DaViD´82

Ano, v podstatě je to banální a v až překvapivě mnoha ohledech méně sofistikované než jak se to tváří (krom ryze geniálního nápadu se smíchem a finální "relativizace"). Ano, je to v citování/následování scorseseho předobrazů v podobě Taxikáře a Krále komedie až příliš okaté a důsledné, než aby to šlo považovat za klad. Ano, nepřekvapí to průběhem či vyústěním. Ovšem zároveň se nedá popřít, že to co Sher dělá s kamerou, Guðnadóttirová s hučivou (ne)hudbou a především Arthur Fle... Ehm, Joke... Ehm, Phoenix, to dohromady dělá snímek, který znepokojí, zadře se pod kůži a nevyprchá s náběhem závěrečných titulků. A to dokonce i bez omluvné obezličky "v rámci komiksových filmů". Což není vůbec málo.

Jako interaktivní experiment nezajímavé a s křížkem po funuse, jelikož jiní to samé již zvládli lépe. Volby navíc na podobný typ experimentu nejsou příliš časté. A když už, tak až na něco málo čestných výjimek jde spíše o zdání volby, jelikož alternujete reakce hlavní postavy na dění spíše než že byste ovlivňovali přímo dění. Což by nemusel být nutně problém, kdyby za něco stáli neherci; nestojí. Kdyby za něco stála režie; nestojí. Nebo alespoň scénář, který je ovšem otřesný a nedává smysl. Jako film to tedy nefunguje vůbec. A jako hra také ne, protože ty cca dva tucty nic neřešících ano/ne rozhodnutí je na "celovečerní" zážitek příliš málo, než abyste se cítili jako aktivní hybatel dění a ne pasivní divák, který má mezi dlouhými nudnými neinteraktivními bloky udržet pozornost natolik, aby neusnul před další (ne)volbou. Navíc většina voleb je jednoslovných a s ohledem na jejich vyústění vyloženě zavádějících. Na tvůrci zamýšlené opakované průchody to pak není už vůbec, právě proto, že se na to nedá kvůli nekvalitám koukat a díky absentujícímu množství smysluplných voleb se to nedá ani hrát.

Kultovní tuzemská hláška "Nezlobte se, že vás zase obtěžuji, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli máte sklep. Máte sklep? A mohla bych ho vidět?" rozpracovaná do podoby celovečerní (zdaleka nejen) thilleroidně-černohumorné třídní satiry, kde nikdy nevíte, na čem zrovna jako divák jste. Což mohlo lehce skončit jako trapný mišmaš (a i to se již v minulosti Bong Joon-hoovi přihodilo), ale vznikl z toho jízlivý majstrštyk, který navrací dech v poslední době poněkud uvadající jihokorejské vlně. Co navrací... Toto není prostá resuscitace, ale plnohodnotný comeback; a to rovnou ve více ohledech.

Jako celek (tedy triptych epizod) nejlepší z celého evropského kvarteta. Stejně jako ostatní má skvělé napsané dialogy i sednoucí obsazení, pohrává si s oním spojujícím formátem, ovšem zdaleka nejlépe zvládá celkový průběh výslechů, zvraty a "přesahovou omáčku" kolem; ať již společenskou či tu před/za zrcadlem.

Horrorové subžánry jsou svázány tradicemi; a o "folklórním horroru" to platí dvojnásob. Jak ostatně také jinak, když máte film, jehož jádrem je dodržování a ctění tradic, že? Snad proto se do nich příliš tvůrců nehrne. Protože vypořádat se s tím, že divák bude vědět "odkud kam to celé směřuje", to jistě není nic lehkého. Co vědět; bude to očekávat a snad i vyžadovat. A co hůře, dostáváte se do pozice, kdy chtě nechtě vystavuje své dílo poměřováni vůči wickermanovského piedestalu kultovnosti. Přesto se v posledních letech několik vlaštovek objevilo. Asterův Slunovrat je z nich nejlepší (byť má paradoxně blíže k nové Suspirii než Wicker Manovi). Ostatně jako u všech nejlepších horrorů je "strašení/znepokojivost" jen prostředek jak nahlížet na obyčejné problémy. A tak je Slunovrat v první řadě mrazivá psycho studie nefunkčního vztahu/rozchodu; a ruku v ruce s tím jde, že je to studie znepokojivá, nepříjemná, skvostně nasnímaná, nějakým tím gore efektem obohacená a strhujícím způsobem zahraná.

Jednohubka co odsýpá. Chtělo to snad jen o chlup větší příklon k pulpovosti, zapojit Grace aktivněji během finále a především cameo od Vina Diesela s nějakým tím proslovem o rodině.

Hry bez hranic/Takeshiho hrad meets Rychle a zběsile. Otevřít pivko, vypnout mozek a čumět jak to chlapci a děvčata od vytuněných kár (ne)uřídí. O co echt debilnější, o to echt zábavnější. Chybí jediné (kromě Stiga); možnost pořádně ohulit hlasitost, aby veškeré ty řvoucí V8 produněly celým barákem. Nejde to z důvodu, že americky jakože übernadšení komentátoři bez ustání žvatlají a žvatlají. A co hůře; nic neříkají. Což se nedá poslouchat. | S1: 4/5 |

Finální akt nemá oporu v předchozím dění; fungoval by nemlich shodně jako samostatná půlhodinová povídka "co kdyby". Přes dvě hodiny jde tedy o blbinu beze směru a slepenec zbytečných vatózních scén, které... Jsou natolik vypiplané, vtipné, pointované, holdy vzdávající, skvěle zahrané a dobově zasazené, div si až jeden nestýská, že jich není ještě o pěkných pár více; jakkoli jich samozřejmě mělo naopak být o pěkných pár méně. A kdyby to bylo méně "od milovníka Hollywoodu Tarantina pro milovníka Hollywoodu Tarantina" a především více soudržné, pak bych odcházel z kina spokojen bez výhrad.

Dokumentární minisérie, kterou byste dle názvu a traileru či znělky mohli (oprávněně) odepsat jako další standardní prvoplánovou oslavu fotbalu; však to znáte, takových se vždy před Mistrovstvím světa vyrojí (nejen "by FIFA") habaděj. No, zdání však pro jednou klame. A to pořádně. Tohle se má k fotbalovým dokumentům asi jako nejmenovaný čtvrtletník pro fotbalovou kulturu vůči Deníku Sport či magazínům Hattrick a Pro Football. Je to tedy sice oslava síly fotbalu (a i na nemalé emoce dojde), ale zcela jinou optikou a zcela jinak. Každá epizoda je samostatný cca hodinu dlouhý dokument; jednou o roli fotbalu (potažmo Liverpoolu) ve Rwandě při/po genocidě, poté v Japonsku po tsunami skrze ženský nároďák, o outsiderech, co oproti předpokladům šokují svět, pak je zde epizoda o islandském zázraku či o Messim. Ta má asi nejblíže tomu, co by od toho jeden na základě zavádějícího traileru či otřesné znělky čekal. Ovšem i tak umí řádně překvapit. Produkční hodnoty jsou velkoformátové, tohle by se neztratilo ani na plátnech kin. Zádrhelem je však hudba, která je v některých momentech (povětšinou uvozující dronové záběry) tak neadekvátně monumentální či naopak tklivá, že to až vyloženě ruší. Poté ruší i momenty, kdy někdo vzpomíná na zásadní zápas; a k tomu jsou i jeho "jakože reakce na vývoj zápasu" (chytání za hlavu za stavu při inkasovaném gólu apod.). Jde o nedůstojně laciné sentimentální záblesky. A pak je zde ještě jedna podpásovka; pokud se zpovídá doktor, tak je v chirurgickém mundúru, pokud průvodce po safari, tak je v uniformě apod. Důvod to nemá žádný. Ve finále však to nejlepší co o tom lze napsat je, že je to natolik fascinující a plné silných příběhů, až to funguje samo o sobě; i kdybyste fotbal rádi vůbec neměli.

Není to tak svěží jako jednička, vtipné a našlapané jako dvojka, ani emotivní jako trojka. Našlo si to však svou vlastní notu, na kterou to hraje natolik umně, že... Že nelze než prohlásit, že Pixar se svou nejlepší sérií loučí s nebývalou ctí i kvalitou. A je to o to úctyhodnější, že tak v rámci téže série činí již podruhé a přitom se neopakuje. Výtka směřuje snad jedině k tomu, že s výjimkou Woodyho je původní osazenstvo sice přítomno, ale ani ne tak na druhé jako spíše třetí koleji. To už by pomalu bylo lépe, kdyby tam vůbec nebylo.