, do čeho jdu. Našla jsem jedinou recenzi na Kinoboxu, která se, poněkud překvapivě, soustředila jen na formu. Psychologickému nebo společenskému přesahu myšlenek se nevěnovala. A není divu. Není totiž čemu se věnovat. S recenzí – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/30193-zmateni-pohani-si-pletou-film-a-divadlo-ceske-drama-se-zcela-topi-v-ukrajinske-kulture – mi nezbývá, než se plně ztotožnit. Film je skutečně v první řadě velice špatný z filmařského, řemeslného hlediska, a to předjímá jeho absurdní křečovitost. Teprve po patnácti minutách v sále mě napadlo, že příčinu toho, proč na sebe všechny postavy tak agresivně křičí, je třeba hledat v nedokonalém převodu dramatu do filmové podoby. Aha, film je nezávislý, neměli peníze na scénář, blesklo mi hlavou. Rozhodla jsem se být tolerantní a exaltované výkřiky i spousty slov navíc vnímat shovívavěji. Jaké bylo mé překvapení, když se v závěrečných titulcích ukázalo, že scénář existoval – ujala se ho paní režisérka. Určitě to neměla dělat. Psát scénář je umění a vyžaduje předpoklady pro takovou profesi. Patří mezi ně i schopnost odlišit, co má být řečeno, od toho, co sděluje dostatečně záběr, situace nebo atmosféra. Na rozdíl od jeviště, kde nezurčí moře, nezakoukáme se do horizontu, do tváří herců vidíme jen málo a k událostem na pódiu potřebujeme vždy něco na způsob „popisky“, ve filmu není nutné vše verbalizovat. Režisérka a scénáristka se ale rozhodla pro polopatický film. Jako by jeho diváci byli zkrátka úplně blbí a potřebovali vše explicitně vysvětlit a paní režisérka aby si mohla být jistá, že nám ta – povětšinou přitom elementární a povrchní – myšlenka neunikne. Tímto algoritmem film živě připomíná ruské válečné filmy, které jsme jako děti povinně navštěvovali v době nedávno minulé: jejich syžet byl prostý a vykalkulovaný k jakési dětinské patetičnosti. Každý tu měl striktně vymezenou roli černobílé karikatury. Pro dítě snadno pochopitelné. Tento ruský nekomplikovaný patos okopírovala Olga Dabrowská dokonale. Byl to však její záměr? A pokud ano, čemu měl sloužit? Bez znalosti předlohy není možné zjistit, zda se tato základní nit vynořila už v divadle Anny Jablonské a jde na vrub ruské (ukrajinské, východní) duše – jak naznačuje zmíněná recenze na Kinoboxu – anebo je uměleckým jazykem paní režisérky. Výsledkem je bohužel triviální infantilní kýč. Jako děti jsme se v ruských filmech nemuseli ničeho bát. Vždy se tu vysvobodilo nějaké dítě nebo stařenka, statečný hrdina porazil ty zlé, otloukánek zachránil celou artilérii, teenager byl silnější než horda nepřátelských vojáků, dokonce si matně vybavuji film ve stylu komisaře Rexe, jehož hrdina byl krásný vlčák, jenž padl za ruské vítězství (v závěrečných titulcích nás tvůrci ubezpečili, že při natáčení nedošlo k zabití žádného zvířete ;) ). Rusové to s city dětí uměli (a stále umějí). Ale patří ke složité problematice rodiny, v níž jsou všichni v úzkých, školometská naivita, která rozděluje dobro a zlo podle dětského klíče? Vnímají snad takto svět na Ukrajině? A to už se pomalu blížíme k druhému problému filmu – jeho sdělení. Jaké vlastně mělo být? Nezbývá než hádat. SPOILERY: Můžeme dramatičku nebo režisérku podezírat z toho, že z pokusu o sebevraždu dcery (Tereza Slánská) obviňuje rodiče? Nebo snad babičku? Co nám jejich prožíváním chtějí autorky sdělit? Mají všechny scény jiný smysl než rodinnou konstelaci, která bohapustě a prvoplánově obviňuje? Teoreticky by tu bylo možné pracovat s motivem kontrastu magie, pověry a víry: rodinný přítel a opravář Bocman (Josef Polášek) vlastní africkou rituální masku, s níž prožil transcendentální zkušenost při magickém rituálu. Je možné, že tato zkušenost do jeho života vnesla negativní pobídku, anebo se ke slovu přihlásila transpozice sugesce, se kterou šamani (v Čechách tuto část jejich práce suplují regresní terapeuti) dokáží chytře pracovat. Je to pověra, anebo magie? Takové téma je ale sofistikované a náročné a není možné ho vtělit do filmu, v němž je celý viditelný i neviditelný svět zjednodušen na prostá klišé. Jasnější je archetyp babičky Natálie, která v životě udělá velkou chybu: namísto toho, aby svůj hřích odčinila celoživotní starostí o syna, opustí ho. Syn pak přenáší negativa neúplné rodiny, z níž vyšel, do rodiny vlastní. Při destrukci rodiny ale soutěží se specificky ukrajinskou realitou nedozírné míry alkoholismu v kombinaci s nízkou majetností rodin, která ztěžuje podmínky pro život bezpochyby všude, kde se usídlí. Navzdory hromadě rodinných trablů zde trefně glosuje dějovou linku dcery jediná rozzlobená věta tatínka, se kterou se oboří na její lásku v nemocničním pokoji: „Tak to je všechno kvůli tobě, ty hajzle!“ Tak prosté to v pubertě je… A celý ten namáhavý prvoplánový popis rodiny, která nefunguje, přichází rázem vniveč. Snaživě splácaná konstrukce příběhu se rozpouští jako sněhulák, kterého postavili na poušti. A konečně třetí základní výtku mám proti zdejšímu herectví. Nevíme, do jaké míry je hyperbolizovaný afekt hereckých vyjádření vstřícností vůči režisérčinu záměru, výsledek ale vyznívá tak, jako by tu hráli neherci. I 50 % výrazu a naléhavosti by bylo moc. Věty jsou často tak strojené, že se těžkopádně derou i z úst dobrých herců (Polášek, Slánská). S profesionální autoritou odehrávala svůj part snad jen babička Natálie (Lenka Vychodilová). Nepovedený guláš, který ze zajímavých surovin uklohnili pejsek s kočičkou, doplňuje homodiegetická Anna Jablonská. Čeho je moc, toho je příliš. Jednou hvězdou přesto ráda oceňuji skvělou kameru (David Čálek) a „krylovskou“ hudbu – úvodní i závěrečný song (snad z dílny Ivana Achera?) s oslovujícím textem.