DaViD´82

Úvod láká na styl a humor (Ježeček!), kterým se tento kraťas ovšem nevydá, protože se tvůrci rozhodli "horrorovou" linku utnout již po nějakých sedmi minutách a zakotvit raději ve standardním průběhu Příběhu hraček. Tedy zloun co prodává odcizené hračky a společná akce na záchranu a... A však to znáte, vždyť jste to již v podání Woodyho a Buzze viděli bezpočtukrát.

Uspěchané. Uspěchané. A ano, v neposlední řadě také uspěchané. Shakespearovy deklamace je třeba nechat působit, vyznít i doznít, aby měly náležitý efekt. Je třeba jim dát potřebný prostor. Ne je chrlit tak, že celé představení působí jako "jednavětarozvitábezinterpunkcečinádechůkdyjednapostavadomluvídruháštafetověnamilisekundupřesněmluvitzačne". Jediné momenty, kdy dojde ke zklidnění frenetického tempa jsou paradoxně soubojové scény. Celkovému dojmu nepřidá ani pojetí tria čarodějnic, které vzdává hold Troškovým čertům; mají dokonce i stejně nesnesitelně infantilní intonaci jako "jsem malej ale šikovnej". A aby toho nebylo málo, tak Alex Kingstonová svůj solidně rozahraný part Lady Macbeth pohřbí ochotnickým představením během náměsíčnosti. Výše uvedené zamrzí dvojnásob s ohledem na to, že jinak tu vše má parametry (od scény až po obsazení; samozřejmě v čele s Branaghem, jemu všechna čest, málokdo tak složitou postavu uhraje tak úsporně a bez přehrávání) i potenciál na adaptaci, se kterou se ostatní scéničtí Macbethové budou poměřovat.

Působivá výpověď osoby na slovo vzaté proč je oficiálně nejnebezpečnější rekreační aktivita planety tak lákavá, naplňující, osvobozující a nádherná. A zároveň proč je tou nejsobečtější možnou činností vůči vlastní rodině a nejbližšímu okolí. Ovšem ať si již myslíte, že jde o nezodpovědné hazardování se životem či naopak to jediné při čem se skutečně žije naplno, tak pokud jste se někdy vydrápali na Stěnu trollů (či jiné pro tuto komunitu kultovní místo) tak sami nejlépe víte, že chtě nechtě se nelze vyhnout při pohledu dolů čiré zvědavosti, jaký to asi je pocit přemoci respekt i strach a prostě skočit...

Kdo by to byl řekl, že zrovna Rolandu "zapněte co nejvíc počítačů a vyrenderujte mi zničení světových památek" Emmerichovi tak moc půjde k duhu klasické pojetí akce? Vzít si to z Pádu Bílého domu to nejlepší (tedy Butlera s Eckhartem a eRkovou nekomprominost) a zbavit se občasné infantility i rodinných eskapád, tak už by stačilo jen aby zdejší John pronesl "jupíjájej šmejde" a bylo by tu rázem důstojné pokračování Smrtonosné pasti.

Neo-noirový náhradník za The Shield. Ovšem nejde o náhradníka, který by zahříval lavičku jen tak z plezíru, protože zrovna není nikdo jiný kdo by na ní seděl, ale o náhradníka, který na Ligu mistrů drsných špinavých kriminálek sice (zatím) nemá, ale i tak je z něj jasně cítit dostatečná kvalita i ohromný potenciál, které by se mohly (a nemusely) v následujících sezónách přetavit v žánrový majstrštyk (a že by to šlo dokazuje kupříkladu perfektní finální dvojepizoda). A ostatně i Shield začínal zcela stejně, když se v první sezóně teprve hledal a rozehrával. Co se ovšem Low Winter Sun daří kromobyčejně hned od počátku, je pohlcující bezútěšná atmosféra bez východiska (ano, tohle by snad nikde jinde než v Detroitu natočit nešlo), britské duo Mark Strong/Lennie James (jakkoli ten jen k nerozeznání recykluje svou roli z Line of Duty), hmatatelné dusno panující mezi jejich postavami, skvostný výběr náladotvorných songů a přirozeně působící nekompromisnost i nekašírovaná drsnost; což se dnes již často nevidí, byť se o to snaží každý druhý film i seriál. Na čem by se naopak mělo zapracovat je "gangsta" linie, ve které se polovinu série neděje ale lautr nic, což zbytečně kazí dojmy; zvlášť když okupuje takřka polovinu stopáže každé epizody. Navíc jde o seriál se spoustou specifik, na která musíte mít náladu; od řádně depresivní atmosféry či absence řešení nějakého případu až po záměrnou (a pro mnohé jistě ubíjející) pozvolnost. A aby těch specifik nebylo málo, tak tomu sluší sledování celé sezóny z jedné vody načisto, protože je to koncipováno jako sedmi a půl hodinový film spíše než desetidílný epizodický seriál.

U Villeneuvea platí, že se nad jeho filmy dá remcat o sto a jedné problematické věci; od neopodstatněné délky přes předvídatelnost až po občasné idiotské chování postav. Zároveň o nich však platí, že se zadřou pod kůži a tam si hnijí a hnijí (tý)dny po skončení projekce. Paradoxně tak dojem z nich postupně roste. A to natolik až se po čase zdají být mnohem lepší než se zdály v době projekce. Což není případ Zmizení, které se pod kůži nezadře; respektive zadře, ale pouze atmosférou a ničím jiným. Místo zneklidnění a znepokojení, tak abyste celou cestu z projekce byli jako na trní "zda potomstvo spokojeně spinká v postýlce" a následně ho/ji/je pěkných pár dní drželi za ručičku pevněji "protože co kdyby přeci jen", se dostaví uspokojení nad sice solidní, ale sto a jedním zádrhelem konstantně sráženou fincherovinou.

Po blamáži v podobě Nové Evropy, která uspěchaným tempem zabila Palinovu největší přednost; tedy čuch na zajímavé lidi a interakci s nimi, skrze kterou pozná (nejen) místní naturel a bla bla... Však ho znáte a víte jak ke svým cestopisným dokumentům přistupuje. A těžko vybrat pro tento jeho specifický přístup lepší zemi než Brazílii a její bezprostřední vášnivé obyvatele. Do té Palinův seriózní (jakkoli bonmoty a sarkastickým humorem prolezlý) přístup sedne (nej)lépe. Zvlášť když má k dispozici tak vděčnou diverzitu témat jakou Brazílie nabízí; jedna z největších ekonomik světa s nesmírným nerostným bohatstvím, kde najdete dětské gangy tyranizující celé městské čtvrti, moderní civilizací netknuté indiány žijící „tisíc let za opicemi', největší deštný prales planety, největší důlní jámy světa stejně jako přelidněné favely ve stínu nejmodernějších mrakodrapů, krávy s dvojím trávicím traktem a... A tak nějak od všeho něco.

Tvůrci se mohou stavět na hlavu, ale přirovnání k zámořským Mad Men chtě nechtě sedí, ne že ne. Což nijak nevylučuje, že má The Hour stylem, konceptem i průběhem (a ostatně i vyústěním) mnohem blíže k jinému seriálu; a to sice ke State of Play, jejímž je stylovým padesátkovým „prequelem“. Co zarazí je, že ač jde o typ seriálu, který stojí a padá s herci (a všichni zde hrají jak z partesu) a kolektivním výkonu, tak i přesto si to Whishaw naprosto krade pro sebe. První série je přes svou pozvolnost strhující jako máloco v žánru; speciálně pak závěrečná epizoda je majstrštyk hodný glorifikace. Druhá série pak je sice neméně kvalitní, ale již není tak konzistentní. Oproti Suezské krizi z první řady se zde řeší univerzální témata (xenofobie, korupce, strach z nukleárních střel a mnohá další), ovšem snaží se to honit možná až příliš zajíců a v (ne)závěru je to poznat. Mám-li parafrázovat jednu z postav tak druhá řada „nalákala na příběh, který neodvyprávěla“. Nutno však podotknout, že vinna padá spíše na utnutí seriálu než na neschopnost tvůrců. | S1: 5/5 | S2: 4/5 |

Ray "pár let nazpět bych do té role byl ideální" Winstone a Ben "Tom Hardy zrovna nemohl, tak zavolali mě a na Hardyho mi udělali aspoň sestřih" Drew v reinkarnaci ostrovní žánrové klasiky, která v sedmdesátkách odstartovala a rovnou i nastavila standard všem těm špinavým nekompromisním kriminálkám o zkorumpovaných poldech, kteří nějakým tím výdělkem mimo oficiální plat nikdy nepohrdnou, pro ránu nejdou daleko a když už se náhodou na něco ptají, tak zásadně až poté co mají klouby sedřené do krve od manuální domluvy podezřelému. Smutné je, že nyní o cca čtyři desítky let později se autorům nedaří dostát ani tomu původnímu standardu; nemluvě o tom, že ten je díky (nejen) Shieldu či Engrenages přeci jen již někde zcela jinde. Navíc se tu po stránce drsnosti tlačí na pilu natolik, až je to mnohdy nechtěně směšné. I pouhý doušek ranní kávy je tu podán jako ta nejvíc nejdrsnější věc na planetě Zemi. A zamrzí to o to více, že v jádru tam ta přirozená nekašírovaná drsnost pod povrchem je, ne že ne. Jen je zabita vší tou lacinou hrou na "jsme drsní jako žádní druzí".

Tak i tam nahoře v nekonečném tichu platí Murphyho zákony... Přímočaré či chcete-li nedějové, minimalistické a přesto tak grandiózní. Gravitace je nesporně dechberoucí technická (r)evoluce; již jen ty lahůdkové hrátky s kamerou či (ne)přítomností zvuku, to se nedá popsat a to co Cuarón dělá pro 3D či práci se zvukem je bez diskuze novátorské. Ovšem k čemu by to bylo, kdyby to zároveň nebyl dobrý film a šlo pouze o vypiplanou režijní exhibici? Ano, k ničemu. Jenže ono to je nejen dobré, ale přímo výtečné, intenzivní i nebývale strhující a plně funkční po emoční stránce. A to nikoli Sandře navzdory, ale z velké části právě díky ní. A též díky Cuarónovi, Lubezkimu a Priceovi a... A prostě máte-li se aspoň trochu rádi, tak si tento (v rámci možností) realistický malý velký počin dopřejte v Imax projekci; stojí(te si) za to a zároveň vám to dá pádnou odpověď na otázku "proč v době kdy každý druhý má doma sestavu domácího kina o parametrech lepšího sálu" stále ještě chodit na filmy do skutečného kina. Je to jako stát pod skutečnými pyramidami oproti jejich fotce v časopise; tedy neporovnatelné.