DaViD´82

Metal má This Is Spinal Tap, čutaná má Mikea Bassetta. Mockumentary se smrtelně vážnou tváří, která se trefuje do všeho kolem fotbalu; od hráčů přes pohlaváry, fotbalová klišé, zpolitizování rivalit, starých křivd a média až po tiskovky, veřejnost i Pelého. Jako celek to sice nedrží pohromadě (jakože vůbec), ale jako slepenec scének a mouder (čti studnice mnohdy nepřeložitelných suchých anglických hlášek) to pobaví nemálo. A byť je to specificky cílené jako očisťující satira stavu anglického fotbalového prostředí (od asociace po média) po neúspěších na MS 1998 a ME 2000, tak je to v těch nejlepších "tnutích do živého" nadčasové a nezávislé na krajině vzniku. Navíc to krom salv smíchu sympaticky zafunguje i po emoční stránce během finální tiskovky "4-4-F-2" (jak je možné, že takové rozestavení není jako easter egg ve Football Manageru?) před utkáním s Argentinou.

Největší výtkou je, že se ani náznakem nezabrušuje do kontroverzních témat kolem Citizens. Jakoby dohoda byla jasná. Ano, pustíme štáb tam, kam nikdo nikdy neměl přístup, ale výměnou bude, že se nebude vyptávat a dotýkat témat, která by nám byla proti srsti. Čili řešení finančního fair-play, pohled do zákulisí tradičního klubu uměle vyhnaného petrodolary, které však nepřinesly kýžené ovoce (v době vzniku dva tituly, jeden FA Cup a několik trofejí druhé kategorie za dekádu, to není adekvátní kvalitě a financím do týmu vložených), nic takového tu není. Vůbec se neřeší aspekty, jak se změnil tým v očích ostatních klubů, jaké to je hrát v týmu, kde se sestava lepí nakupováním nadražených hotových hráčů spíše než koncepcí, jaké to je hrát pod Guardiolou, jehož sázka na pohlednou hru přináší ovoce v dlouhodobých soutěžích, ale ne ve vyřazovacích bojích, kde je třeba to někdy taky prostě "ukopat", jaké to je motivovat kádr superhvězd bezmála ze dne na den ze soubojů v Lize mistrů na utkání s třetiligovým týmem, jak uřídit tým takových individualit, kde každý chce být na výslunní apod. Nic takového tu není. Celkově působí optika "pokřiveně", vůči City poklonkově a v důsledku nevěrohodně. Zcela tu pak chybí přesah, který se podařilo dostat do obdobně koncipovaných sérií o Sunderlandu či Dortmundu. Přesto všechno je nepopiratelné, že čistě jako "nekonfliktní záznam úspěšné sezóny a letmý pohled do zákulisí chodu velkoklubu" to je strhující a fantasticky podané. Má to nejeden silný moment a když je nejhůře, tak vášnivé Pepovo křepčení utáhne i slabší momenty. Čili máte-li slabost pro Manchester City (či vás škodolibě těší aktuální zašlapání United), Pepu, De Bruyneho, Companyho či Premier League, tak není důvod se nepodívat. Máte-li ambice se dozvědět i něco mimo naaranžovanou produktovou "Man City" brožurku, tak zde nepochodíte. PS: Psáno pohledem fanouška Spurs, které Amazon pro novou sérii All or Nothing sleduje v aktuální "koronavirové" sezóně 2019/2020. A tam se PR brožurka asi čekat nedá. Zkažená sezóna, nástup Josého, zranění kompletního útoku, ještě výraznější rozkmotření fanoušků s už tak nenáviděným Levym, dopady nového stadionu na přestupy... Pokud i z toho dokáží udělat PR agitku, tak všechna čest producentům.

Pulpový echt (jakože ale opravdu echt) násilný gangsterský epos jak má být aneb "moderní Gangy z Birminghamu prohnané akční choreografií Zátahu se špetkou ritchiovek". A Evans této premise dostává nejen se ctí, ale i hektolitry prolité krve a nějakého toho gore během časté, různorodé a vymazlené akce. Má to vše, co byste od pravověrné gangsterské žánrovky čekali. Silné charaktery, skvělé obsazení, filmovost, osudovost a vrážení si kudel do zad. V tomto případě v přeneseném slova smyslu i tom doslovném. Obstálo by to samo o sobě čistě jako gangsterská sága o střetu několika rodin/společenských tříd, o pomstě, o cti, o rodině a především prachách a moci. Jenže je zde nadstavba, která to povyšuje nad obyčejnou poctivou gangsterku. A sice choreografie a provedení syrových akčních scén. Evans se nezapře a raidovské pověsti nezůstává dlužen ani tu poslední zlámanou kůstku v těle. Být to prachsprostá přehlídka bezmyšlenkovitých násilných akčních orgií pospojovaných výrazně horší mírnix týrnix náhražkou děje, tak by to stejně aspirovalo na plnou palbu. Ano, tak je tento aspekt dobrý a (nejen) v rámci seriálové akce přelomový. Kdo něco podobného kdy zkusil v seriálové podobě? V několika scénách Daredevil a párkrát Banshee? Jenže tady lahůdková kaskadérská akce není hlavním lákadlem. Jsou tu nepochybně pasáže (a díky páté epizodě celé díly), které zkultovní a budou se po stránce provedení, intenzity a choreografie rozebírat až do svatého Dyndy. Přes veškeré kvality je však akční složka "pouhou" třešničkou na dortu kvalitního gangsterského korpusu. Ne, to vlastně není pravda. Gangy Londýna se nedají zredukovat na gangsterskou ságou s prvky akce či akční seriál s prvky gangsterky. Oba aspekty jdou natolik nerozdělitelně ruku v ruce, že tvoří svébytný celek, který si nelze nezamilovat. Pokud na něj budete mít dostatečně odolný žaludek. | S1: 5/5 |

Nařáchlejší verze Muže v ohni aneb další ze série akčních filmů "kaskadér režisérem", kde se samo sebou rozumí, že roztřesená kamera a zběsilý střih jsou morem akčního žánru. Ze shodného ranku jako Zátahy a Wickové. Nikoli stylem akce, typem filmu či nekompromisní syrovostí, ale že si během akčních pasáží několikrát nevyhnutelně samým nadšením řeknete "tak tohle jsem ještě nikdy neviděl, ale rozhodně chtěl vždycky vidět". Neřeknete si to sice zdaleka tak často (v podstatě dvakrát; u "jakože jednozáběrovém" jedenácti minutovém akčním infernu napříč slumy a mlácení harantů) jako u druhého Zátahu či u pokračování Johna Wicka, ale pořád o poznání častěji než u většiny akčních snímků poslední dekády (čest výjimkám). Navíc je to v časté akci dostatečně variabilní, aby se neomrzela. Přímočarost jde k duhu, postavy načrtnuté ale funkční, emoce jímají, stěrače stírají. Výsledkem je žánrovka, která ví, čím chce být a komu je určena. K naprosté spokojenosti schází jedině méně tklivého zachmuřeného sebezpytování, nepřežlutěné tónování a závěr, který by nepůsobil jako vyšumění do ztracena.

Koncept "když nepřijde hora k prorokovi, musí přijít prorok k hoře", kdy vyfetovaný Diego, trenér všem pro smích, vyráží do samotného srdce drogového kartelu Sinaloa, trénovat tým, který vznikl až v novém miléniu, byl záhy vyhnán na vrchol drogovými prachy a pak upadal a upadal až do současného stavu nefungujícího celku na pomezí boje o udržení druhé ligy. Je to ze strany vedení týmu Dorados de Sinaloa čirý publicity stunt. A ten nejenže zafunguje, ale světe div se, proti veškeré logice, zafunguje i sportovně. Čili koncept je z říše snů. Problém je jeho realizace. Z necelých čtyřech hodin stopáže není vůbec jasné, co mělo být cílem. Zda pohled do zákulisí klubu či Diego. Ani jedno však nefunguje. Rozhodně se nejedná o ekvivalent pohledů pod klubovou pokličku à la Sunderland, All or Nothing, Inside Borussia Dortmund apod. Zároveň to však není ani o Diegovi, který si krom první epizody nepouští štáb k tělu. Sice nesleze z obrazovky, ale je to čistě během tréninků (kde nic nekoučuje), předzápasových meetingů (kde žádnou taktiku neprobírá) a zápasů (kde jen z plna hrdla spílá rozhodčím). Nic mezitím. Působí jako talisman pro štěstí, který řekne pár slov o vášni a bojovnosti a veškerou dřinu za něj dělá asistent. Nekladou se mu otázky, jen běží kamera, které si je dobře vědom, a tak dělá zábavu, flirtuje a láteří. Což sice stačí, aby se na to dalo koukat, protože prostě Diego je Diego a je fascinující sám o sobě, ale nestačí to k ničemu jinému. Celé to nakonec drží pohromadě jen díky tomu, že Diego je zábavný a že nepravděpodobnou shodou okolností se tým pod jeho "vedením" zvedl a začal psát fotbalovou pohádku. Ve výsledku je na tom ovšem zdaleka nejlepší ona přidrzlá mariachi znělka.

S ohledem na hydeovskou strukturu by seděl spíše název "Diego/Maradona". Na sedmiletém neapolském období, které udělalo z Diega pojem, legendu, Boha i ďábla, Kapadia umně vykresluje osud rozměrů antické tragédie. Je v něm vše; revolta, vzestup ne na vrchol, ale vysoko nad něj, ikarovský pád, destruktivní láska (osobní i davů) a čirá nenávist (osobní i davů), ďáblovo našeptávání skrze Camorru, (ne)přející okolí, společenské, sportovní i politické přesahy, otcovský problém a jako středobod rozháraná mysl svébytného génia. Je zcela jedno, zda vás fotbal zajímá či nikoli. Je jedno zda Diega obdivujete či jím opovrhujete, zda ho považujete za politováni hodnou smažku, podvodníka a lháře či nejlepšího fotbalistu všech dob, fotbalového hračičku a bojovníka s vášní v srdci. Funguje to totiž především v univerzální lidské rovině "tragického osudu génia". A pokud vám přeci jen není fotbal jedno, tak pak to platí tuplem. Je obdivuhodné, jak se Kapadiovi bezpočetné stovky hodin materiálu podařilo vměstnat do dvou hodin stopáže, udržet jasnou strukturu, linku, obejít se bez mluvících hlav, gradovat tempo a v neposlední řadě i udivovat zrestaurovanými záběry. A to už vůbec nemluvím o tom, co pro výsledné emoce dělá Pintova hudba. Ano, dala by se tomu (stejně jako Sennovi) vyčíst určitá zjednodušující přímočarost ve vykreslení událostí z velké části zcela ignorující jiné úhly pohledu (gentleman Robson by mohl vyprávět), ale... O to tu (stejně jako ve zmíněném Sennovi) opravdu vůbec, ale vůbec, nejde.

Neo-noirový Woody Allen na koksu se synťákovým podkresem. Uřvané, přepjaté, hypnotické, umumlané, odpudivé, upatlané, slizké a echt (ale jakože fakticky echt) intenzivní. Nelze to doporučit kdekomu. Dobrý časy byly proti Drahokamu přístupný divácký snímek. Safdiové tentokrát záměrně provokují. Buďto je budete z duše nenávidět či obdivovat, ale stěží si řeknete "hmm, solidní tuctovka, na kterou si zítra nevzpomenu". Vzpomenete. Je pouze otázka, zda si u té vzpomínky znechuceně odplivnete či uznale pokýváte hlavou.

Francouzští My všichni školou povinní aneb Mezi zdmi 2 aneb Kapesné 3.

Jaká předloha, taková do značné míry i adaptace. I když ze zcela jiných důvodů, jelikož jak v osmi epizodách zadaptovat necelých 140 stran ilustrací, že? Knižní Smyčka stojí právě na ilustracích (půjčujte, googlete, stojí vám to za to), kde genius loci je alfou i omegou každé jedné malby. Každá překypuje osmdesátkovou nostalgií, dětskou výpravou za dobrodružstvím, alternativní "retro-future" historií, sychravostí podzimu i mrazivostí zasněžených dálav. Bohužel však knižní Smyčka padá na nadbytečné "jakože příběhové" omáčce kolem. Paradoxně v ní tedy obrázky nemají úlohu ilustrací, protože ilustrací je text samotný. Jak se s tím vším popasovat v dramatickém seriálu? Překvapivě dobře. Atmosféra i design maleb Stålenhaga jsou přeneseny f-e-n-o-m-e-n-á-l-n-ě (navíc mohutně dopovány hudbou Glasse). Nedá se popřít, že příběhy jsou odstaveny na druhé koleji za výše uvedeným, ale pouze na druhé a nikoli jako v knize na čtvrté či páté. Kde v předloze byl nástřel základní osnovy dobrého příběhu v jedné dvou větách "jen kdyby je někdo schopný pořádně uchopil a rozpracoval", tak tam se přesně to Halpernovi/Amazonu podařilo. Ne památně, mnohdy až vyloženě utahaně; a to i na seriál sázející na komornost a záměrně pomalé tempo. Ne vždy to dějově stačí na utažení bezmála hodinových stopáží, ovšem dostatečně kvalitně, aby to nestahovalo celkovou kvalitu do hlubin nezajímavosti. Může to na první dobrou budit dojem, že se tu kombinují Stranger Things (poetika, děcka, retro, dobrodružství) s Black Mirror (epizody, přesah, témata), ale není tomu tak. Tales from the Loop jsou svébytné. Někdy je to dobře, někdy ne, ale každopádně mají (již jen díky atmosféře a audiovizuálu) veškeré předpoklady, aby z nich byl sci-fi kult i počin, o kterém se bude mluvit. A přes veškerá "ale" zcela zaslouženě. | S1: 4/5 |

(ne)Chtěl mít festival, ale přijeli mu tam influenceři. Je to fascinující, ne že ne, ale čistě po škodolibé stránce "muhehe, dobře jim tak evianistům". Události se nedaří koherentně zdokumentovat, nekladou se zpovídaným nepříjemné dotazy na tělo, zásadní osoby "vnitřního kruhu" to až na McFarlanda ignoruje a na konci má jeden více dotazů než na začátku. Je to ohraná písnička několika podvodů a zpronevěr, na kterých není nic sofistikovaného či nápaditého. Velké řeči a sliby charismatického podvodníka podpořené dobrým marketingem. Nic více a nic méně. V krátkém časovém úseku to procházelo a dotyční to před sebou valili a valili až bulvy nestačili valit. Z obdobného ranku je neskonale zajímavější kauza kolem Elizabeth Holmes.