DaViD´82

My job ain´t to follow the law. My job is to interpret it, than enforce it accordingly. Pokud po více jak dekádě navazujete jedním filmem na otevřený konec seriálu, tak se nevyhnutelně dostáváte do situace, zda to pojmout jako samostatně stojící a přístupné i divákům původní látky neznalých či zda to naopak udělat čistě pro původní obecenstvo a doufat, že si někdo z nich alespoň ty stěžejní linie a konflikty ještě pamatuje. Výsledkem je kočkopes, který se snaží o oboje. A tak je několik desítek úvodních minut ukázka nedůstojné scenáristické snahy o maskování do očí bíjící expozice naroubované na to, že každá postava "jakože nenápadně adresuje uplynulých deset let" v rozhovorech s ostatními způsobem, jaký u látky, který vždy stál na charakterech a dialozích, bolí nemálo. Sice v podstatě jde o třináctou a čtvrnáctou epizodu třetí řady, ale tvůrci to nechtějí přiznat; zřejmě ani sobě. Navíc, pokud jste čekali, že středobodem bude (ne)přátelský komplikovaný vztah Bullocka, Swearengena a Hearsta "o duši Deadwoodu", tak... Ano, ale opět až poté, co se nejprve věnuje stopáž všem (ano, všem; snad krom Wellivera) postavám z původního seriálu. Mnohdy zbytečně, neopodstatněně a čistě jako fanservis. Jakmile ovšem tato pasáž přeci jen pomine (trvá však déle než by bylo záhodno; do 40. minuty) a neřeší se "co bylo", ale "co je a bude", tak to rázem je opět starý dobrý Deadwood pojednávající o nepřikrášlené odvrácené tváři neodvratně mizejícího Divokého západu. Velkou devizou je, že Bullock již není až tak otravný jako býval; Olyphant v něm neskrývaně navazuje na svého Raylana Givense. Ve druhé polovině pak jde o důstojné (jakkoli ne pamětihodné) zakončení, kterému jeden rád odpustí i to, že přichází o pěkných pár let později než mělo.

A lot of money to watch that shower of shite! No effort, no class, no fucking idea! Absolutní protiklad veškerých "feel good" počinů a neoficiální sequel ke čtvrt století starému Premier Passions mapující sezónu právě Black Cats. Sociálně-sportovní depkoidní sonda do duše tradičního fotbalového klubu na ústupu ze slávy jdoucí ruku v ruce s poklesem životní úrovně a jistot kdysi prosperujícího dělnického města. Hádal bych, že si tvůrci na počátku projektu vysnili pohádkový závěr s návratem do Premier League a nadějí pro město, kde jedinou radost dává fotbal. Místo toho narazili na zlatou dokumentaristickou žílu (která utáhne pěkných pár sezón) v podobě klubu, nad kterým zanevřel majitel, rozčarování (přesto věrní) fanoušci si skrze něj vybíjejí komplexy dané, mimo jiné, vysokou nezaměstnaností, všeobjímající apatie vládne všem(u), námezdním hráčům je jeho osud u zadnice, hlavně aby se co nejdříve z toho pekla vyvázali a... A vůbec vše jde od desíti k pěti. Či jako v tomto případě od nuly k mínus pěti. Kontrast úvodní epizody plné naděje a plánů s tím, jak se vše rozpadá pod rukama, kdy všem je jasné k čemu to směřuje a nikdo s tím není schopen přes veškerou snahu nic udělat, to je fascinující na úrovni toho, kdy míjíte odklízení ošklivé dopravní nehody. Víte že byste neměli koukat, ale stejně vám to nedá. Vhled do zákulisí (ne)fungujícího profesionálního klubu tu samozřejmě hraje prim a pokud máte slabost pro fotbal (zvláště ten echt tradiční ostrovní), tak jde o povinnost. Ovšem i pokud vám je sport ukradený, a chcete "pouze" vědět, proč v Británii právě takováto dělnická města volila pro Brexit (přímo se to tu neřeší, ale odpovídá to na tu otázku lépe než co jiného), tak není lepší volby. Každopádně po zhlédnutí bych se vsadil, že se celosvětově zvýšil počet hráčů, kteří si ve Football Manageru zvolí právě Sunderland AFC. Aktuálně totiž není v Evropě větší fotbalové výzvy. Ve druhé "Why is it never us celebrating? Why is it never us?" řadě se odkopává na čtvrtou kolej hráčská kabina, hráči samotní, trenéři, příprava na zápasy a do značné míry i zápasy samotné. Plně se to soustředí na jediné; nové majitele, kteří sami krůček po krůčku původně čistě investici mění z rozumného uvažování ve vášeň "dycky Sunderland", co není nutně ku prospěchu věci. Ovšem přinášejí vizi, dostatek financí na zabránění bankrotu, ne však tolik "aby to zároveň finančně dávalo smysl" a nedůsledný krizový management (jeden ho praktikuje, druhý vášní podkopává) v organizaci kde nic, ale jakože opravdu lautr nic, nefunguje. Od financí, rozčarovaných fanoušků, zázemí, rozhárané hráčské kabiny, nedůvěry v klub, otrávených i otravných zaměstnanců, kterých je na tým s takovým jménem a v takové situaci příliš, to že v jejich situaci musí odehrát bezmála sedm desítek utkání, no prostě nic. Díky čemuž to je soustředěnější a ještě o pomyslný chlup lepší než minule, především právě díky duu Donald/Methven. Chybí jen úvahy nad pocity (a případným prodejem) těch posledních dvou či tří hráčů, kteří schopnostmi, jménem i cenou do Sunderlandu/třetí ligy nepatří. | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S2: 3/5 |

Desatero scén z usedlého manželského života "po mnohých letech", které by sedly na divadelní pkna, ale v podobě seriálu se stopáží deseti minut to ne zcela funguje. I proto, že byť je tu v každé epizodě věta či moment "který je mrtě přesný a poznáte se v něm", tak místo ticha či naštvání to plynule přejde v další teatrální nonstop žvatlání postav. Ovšem koukat se na to dá, oba představitelé do svých rolí sednou, Hornby tu a tam nějakou větu, u které se hořkosladce zasmějete, také vykouzlí. Jen... To mělo být na divadle jako celistvé představení a nikoli seriál se stopáží Večerníčku.

Anticlimax². O co výpravou, produkcí, měřítkem i epičností rozmáchlejší a (nejen) na obrazovkách doposud ani náznakem nevídané, o to debilnější a s gustem házející i rozmatlávající lejna odkazu úvodní čtveřice sérií; o předloze raději vůbec nemluvě. Martin se musí v hrob... Ehm, posteli obracet. Nedá se popřít, že finální série obsahuje mnohé momenty, scény a pasáže, které jsou perfektně natočené a tají se z nich dech. Škoda že logika v celé sérii ani ne tak absentuje jako spíše páchá rituální harakiri jednu každou vteřinu stopáže. Kdyby osmá série byla vyvrcholením zapomenutelné spotřební tuctové temné fantasy, co jich jsou regály knihoven plné, těžko by šlo mít byť jen jednu jedinou výtku a plesal bych nadšením. Tím že jde o vyvrcholení série stavící na charakterech, vypiplaných břitkých dialozích, zvratech, nekompromisní politické pragmatičnosti, nevyřčeném mezi řádky tak.. Škoda mluvit. Není tu jediný kloudný dialog, vše se říká na plnou hubu, deus ex macina střídá deus ex machinu, žádný opodstatněný zvrat, žádný překvapivý moment, žádné logické postupy, jde o čirý fan servis (paradoxně kašlající na fanoušky) nejhrubšího zrna, prostě nic, co byste nenašli v jakékoli generické "Vyvolená děcka versus Velké Velmi Moc Zlé Zlo a láska k tomu" fantasy sáze pro náctileté. Zatímco minulá série ještě šla přejít guilty pleasure nadhledem, tak tentokrát... Zbývá fenomenální podívaná, která stojí za to vidět. Pokud přejdete skutečnost, že byste si u ní nejraději hlavu rozflákali o konferenční stolek.

Méně nápadité, méně "pro celou rodinu" a i na(ne)štěstí bez Ricchi e Poveri. Navíc závěrečná dvacetiminutovka je echt neasterixovská a poplatná zámořskému stylu animáků; to si Goscinny s Uderzem nezasloužili. Aby to však nevypadalo, že to je jakkoli špatné. Není. Stále je to natolik dobré, vtipné a odsýpající, že se to rozhodně řadí k těm zdařilejším z Asterixových zfilmovaných dobrodružství.

Je to na pi(ka)chu... Jakkoli se to v trailerech tváří vyspěle, tak ve výsledku nejde o blockbuster, nejde dokonce ani o rodinný film, ale o film pro děcka základní školou povinná. Což není špatně, a synátor to náležitě ocenil, ale chtě nechtě to působí jako promarněná příležitost (v čele s nosným, ale naprosto nepromyšleným a nevyužitým soužitím lidí s pokémony). Speciálně když i jako film pro děcka je to sice solidní, ale přeci jen tuctovější než by se na látku s tak nesporným potenciálem slušelo. Z vod nezáživného a nezapamatovatelného průměru to tahá něco málo dobrých nápadů, scéna "Letterman viděl Nolanův Počátek" a eskapády samotného Pikachu. I těch je však, poněkud překvapivě, výrazně méně než by jeden čekal. Pokud bude pro filmové pokémony nějaké příště, tak by to chtělo necílit výhradně na ty nejmenší v obecenstvu, obsadit (ne)herce s aspoň špetkou talentu a vyměnit střihače za někoho, kdo chápe, že scény by v ideálním případě měly navazovat.

Citelně chybí přímočarost, hravost a měřítko (ehm, ehm) jedničky i groteskovitost a vypointované rozvíjení jednoho nápadu "večerníčkové" předlohy. Uděje se toho sotva polovina co minule; a ostatně i groteskové eskapády jsou tentokrát poněkud potlačeny. Oproti prvnímu filmu i seriálu je to zaměřené více na menší děcka, zároveň je to však o poznání více oudané čili se to nevyhne občasným pasážím, kdy se právě ti nejmenší ošívají. Nic z toho však neznamená, že by i tak nešlo o nevlezle roztomilou zábavu. Pouze je třeba se smířit s tím, že stojí ve stínu svých předchůdců.

Barry Is the New Dexter. Hledá se to dlouho, protože je to zprvu až příliš rozkročené mezi komediální a dramatickou polohou, což se odráží i ve výkonu Hadera, protože i u něj jsou ty dvě polohy (uťápnutá versus zabijácká) tak daleko od sebe, že nemají příliš styčných bodů. Jenže tvůrci vědí co dělají a jakmile si to v sedmé epizodě sedne způsobem, který z hlavy dlouho nedostanete, tak rázem víte, že Barry opravdu není pouze "wannabe něco jako Dexter", ale že našel osobitou polohu, která je mrtě nosná i zajímavá. | S1: 4/5 |

Planet Earth III: Warning Edition

Odvrácená strana (nejen) Silicon Valley start-upů, kde se tak dlouho chodí před investory a veřejnost s přetvářkou "rosteme, jdeme za budoucnost přepisující vizí, stále během toho rosteme, vývoj nám jde jedna báseň, stejně jako růst" až nastane průlom a skutečně na něco kápnete či se vám přestane věřit a upadnete v zapomnění. Elisabeth "wannabe Jobs" Holmesová a její firma Theranos to měly podobně. Vize, charismatický leader, solidní start, velké investice, slavná jména. Jenže na nic nekáply, v zásadě zůstalo pouze u vize. Přiznat tedy porážku? Nikoli. A tak se započal příběh největšího podvodu svého druhu vůbec. Dobré úmysly nahradilo drobné přibarvování skutečnosti, pak už stačil jen krůček ke lhaní a skončilo to u korporátních praktik jak vystřižených ze špatných sedmdesátkových paranoidních thrillerů. Nejde ani tak o to, že by Elisabeth zpočátku dělala něco, co nedělají i ostatní. Zveličují se před investory úspěchy, proklamují se jako hotové funkčnosti, se kterými si tým v pozadí neumí poradit a... No, prostě start-up jako každý jiný. Co je na tom (o)všem fascinující je, v jakém měřítku a na kolika úrovních se dařilo onu lež nejen udržovat, ale neustále přiživovat. Jak se koule "úspěšná firma s technologií, která změní svět" nabalovala čím dál více, článek od článku, dolar od dolaru až po bezmála tisíc zaměstnanců a s hodnotou firmy devět miliard dolarů. Druhý, nemálo zajímavý, je pak aspekt samotné Holmesové. Lhala vědomě či sebe samu v průběhu let svou fanatickou vizí skutečně přesvědčila o tom, co navenek hlásala? Gibney je pak pro tu látku jako stvořený. Má to snad jediný háček; je to příliš brzo. Chtělo to alespoň rok počkat, než budou zveřejněny veškeré dokumenty a znám výsledek žalob i osud viníků.