Goldbeater

Válka zítřka se snaží přinést na televizní obrazovku rozmáchlý sci-fi příběh, drsnou akci, silné rodinné drama a velkou dávku výpravných scén, ale nic z toho nedělá důsledně, originálně a ani zapamatovatelně. Druhý den po zhlédnutí vám zůstane v paměti jen to, že to poměrně odsýpalo a bylo to tak nějak OK, pokud teda dokážete překousnout tu uspěchanost a mnohá opravdu stupidní klišé. Se vším všudy je to jen kompilát všeho možného, co už jste viděli v jiných filmech v mnohem zručnějším provedení (zejména v nedávném snímku Na hraně zítřka, jehož finále se tu vyloženě kopíruje), zde bohužel jen na ploše předraženého TV filmu.

Tenhle předvídatelný a ukřičený snímek může představovat nějaký přínos divákům snad jen v případě, že ho v budoucnu Chris Rock použije jako pointu pro jeden z vtipů ve svém stand-upovém vystoupení.

Werner Herzog nabízí akademicky věcný a přesto chápavě citlivý pohled na osudy člověka žijícího v extrémních podmínkách a vědomě balancujícího na hraně propasti. Jeho složitou osobnost by bylo zcestné zařadit do jakékoliv škatulky, nicméně nemusíte se nutně ztotožňovat s jeho názory či k němu cítit sympatie, přesto vám jeho příběh (poutavě vyprávěný Herzogem) zákonitě musí přijít fascinující. A třeba už jen proto, že Timothy Treadwell v sobě měl i coby zcela amatérský dokumentarista velmi silného filmařského ducha, díky jehož neuvěřitelným záběrům tenhle snímek mohl v prvé řadě vůbec vzniknout. Nečekaně emotivní podívaná.

„Špatné zprávy nejlépe prodávají. Dobré zprávy nejsou žádné zprávy.“ Billy Wilder uměl točit chytrá a svižná díla, jimž by snad jen málokdo mohl cokoliv vytknout. A Eso v rukávu je jedním z nich. Velká síla filmu tkví ve výkonu Kirka Douglase, jenž dokázal podat na výbornou komplexní postavu bezohledného novináře, který si je částečně vědom svého podlého konání, a přesto tlačí na pilu stále dál a dál. Vývoj událostí v tomto filmu je nakonec možná až příliš přestřelený, přesto skvěle ukazuje žízeň lidí po novinářské senzaci a absurditě dělání z komára velblouda za každou cenu. Svou premisou jednoduchý, přesto velmi silný a výmluvný snímek.

Unavené, banální a předvídatelné pokračování série, v níž už studnice režijních nápadů zřejmě byla nadobro vyčerpána a nahrazena jen čím dál hlasitějšími zvukovými efekty. Tu téměř dvouhodinovou délku si tvůrci mohli dovolit jen proto, že je film součástí zajeté a komerčně úspěšné franšízy, ale s tak řídkým dějem a ospalým tempem je naprosto neopodstatněná. Vizuálně to vypadá pěkně, peníze jsou na plátně vidět a Patrick Wilson to táhne jak může, ale jinak je to slepenec všeho, co jsme už viděli v jiných filmech a v nápaditějším provedení.

Guy Ritchie se s Gentlemany vrátil do svých domovských vod, chytil tak trochu druhou mízu a ukázal, že na ty filmové pecky stále má. A s Rozhněvaným mužem dokazuje, že v tom i hodlá pokračovat. Je to stylová kriminální podívaná, která si bere premisu ze 17 let starého (a nedoceněného) francouzského snímku Le Convoyeur a roubuje na něj více úhlů pohledu, o dost víc akce a přímo atomovou dávku testosteronu, to vše za doprovodu melodického a temného hudebního doprovodu. Dlouho mě u nového filmu nezaujal hudební motiv jako zde. Být to celé o něco méně předvídatelné, byl bych více spokojen, přesto palec nahoru.

Neprávem podhodnocený krimi-film z prostředí pracovníků bezpečností služby, do jejíhož jádra se připojí nový zaměstnanec, který může a nemusí mít něco za lubem. Albert Dupontel svůj „poker face“ celou dobu zvládá na výbornou. Snímek si poměrně dává na čas s vyložením karet na stůl a zaměřuje se zejména na ukázání bizarního světa ďelňasů v nebezpečné profesi, z nichž řada je zralá na návštěvu psychiatra. Jakmile však děj dosáhne finálního zlomu, je z toho velmi nápaditá a nelítostná akční shitstorm, na kterou se vyplatí si počkat.

Smolný pich je snímek vymykající se běžným měřítkům hodnocení a přijde mi skoro nevhodné mu dávat jakoukoliv nálepku. Sociálně-politická reflexe o třech dějstvích, z nichž první by se dalo popsat jako dynamická verze Google Street View, druhá jako dokumentární esej na 100+1 témat a třetí jako bouřlivá polemika o kontroverzním jádru zápletky celého filmu. Podnětné myšlenky to má a bizarní humor chvílemi taky funguje, přesto mi ta prapodivná struktura úplně nesedla a hlavně v první třetině dala divácky docela zabrat.

Po Sucker Punch se říkalo, že Zack Snyder by si neměl psát vlastní scénáře. Po tomhle snímku se bude říkat, že by si jednak neměl psát vlastní scénáře, ale hlavně by už nikdy neměl lézt ani za kameru! Armáda mrtvých je neskutečná mazanice a film obrazově tak nudný a ošklivý, až se člověk nedostatkem vizuální stimulace začne zamýšlet nad logikou veškerého dění ve filmu. A to je potom katastrofa. Smysl to nedává vůbec, postavy jsou napsané strašně, dějové linie zůstávají nezakončeny, pokusy o humor nejsou vtipné a pokusy o drama nefungují. Pokusy o horor jsem nezaznamenal vůbec. Pokud tomuhle nabubřelému braku přičíst něco k dobru, tak snad jedině to, že i při své zbytečně přepálené délce nikdy nenudí, něco se v něm neustále děje a zároveň se nestane nic, co by člověka vyloženě vytočilo. Ale to je sakra málo pozitiv v případě tvůrce, co nám před lety nadělil jeden z nejlepších zombie hororů nového století. Dnes je z něj bohužel parodie sebe sama.

Ne že bych měl něco proti tarantulím, nebo přímo trpěl arachnofobií, ale i tak jsem při sledování tohoto snímku měl docela nepříjemné mrazení v zádech. Respekt před herci, kteří na sebe pavouky nechali sázet po desítkách. Pokud jste však vysazení na ubližování těmto chlupatým členovcům, filmu byste se měli vyhnout - ne zrovna málo jich ve filmu je zašlápnuto či přejeto koly auta. Jinak Království pavouků ve svém žánru funguje slušně. Když dokážete překousnout trochu pomalý rozjezd a příliš doslovné anti-DDT poselství, čeká vás nakonec poměrně slušný hororový zážitek.