DaViD´82

Roz(to)milé, skvostně stylizované, sympatické, se správně zvolenou i dávkovanou špetkou nadsázky, kde se speciálně "zápasy" vyvedly. Problém je jeden jediný, ovšem vzhledem k žánru zásadní; mezi ústředním duem to nezajiskří a nezajiskří. Oba tam sednou, ale dohromady jim to štymuje asi jako dvěma leklým rybám v jedné kádi.

Problém není v (opodstatněné) olbřímí délce, ale stejně měla být mezi kapitolou 1 a 2 přestávka. A to hned několika let, aby především Adèle dospěla, protože působí značně nepatřičně, když sotva dvacetiletá dívčina hraje v druhé fázi ženu středních let a jediné co ji odlišuje od náctileté fáze jsou brýle. Dalším problém jsou explicitní sexuální scény, jejichž podání do nálady filmu nesedne. Více než co jiného působí, že se chtěl Kechiche na place ukájet nad poplácáváním se mladého masíčka. Paradoxně je tedy nejlepší postelovou scénou až ta dialogová po zahradní párty. No a v neposlední řadě je problematická závěrečná dvacetiminutovka, kde to postupně vyšumí způsobem, který kvalitám zbytku filmu vůbec nesluší. Výše uvedené potíže, ale stejně nepřebijí fakt, že jsou tu stále ještě celé pasáže (o stopáži delšího celovečeráku), kdy je historie vztahu Adèle a Emmy bezkonkurenční v autenticitě protažení diváka všemi dobrými i špatnými emocemi, které ke vztahům nedílně patří. PS: Pokud vám též bude hlavou vrtat role deníku, o kterém se sice stále tajemně a důležitě mluví, ale nic z toho (ani ten MacGuffin), tak doporučuji si zjistit, čím je uvozena a jakým stylem je vyprávěna předloha.

Poněkud jednodušší (jakože tupá) béčková vykrádačka (zdaleka nejen) Blade Runnera a Já, robot, ale i ostatních dickovin a asimovin či Ghost in the Shell, Deus Ex a... A xy dalších. Nejde o záměrnou podobnost, trousení aluzí či odkazování se na žánrové klasiky, je to jen a pouze prachsprostá vykrádačka bez jediného vlastního vkladu či náznaku invence. Nutno však podotknout, že vůbec ne špatná vykrádačka, jakkoli k uzoufání neoriginální. Problém je, že vynikající pilot láká na jiný typ seriálu než jaký následuje. A to co následuje není vážná sci-fi s jednotnou dějovou linkou, ale tuctová epizodická policejní buddy komedie jakých je na každé stanici bezpočet. Tahle akorát v atraktivnějším hávu.

Pokud jste si někdy chtěli udělat nějakou tu svou vlastní revoluci, tak zde dostanete názorný návod jak na to. Co budete potřebovat? Charisma, intrikářské vlohy, výřečnost, cynismus a hlavně a především schopnost si za všech okolností uchovat pragmatický nadhled někoho, kdo všechny ty vzletné proslovy, ideje, útisky, otrokářství, třídní rozdíly, lidské osudy, smrt i násilí bere tak, že existují jen a pouze proto, aby se z nich dalo někde někým něco (vy)těžit.. Těžko říci zda přímo nejlepší, ale každopádně nejzajímavější a nejméně jednoznačná role Brandonovy kariéry, která byla na zajímavé a nejednoznačné charaktery bohatá jako žádná jiná. Dnes by z toho vznikl hyperkorektní velkofilm o černošském vůdci, který vede svůj lid za svobodou; v době vzniku by se zase většina tvůrců spokojila s klasickým levicově smýšlejícím revolucionářským filmem o hrdinovi z lidu; nikoli však Pontecorvo, který tak (opět) o míle předběhl (nejen) svou dobu.

Těžko u podobného typu filmu vyseknout větší poklonu, než že tvůrci diváka samým napětím nenechají vydechnout. A to i navzdory tomu, že zná nejen výsledek, ale (pravděpodobně) i průběh akce. Celé je to navíc podtrženo nebývale působivou finální scénou na ošetřovně, která sama o sobě stojí za všechny herecké ceny, co se jich jen každoročně udílí.

Ruthless pragmatism. Vydírání, korupce, (ne)předstíraná (a)morálnost, ctižádost a touha po moci s americkým úsměvem na rtech v hávu vysoké politiky. Znáte ten rozpolcený pocit, kdy na jednu stranu chcete tak strašně moc vidět další epizodu a to nejlépe hned teď, ale zároveň si jí pustit nechcete, jelikož to znamená okradení se o celý jeden díl a tedy nevyhnutelné přiblížení se konci, kde již žádná další epizoda nečeká? Znáte? Tak přesně tohle je v mých očích zámořský remake House of Cards. Jde o remake, který má smysl, protože jakkoli obě verze vycházejí ze stejné situace, tak se každá vydá svou vlastní cestou. Americká verze do značné míry staví na pragmatické dynamice Underwoodovic vztahu a má (ne)překvapivě mnohem blíže ke Dnům zrady než k předloze (což díky Willimonovi není žádná náhoda). Jde o ukecanou politickou intrikárnu, na kterou zdánlivě padne ono okřídlené „sere mramor". Zdánlivě. Ve skutečnosti však těžko najít seriál, kde by to pod povrchem tolik vřelo hmatatelným dusnem. K čemuž až nečekaně dobře sedne i výrazně fincherovsky vycizelovaný chladný vzhled; a to zdaleka nejen v jím režírovaných epizodách. S pozdějšími sériemi tvůrci postupně do seriálu více a více zapracovávají aktuální témata. Což (prozatím) vrcholí v třetí řadě linií s AmWorks a "jakože Putinem"; a překvapivě to ani v jednom případě není ke škodě, přes koleno lámané a nepůsobí to jen jako "nutná vatózní výplň, protože nevíme čím těch třináct dílů na sezónu vyplnit", ale zároveň se nedá popřít, že třetí série se (nejen) díky tomu veze na jiné vlně než ty předchozí a není to vždy jen ku prospěchu. Čtvrtá série pak sice nezačne v úvodních dvou třech dílech nejlépe, ale záhy se vyprofiluje do druhé nejlepší řady; jakkoli mírně přitažené za vlasy. Také je oproti předchozím balastu zbavená a tedy více dynamická; což se projevuje i kratší stopáží jednotlivých epizod (cca 8 minut na díl čili ve výsledku jakoby o dvě epizody kratší). Seriál to nepochybně není bezchybný (ostatně co je; tady vadí především product placement a méně sevřená druhá série, které schází "polidšťující" element à la Peter Russo), jen tak po většinu stopáže působí; především pak ve své úvodní a čtvrté řadě. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 |

Jestliže Iron Man 3 vzbudil naděje, že by se marvelovky konečně mohly vymanit z předvídatelné kolonky „řemeslné omalovánkové tuctovky nic proti ničemu a za každou cenu pro všechny a tedy ve výsledku pro nikoho“ a vydat se svébytnější cestou, tak nový Thor tuto naději zadupává hluboko do země. Nic tu není vyloženě špatně, ale zároveň tu nic není ani vyloženě dobře; prostě připosraná sázka na jistotu jako většina předchozích marvelovek. Opravdu zdařilé je to pouze v těch momentech, kdy se to nebere vážně. A těch je jako šafránu; Lokiho cameo kejkle, věšák, metro, obludka s holoubky a… A to je tak nějak vše. Ve výsledku tedy cca třicet vteřin opravdové zábavy a nikoli pouze jejího předstírání?

Problém není, že se BBC snaží oslovit i jinou cílovou skupinu než doposud a důsledkem čehož se tu vesměs probírají a rozebírají základy, které jsou tak nějak všem známé či jsou „zkušenějším“ známé z jiných pořadů. Problém je, že to Cox prezentuje jak pro naprosté debily, kteří nemají kapacitu ani na to, aby úspěšně zvládli první stupeň základy a právě on je ten Vyvolený, který byl na Zem seslán, aby všechny poučil. A činí tak skrze intonaci a gestikulaci, které jako by vypadly z konkurzu na roli zhuleného Ježíše s jokerovským úsměvem zvěstujícího velké pravdy apoštolům. V praxi to vypadá tak, že cestuje na nějaké odlehlé exotické místo a… A nic z toho. Takto například vleze do největšího jeskynního komplexu planety, kde nám vyjeví, že v naprosté tmě nic nevidí, ale že se mu zbystřily ostatní smysly. Tím to končí a nic víc z toho. A jede zase o kus dál na jiné exotické místo. Vzhledem k tomu, že nesleze z obrazovky, tak jde buďto o nepřekonatelný problém či pokud jste škodolibí holomci jako já, tak o skvělé guilty pleasure. Výhoda toho druhého přístupu je, že se skvěle pobavíte a ještě si díky tomu užijete trefná videa podobná tomuto.

Po skončení jsem měl neodolatelnou chuť odběhnout na tmavé místo, zatnout pěsti, vrátit se v čase před projekci a užít si to znovu. Což vzhledem k tomu, že mi to přišlo přeci jen zbytečně dlouhé a ne příliš soudržné, je myslím samo o sobě nejlépe vypovídající.

V těch (nej)lepších momentech jako Griswoldovic famílie; o to větší škoda převažujících trapných scén, které jsou již přes čáru či zcela mimo mísu.