Goldbeater

Marseillská smlouva je takovou britskou reakcí na Francouzskou spojku, jen tu Friedkinovu téměř dokumentární realističnost zde vystřídala hravost a brakovost šestákových kriminálek. Nic proti ničemu, nápad to má super, jen to provedení mohlo mít větší tah na bránu. A je škoda, jak se filmu moc nedaří vyprávět obě linky dvou hlavních hrdinů současně, takže první půl hodinu je film čistě o postavě Anthonyho Quinna, a jakmile přijde na scénu Michael Caine, Quinn prakticky mizí z děje a později zas vice versa. Nicméně cením úžasnou práci s exteriéry francouzských měst a s tím spojené kamerové umění Douglase Slocombea. Dnes by to bylo vše zelené plátno.

The Devil's Men představují pekelně prkenný hororový zářez řecko-britské žánrové produkce, v němž standardně výborný Donald Pleasence jde po krku standardně dobrému Peteru Cushingovi. Ale obrňte se značnou dávkou trpělivosti, má to totiž tempo pravé řecké siesty - velmi rozvláčné. A ten zvukový design, co to sakra bylo?

Po letech příslibů a mediální masáže je to tu! A do pěti minut po zhlédnutí to každý hned radši pustí z hlavy. Předpokládám, že nikdo neměl kdovíjaká očekávání, ale já doufal aspoň ve filmařsky nadšeneckou porci zábavy. Co jsem však nakonec dostal, byla jen ubíjející šedivá ochotnická nuda, plná toho nejúmornějšího patosu a otrávených hereckých obličejů. Scénář krom nekonečného honu za macguffinem, jímž je hlavní ženská postava, a odbytého nástřelu trojčlenky, který vládce chce na kterého intrikařit, nabízí jen snůšku těch nejprovařenějších filmových klišé, jaké si dokážete představit. Charakteristika postav a jejich vývoj nikde, zajímavé dialogové výměny nikde, srozumitelné vyprávění příběhu nikde, dramaturgie nikde, tempo nikde. Jan Žižka představuje tu nejryzejší šeď, jakou jen šlo od nejdražší české produkce dostat.

Po nicotné marketingové kampani a úplném prošumění českými kiny pro mě tahle komedie byla malým zjevením. Kdyby radši hořelo je skromná, prostá, přesto funkční, vyvážená a úderná satira opřená o civilní herecké výkony a povědomé prostředí i charaktery. Jedna z finálních scén, kdy ústřední herecká trojice nic neříká, ale nechává mluvit mimiku a uvnitř tiše vroucí emoce, je z toho nejlepšího, co jsem za poslední léta v české kinematografii viděl. Tady není na místě říkat ani „na debut dobrý“, takhle po všech směrech funkční filmařinu totiž u nás netočí ani desítky let zkušení filmaři. Opravdu neskrývám malé nadšení. [LFŠ 2022]

Za pokus o žánrově laděnou podívanou v našich luzích a hájích dávám palec nahoru, ale jinak tenhle zcela banální a předvídatelný příběh schovaný za iluzi zdánlivě promyšlené narativní skládačky cenit moc nemůžu, to bych byl sám proti sobě. [LFŠ 2022]

Dramaturgicky nezvládnutá, k uzoufání nevtipná a bolestivě trapná „komedie“ - to je sousloví, u kterého bych ještě před nějakým časem netušil, že ho někdy budu spojovat s duem Svěrák & Svěrák. I když po Třech bratrech asi jo. Když se v letním kině na letošní LFŠ někdo deset minut před koncem zvedl a zařval na celé náměstí plné lidí slova „To je ale píčovina!“, nestačilo jen pokývat souhlasně hlavou, ale rovnou zatleskat. [LFŠ 2022]

Rád bych cenil každé jinaké dílo, co dokáže přinést něco trochu svěžího do letargie současné české kinematografie, ale zrovna Arvéd je sám o sobě taky letargický, i když zcela jiným způsobem. Jde o kafkovsky laděný kolotoč, který vás na konci vyplivne totálně zdeptané - nikoliv však popisovanými neveselými událostmi, ale svým úmorným stylem a tempem. Sedmdesát minut by bylo ještě ok, dvě hodiny jsou zničující. [LFŠ 2022]

Vyobrazení triumfu humanistického úsilí, přesně jak to od Rona Howarda máme rádi. Procedurální a upřímná ansámblová filmařina, již lze jedině cenit.

Zkušený islandský režisér Baltasar Kormákur přináší velmi povedenou a na vysoké úrovni natočenou žánrovku s jednoduchou premisou, ale o to efektivnějším provedením. Nemíří to kdovíjak vysoko a funguje to dobře vlastně ve všem, o co se to snaží. Pokud jste si před pár lety dokázali užít třeba Ajovu Kořist, áčkovější Bestie by mohla být klidně něco pro vás. A ono těch kvalitních hororů o zabijácké zvěři jinak zas tak moc není.

Jak se zdá, půjdu proti proudu. Návrat k pramenům a nepřekombinované jednoduchosti predátoří sága potřebovala, ale tohle pojetí se s mou představou o fungující filmařině absolutně míjelo. Na rozdíl od původního Predátora, jenž je učebnicově vystavěným thrillerem a vše v něm funguje na jedničku, Predátor: Kořist dramaturgicky nefunguje vůbec a utápí diváka v nezajímavých dialozích, nulovém napětí, absentující proměně postav a sice nepřetržité akci, z té je však už v prvních minutách taková rutina, že to rychle přestane bavit. Navíc nával digitálních zvířátek a CGI efektů i v místech, kde nejsou potřeba, tomu podráží nohy neskutečně. Tohle měl být ten nejnaturálnější Predátor, místo toho je nejumělejší ze všech. Není to tam, není.