DaViD´82

Otevírá to nosná témata v čele s narušením křehkého ekosystému a rolí "běžného člověka" v něm. Je správné ochraňovat kdysi silně ohrožený druh i ve chvíli, kdy začíná v jedné konkrétní oblasti vzkvétat a narušovat zažité pořádky? Jak soužít s přemnoženými (či se pouze vrací k původním počtům, které akorát v oblasti současná generace nepamatuje?) tuleni, kteří ohrožují živobytí rybářů a přitahují k pobřeží na turismu závislé dovolenkové oblasti lidožravé žraloky bílé, přesto jsou nadále nedotknutelní jak tuleni tak i žraloci? Je správné, že je v platnosti desítky let starý zákon nereflektující aktuální stav? Stojí výše bezpečí lidí, neupadající lokální ekonomika či ochrana přírody? Kde leží ona tenká hranice? A lze to vyvážit tak, aby toto vše koexistovalo místo "buď ti či oni"? Problém ovšem je, že ta témata sice nosná jsou, ale tvůrci z nich nic nevytěžili. Příliš kloužou po povrchu, prostor dávají každému pohledu, ale žádnému pořádně. Což je škoda, respondenty a objekty zájmu vybrali dobře. Nejvíce vypovídající je scéna kolem zdechliny keporkaka a postupného nabalování "veškerých zúčastněných". Za vidění to stojí, protože i když tvůrci na své vlastní otázky odpověď ani argumenty nehledají, tak vy si po skončení o nich nad pivkem můžete popřemýšlet a pokecat.

“Dude, it would be weird to work in a restaurant and not completely lose your mind.” Papiňák emocí, nejistot, ambicí, charakterů, depresí, jídla, radostí, sebedestruktivních vzorců chování, kakafonie frenetičnosti, úzkostí a otrocké denní rutiny v "kuchyňském zákulisí". To vše v adrenalinovém hávu (neustále je to v pohybu, kolotá tu vše a všichni, běží pět dialogů přes sebe apod.), vždy však hlavně a především o postavách.  Jak je s charaktery pracováno, jak se Storer nebojí udělat otočku o 180 stupňů pro druhou řadu, a přesto zůstat věrný konceptu... Všechna čest. Působí to jako indie film z devadesátek, ke kterému psal dialogy Sorkin na steroidech. Přes veškeré cinefilské aluze (Storer se nebojí opakovaně dávat na odiv, jak velkým fandou Michaela Manna a Ridley Scotta je), je to svébytné, strhující, podmanivé. A navzdory všemu tomu adrenalinu, chaosu a vyšponovaným emocím, to umí vzít za srdíčko a zdevastovat i vykouzlit úsměv. | S1: 5/5 | S2: 5/5 |

Spolupráce dua McQuarrie/Cruise je již zavedená značka slibující moderně pojatou starosvětskou akci ve vygradovaném, strhujícím a adrenalinovém hávu. A to bezezbytku platí i tentokrát. Dalo by se (vy)chválit mnohé, ale nejlépe to popsat na tom, že byť honičku starobylou zástavbou v malém autě či akci v nekontrolovaně uhánějícím vlaku jsme viděli bezpočtukrát, tak to jakým způsobem je zde gradovaná, vypiplaná a p(r)odaná je dechberoucí i strhující způsobem, že propotíte triko od samého uhýbaní a zatínání pěstí. Žánrovka, která akcí do morku kostí definuje (jakkoli neredefinuje) žánr. Škoda viditelné neuzavřenosti, tupé zápletky a nijakého záporáka. Opatrně nadšená zvědavost, kam to chtějí posunout ve finále.

Meta nastavování zrcadel Netflixu... Na Netflixu.

Skvostná "jakože jednozáběrová" poctivá kaskadérská choreografie (o to více škoda do očí bijícího CGI během výbuchů, havárek apod.), žádné serepetičky či dialogové výlevy a hlášky během akce, prostě se to valí ve strhujícím tempu. A tím, že čirá akce vyplňuje dobře polovinu stopáže, tak nesporně je z čeho být upřímně nadšen. Jenže... Zároveň si to podráží nohy úvodem a závěrem. První akce je po dvaceti minutách. A povinná vata "tvařme se, že máme děj a charaktery", která je vyplňuje, by se v nadčasovém akčňáku spláchla za pět minut. Závěr má zase problém, že finální zúčtování (samo o sobě solidní) je výrazně ve stínu všech předchozích akčních pasáží.

"Never have I seen such a maelstrom of bad taste and sheer magic." Dva celovečerní filmy v jednom. Každý o něčem jiném a jinak. Jeden strhující, odvážný, zběsilý, drzý; takový "Mad Max: Fury Road snímků o filmovém průmyslu němé éry". Druhý také velmi dobrý, ale klasický v tématech i pojetí. Je o nostalgii po zašlých časech, nevyhnutelném progresu a lásce k filmu. Oba filmy jsou výtečné, ovšem každý po svém. První je o zaoceánský parník lepší, je totiž ryze Chazellův. Ten druhý, přes veškeré kvality, chtě nechtě působí "pouze" jako uctivá poklona Sunset Blvd., Zpívání v dešti, Bio Ráj a podobným. Nejhorší pro oba filmy však je, že se tváří jako jeden. Což nepomáhá ani jednomu z nich.

Sestřih floskulí, kdy velikáni uctivě vzpomínají na velikána. Není to tak úplně o Leonem, není to tak úplně o jeho díle, není to tak úplně o jeho odkazu, není to tak úplně o vlivu na světovou kinematografii, není to tak úplně o nostalgických vzpomínkách a "příhodách z natáčení", není to tak úplně o osobní stránce. Prostě takové povrchní "letem Leoneho světem". Přínosné jedině pro někoho, kdo nemá tucha, že nějaký Leone vůbec kdy byl, nějaké ty nejlepší snímky kinematografie na kontě měl a nějaký ten osobitý styl, který mnohé ovlivnil, po sobě zanechal.

"Where she dies is where we stay." Strhující samostatný prequel k Sheridan-Verse. Dvě dekády po konci Občanské války, echt drsná cesta několika poutníků za chimérou vysněného nového domova/začátku. Cesta skrze podmanivou nehostinnou krajinu, kde člověk člověku vlkem, kdy nepřekročitelné dravé řeky či nedostatek zdrojů jsou menší z neustálých problémů a překážek. Nekompromisní westernová kovbojka o cestě skrze divočinu. Natolik vynikající, že o to více mrzí, když v takřka v každé z epizod narazíte na nadbytečnou vatu. Koukatelnou, solidní, ale zbytečnou a nic neprohlubující ani ničemu nesloužící. Být to kondenzované do sedmi či osmy epizod, nebylo by výhrad. Každopádně vše, co si jeden na sheridanovkách (ne)oblíbil, je zde plnými hrstmi.

Předobrazy jsou jasné; autor ani nijak neskrývá, že by neměl nakoukané to samé co vy. V první serióznější (neplést se seriózní) polovině to šlape o poznání lépe než ve druhé, která záměrnou guilty pleasure rovinu tlačí poněkud na sílu. I tak je to dobré, hravé a stylové. Jen to mělo být celé buďto ve stylu první poloviny či od počátku ve stylu té druhé. Takto je to trochu jako kdyby se vzala první polovina z Ramba jedničky a závěr z trojky. Stylem a pojetím to neštymuje jako jeden celek. Každopádně prequel ze Zimní války s pořádným rozpočtem bych si nechal líbit, ne že ne.

Dokument o "staré kruté nekompromisní" kráse motorsportu; a ef1 zvlášť. Nebezpečí, výzva, fascinace rychlostí, syrovost zobrazovaného, atraktivita pro diváka, krutost, sláva, preciznost nejlepších z nejlepších. Přitom to není dokument klasického formátu; je to kusem reportáž, dokument, pocta, medailonek i film... Což je i jediný zápor; je to od všeho něco. Ovšem funguje to, nic jiného blahé paměti onu "přitažlivou tajemnost F1" nepřibližuje tak dobře a sugestivně. Mrazí z toho. Opakovaně. Zároveň to však není o nehodách a tragédiích; stejně jako o nich není a nikdy nebyla ani F1 jako taková. Jakkoli neoddiskutovatelnou součástí jsou dodnes. Pro odkojené F1 až polovinou devadesátek a dále povinná podívaná. I po těch více jak čtyřech dekádách od vzniku.