DaViD´82

Odtažitý čirý byrokratický procedurál "jména-data-fakta-data-jména", který rekapituluje nějakých šest let hnidopišské práce. Nikde ani náznak čehokoli osobního, jelikož veškeré dialogy, dilemata i činy všech se točí jen a pouze kolem sestavování, prosazování, politického (ne)přijetí, (ne)akceptování a (zne)uznání výsledků ústřední analýzy, která svými závěry testuje a brousí ty nejostřejší hrany práva na informace/odpovědnosti/hranic demokracie/politické moci/pochopitelného pragmatismu apod. Však jsem psal, že jde o čirou procedurálku. A sakra dobrou. Její jediný problém je, že Burns dlouho tápe do jaké úrovně detailu jít. A tak v jeden moment několik minut řeší div ne kolik kostek cukru si XY na konkrétní poradě dal do kafe, aby následně proletěl několik měsíců/let jednou větou. A to platí až do momentu, kdy je zpráva o cca sedmi tisících stran sepsána, a započne režijně i scenáristicky přeci jen uchopitelnější a vděčnější fáze "tohle musí/nesmí ven".

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Antarktidě/autismu (ale báli jste se zeptat) aneb "jakože autistická Báječná léta pro 21. století". A ne, byť se to na první dobrou může zdát jako laciný pokus "o něco jako Sheldona", tak Atypical je o něčem jiném a jinak. Málokterý seriál dokáže tak suverénně balancovat na tenké hraně dramatu, komedie, sentimentu i nevtíravého ponaučení a přitom nesklouznout k moralizování, vtíravosti či něčemu podobně nízkému. Všichni chybují, všichni přirostou k srdci; speciálně pak ústřední sourozenecké duo. Jediná výraznější výtka je, že některé vedlejší charaktery jsou až příliš jednorozměrně sitcomové (byť povětšinou jde o postavy vtipné, ne že ne), což k jinak ryze hořko-sladké rodinné linii Gardnerových ne vždy sedne. A pak také odklon směrem do sitcomových vod ve třetí sérii. Ano, je to přežitý nic-proti-ničemu typ seriálu jak z devadesátek. Ne, nevadí to, protože ve svém ranku "pro celou rodinu" patří k těm vůbec nejlepším za poslední dobu. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 | S4: 3/5 |

Na jednu stranu zamrzí, že tak neskonale nosná látka jakou jsou osudy Vidocqa (a navíc s takovým obsazením, režisérem a výpravou v zádech), je zredukována na pouhou dobrodružnou šestákovku s haprující logikou. Na tu druhou potěší, že když už je to pouhá šestákovka, tak echt poctivá, nekompromisní a s fungujícími emocemi. V podstatě to chtě nechtě působí jako zdařilá adaptace některého z alb Xaviera Dorisona. Zda to je klad či nikoli, je však věc zcela jiná. Dle mého klad; a ne zrovna zanedbatelný.

Wannabe Prcičky v hávu Lásky nebeské pro puberťáky. Důraz na wannabe.

Pokud amatérský komunitou zafinancovaný film se ctí ustojí projekci i mimo okruh tvůrců a jejich přátel, tak to je sám o sobě úspěch. Drsný spasitel tento křest ohněm ustojí. A až na několik momentů se, světe div se, vyhýbá i nechtěně směšným momentům. Ty co tam přeci jen jsou, pramení v podstatě bez výjimky z otřesně nevhodně použitých postsynchronů (je jedno, že jsou amatérské, není jedno že jsou odfláknuté; vůbec zvukem nesedí do daného prostředí, nesednou "do huby" apod.) a vůbec nejistému hlasovému projevy většiny zúčastněných. Vše vypadá drsně, všichni se tak tváří a... A pak promluví. Chtě nechtě to nejednou nezamýšlený úsměv na tváři vyvolá. Ovšem vizuál, "junktown" masky, hudba, animované vsuvky a podobné propriety nejsou vůbec špatné. Stejně jako tempo. Drží to však pohromadě a nadšenectví většinu pochopitelných neduhů dokáže eliminovat. Krom zmíněného jediná výraznější (avšak zásadní) výtka směřuje na adresu toho, že tvůrci vyloženě hřeší na laciné nadužívání "nevíme jak motivace, zápletku, to či ono ztvárnit/odvyprávět obrazem, tak vám to prostě necháme přečíst z předlohy skrze vnitřní monolog či vypravěčem". U fanfilmu by to jeden, oproti "skutečnému" filmu, tu a tam i pochopil, ale ne v takovéto míře. A monologem se tu řeší i věci, které se mohly zrealizovat "nenákladně" skrze dialog.

Pokud jste si po Rivalech stýskali, jaká je škoda, že nikdo nenavázal s podobným typem filmu, tak… Už si stýskat nemusíte, protože Le Mans ´66 je přesně tou samou benzinem provoněnou přikrášlenou závoďáckou pohádkou "od chlapů s chlapy pro chlapy". Tentokráte o tom, kterak se (z)rodila legenda a jeden z vůbec nejikoničtějších závodních vozů všech dob. Mangold, bez ohledu na to zda na trati či v zákulisí, nespouští dvě a půl hodiny nohu z plynu, závody jsou napumpované adrenalinem, postavy nosné, pnutí i sázky hmatatelné, stylizace „navzdory všem od favoritů přes vlastní sponzory až přes byrokratickou mašinérii“ zvládnutá s vtipem i dramatem a řemeslně už to lepší být ani nemohlo. Kompletní evidentně si to mrtě užívající ansámbl je pak již „pouze“ pomyslnou třešničkou. O co méně akademicky životopisné či historicky zcela věrné, o to více strhující, stylovější a především lepší to je.

Samota, tíha a nekompromisnost vládnutí. Do toho rozhárané otcovsko-synovské vztahy na obou stranách kanálu. Nepochybně v tom na nejednom místě rozpoznáte shakespearovská témata, dialogy, postavy i proslovy. Ovšem nejedná se o přímou adaptaci jeho "Jindřichů", jakkoli inspirace jimi je stejně tak nepřehlédnutelná jako chtěná. Každopádně poctivý, působivě nasnímaný, v blátě si rochňající i výtečně odehraný (především triem Edgerton-Harris-Chalamet) historický snímek. O co komornější, o to lepší. A že komorní je tedy dost.

Jednoduchý reality TV koncept propojující "Dragon´s Den" (investoři hledají projekt) s "Hell's Kitchen" (pohled do zákulisí a managementu wannabe restaurace). První série dojíždí na repetitivní formát, malé soustředění na business stránku požadované investice (návratnost, finanční analýzy, platy, lokality, pronájmy apod.) a příliš prostoru pro (jakkoli sympatického) moderátora na úkor restauratérů a investorů. Také proti sobě jdou poněkud zmateně koncepty, kdy jedni poptávají "pár šupů" na přechod z úspěšného food trucku do kamenné restaurace a případné rozjetí franšízy, zatímco druzí cílí na výběrovou "michelinskou" restauraci. Oboje si žádá zcela jiný přístup, jiného investora, jiné schopnosti. První sérii tak drží především účastníci samotní. To druhá série neváhala ponechat základní myšlenku, ale jinak takřka vše změnit; formát, průběh, výběr, zátěžové testy, no prostě vše. Rázem je to o třídu lepší i zajímavější, jelikož v každé epizodě nezávisle na sobě běží jeden fine dinning koncept, kde se povětšinou kuchaři ze zkušenostmi z top restaurací snaží postavit na vlastní nohy, a jeden na přechod z trucku. Ti první umějí vařit, zápasí však s provozem, zákulisní prací nad rámec vaření a čísly. Ti druzí mají vesměs již zažité jak to chodí s dodavateli, finanční stránkou apod. Ovšem bez výjimky se nestačí divit, že nestačí vzít těch několik málo jídel z trucku, že nestačí zdražit burger o nějakou tu libru, že se musí spolehnout na tým, že musí vydělávat na pití, že nelze řešit jednu objednávku po druhé jako ve stánku atd. Stále bych si uměl představit ještě o chlup (či dva) větší prostor pro investorské grilování nad čísly, ale toto v konečném důsledku je o snech a ambicích uchazečů spíše než o nahlédnutí pod pokličku investorské stránky věci. Škoda jen, že aby jeden zjistil "jak to skutečně nakonec po čase skončilo", tak musí googlit, zda daná případná investice došla kýženého výsledku či nikoli. Výhodou je, že budete vědět, kam se při příští návštěvě Londýna vypravit. | S1: 3/5 | S2: 4/5 |

Nadbytečný epilogový fan servis... Takže ano, slupl jsem to i s navijákem.

Chtělo by to být takovým "jakože pokračováním" Sázky na nejistotu; tentokráte o offshorech a skořápkách. Chtělo by to tuze moc být stejně tak "osvěta s nadsázkou o vážných pro finanční laiky těžko uchopitelných praktikách na pozadí, do kterých málokdo vidí, ale dopad mají na každého z nás". Jenže to nemá ani takovou jiskru a elán, ani to tak dobře nezachycuje vychcanou sofistikovanost a provázanost systému, ani dopady na konkrétní osudy. Má to své momenty, jsou zde linie, kdy to takřka funguje jak má. Jenže tam, kde předobraz uměl strhnout i neznalého diváka, tam Sodenbergh tápe a zamotává se do toho. Což je s podivem, jelikož má nesporně přístupnější a uchopitelnější téma. Co hůře, vyloženě karikaturní a pitvořící se duo Oldman/Banderas (bez jakékoli nadsázky jedou v echt otravném módu čertíka a hastrmana z Princezny ze mlejna) to v roli vypravěčů posouvá do zcela jiné roviny a tónu než v jakém jede zbytek ansámblu.