Mikeel

Občas se nechápu. Když jsem viděl Matrix poprvý, ani jsem ho nedokoukal, jak hrozně hloupý mi to přišlo. Naneštěstí k některým věcem musí holt člověk dozrát věkem, navíc se mu taky mění vkus a chutě. Takže po těch pár letech nejen, že už jím houby a zelenina v polívce mi už dávno nevadí, ale taky jsem se dopracoval k tomu, že sci-fi už není tím žánrem, kterým bych opovrhoval. Díky bohu. Matrix za to čekání a dozrávání stál, obsahově i vizuálně předběhl svojí dobu, a nadčasovým zůstává do jisté míry i v roce 2015.

Úžasně poutavý film, jež má přesah i nad svůj vlastní rámec. Jeho středobodem není žádný gradující děj, strhující vizuál, ani jiné atributy, kterými sci-fi obvykle oplývá. Prim hrají dialogy a myšlenky, které se sofistikovaně větví a předkládají jeden z nejzajímavějších námětů, jaký byl kdy zpracován. Provedení je velmi decentní a minimalistické, ale zcela stačí na to, aby udrželo pozornost po celou stopáž. Jak se píše v anotaci, trhliny nepřicházejí...

Představte si kinosál 30. června odpoledne - připadáte si trochu divně (možná pedofilně?), protože všude okolo jsou dětičky, co přišli na Mimoně nejspíš za odměnu, a které se smějí kdykoliv někdo spadne: na obličej, do lávy, z výšky na hlavu nebo taky když se Mimoni různě pitvoří. No, děti se zkrátka smějí při každé příležitosti a vy se zoufale smějete tomu, jak se smějí, protože ve filmu se toho moc neděje. Rozhodně se nejedná o příběh alespoň natolik kvalitní jako v Padouchovi. Tím, že se Mimoni vyskytují na plátně téměř nonstop, jaksi ztrácí na originalitě a vtipnosti, jelikož jejich paskvilní špangličtina vás začne po několika málo minutách lehce prudit. Infantilní, neakční, úsměvné, nikoli však vtipné, žalostně nevyužitý potenciál.

Neuvěřitelně zábavný film - pro mě tedy absolutně nepředvídatelný, minimálně ve finální pointě. E. A. Poe byl mistr v budování skvělé atmosféry a prokleslení postav, a to i na tak malém útvaru jako je povídka. Film se toho skvěle drží, a tak má také silnou a osobitou atmosféru, kterou umocňuje doba, v níž se odehrává, a neméně i skvělé obsazení, kterému jednoznačně vévodí eye candy Kate Beckinsale.

Muzikál, který měl skončit asi o půl hodiny dřív, než zcela ztratil tempo a dech. Věřím tomu, že na divadelních prknech může Into the woods celkem solidně obstát, ale ve filmu vyleze, jak strašně prostý a hloupý je scénář. A to bohužel nezachrání ani současná herecká elita. Velkým problémem taky je, že úplně nevím, čím chtěl tento muzikál být - pokud klasickou rozvernou a úsměvnou pohádkou, byl místy docela drsný.

Slovy asi ani nedokážu vyjádřit, v kolika ohledech Jupiter vychází pokulhává. U většiny podobných filmů se minimálně jde kochat vymazleným vizuálem, pokud děj nestojí za nic, ale tohle bylo peklo naprosto ve všem směrech - děj, zpracování, dialogy (ach bože, ty dialogy), naprosto nezáživně natočené akční scény. A ty tupé a prázdné pohledy herců tomu všemu už jen nasadily korunu. Doufám, že pro příště už zůstanou ruské uklízečky, líznuté twajlaťáckou Bellou, u mytí hajzlů a nebudou se nikterak zapojovat do intergalaktického souboje o nadvládu nad vesmírem.

Johnny Depp by si už pomalu měl nechat zařídit ochrannou známku na hraní pitomců, jelikož se už v jiných rolích skoro nevyskytuje - kdo by se na něj ale zlobil, když jeho pitvoření i po stopadesáté funguje? Těžko můžu srovnávat film s předlohou, jelikož jsem jí nečetl. Ale nabyl jsem dojmu, že jedinou prostou ambicí Mortdecaie je publikum pobavit nenáročnou, úsměvnou a lehce absurdní šaškárnou. A to se, minimálně v mém případě, povedlo.

Zcela prázdný film, který se snaží přesvědčit, že přináší nosné poselství budoucím generacím, ve skutečnosti se ale nic takového nestane. Práce s kamerou i vizuál jsou sice zdařilé, ale nic z toho nepřebije, jak moc Ex machina postrádá duši. Ztotožnění se s některou z postav, nebo alespoň soucítění, považuji za zcela klíčové téměř u každého filmu - obzvlášť pak u takového, který je především o těch (třech) postavách a stojí na dialozích. Mou pozornost však strhla teprve poslední půl hodinka. Žalostně nevyužitý potenciál. Jediné, co si budu z filmu pamatovat je ta úžasná chata s výhledem na hory.

Teprve až ve filmu opravdu vyleze, jak je předloha plochá, tupá a popelkovsky naivní. Ač na to nejsem nikterak hrdý, Padesát odstínů šedi jsem četl (i druhý díl, třetí už jsem v rámci zachování svého duševního zdraví nechal plavat). S filmem jako takovým jsem paradoxně až takový problém neměl. Nebýt plytké předlohy, námět ani jeho zpracování by nemusely být zas tak hrozné. Jenže kvůli striktnímu dodržování předlohy (na které ta tlustá obluda Í El Džejmsová trvala) tu není příliš mnoho prostoru pro kreativitu. Většinu času tak film docela nudí, protože se postavy chovají divně. Najde se tu ovšem i pár scén, které zaujmou. Jedná se však o takové minimum, že zbytek toho hloupého příběhu nijak nezachrání. Drobným plusem je i vcelku kvalitní soundtrack. Ten je mnohem víc sexy než celá ta rádoby erotika, ze který by vyschla i nymfomanka.

Dějově mnohem lepší než jednička - drží si to prakticky stejnou úroveň jako druhý knižní díl, který byl jednoznačně nejlepší ze série. Takže je tu vlastně stejná paralela, tedy více akce, míň kecání a pubertální romantiky, ačkoliv se to tradičním klišé zkrátka nevyhne. Co bychom však chtěli, pohybujeme se v žánru young adult a tento žánr má svá jasná specifika. Trocha patosu a romantiky do něj zkrátka patří a v Rezistenci se naopak ještě drží na uzdě. Přiznám se, že z knížky jsem si pamatoval už velmi málo, snad jen tu základní příběhovou kostru. Netuším tedy, jak moc se film drží předlohy. Pokud úzce, tak teprve ve filmu vylezlo, jak je celý příběh prostý, neukotvený a pořád se jen někde běhá, odněkud utíká a nemá to v podstatě žádný větší přesah (ano, vím, že jsme stále v žánru young adult). Ale pokud se oprostíme od nějakých nálepek či předsudků, Rezistence je vlastně velmi zábavný film, který má jen jednu jedinou ambici, a to bavit. To se mu naštěstí daří lépe než prvnímu dílu.