MaedhRos

Bi Xue Jian jsem nečetla, takže nakolik věrnou či zdařilou adaptací tahle verze je, nejsem s to posoudit. Moje hodnocení se opírá čistě o prožitek ze seriálu samotného - a ten byl velmi intenzivní. Po řemeslné stránce velmi podařená záležitost - vizuál, soundtrack i akce na jedničku. CGI sice poněkud drhne (holt CCTV), ale není ho naštěstí moc. Bi xue jian v té čistě "wuxia" rovině zas až taková smršť není, vzhledem k tomu, že hlavní hrdina mezi ostatními bojovníky v jianghu v podstatě nemá konkurenci a jeho ničím nezčeřená (a prudce nakažlivá) konfuciánská ušlechtilost předem bere hrany většině osobních konfliktů, k nimž se připlete. Jenže o tom BXJ tak docela není. Těmi nejhoršími protivníky, kterým Yuan Chengzhi čelí, jsou totiž zlá doba, zlé okolnosti a - říkejme tomu osud. Bi xue jian je i přes svůj nepopiratelný tradicionalismus a hojné zastoupení žánrových archetypů a klišé svým způsobem velmi "dospělý" příběh, v němž i ta nejušlechtilejší oběť vyznívá v konfrontaci s realitou jako do nebe volající marnost (aniž by ale kdokoli zpochybňoval, že obětovat se pro dobro celku/kolektivu je žádoucí - tenhle příběh JE nasáklý starosvětskou kolektivistickou morálkou od základů až po střechu a je to tak v naprostém pořádku - a pokud v tom někdo hned vidí rudou propagandu, ten IMHO Čínu a Číňany poněkud nepochopil). Pesimistický tón ve vyprávění výrazně zesílí v druhé polovině a zejména v poslední třetině seriálu - kde už v podstatě nejde ani tak o wuxia jako spíš o mix wuxia a historického dramatu. Pakliže v prvním plánu může BXJ vyznívat poněkud naivně, porovnáte-li ho s příběhy modernějších autorů jako je např. Huang Yi (Lethal Weapons of Love and Passion, Face to Fate), jen milimetry pod povrchem to vře poměrně komplikovanými emocemi. A i když k dramatičtějšímu vývoji povah zde u většiny hrdinů ani protivníků nedochází, bohatě to vynahrazují proměny perspektivy. Zářným příkladem budiž např. velitel jinyiwei An Jianqing (kterého jsem si začala v určitém momentě velmi hluboce vážit, ačkoli v první epizodě bych podobný vývoj rozhodně nepředpokládala). BXJ je vzhledem k žánru a provenienci vzniku samozřejmě acquired taste - ovšem nářez je to prvotřídní.

Škoda, že tehdy neexistovala DVD - těch pár (opravdu dobrých) natočených scén by se vrzlo někam jako bonusovej materiál - a téhle příšernosti bychom zůstali milosrdně ušetřeni.

Z některých pasáží tohohle filmu jsem jako mrně měla tak trochu trauma - ale líbil se mi ohromně. A po hrošíku Hugovi jsem pojmenovala svůj oblíbený hrníček na kakao.

Peter Chan měl IMHO výrazněji upozadit onen milostný trojúhleník - zatímco v jiném legendárním zpracování téhož námětu, Changových "Blood Brothers", byl tentýž moment pro příběh klíčový, "The Warlords" o něj spíš klopýtají než cokoli jiného.

Kvalitu příběhu a scénáře jsem schopna posoudit jen do jisté omezené míry, vzhledem k tomu, že titulky nebyly k dispozici, a moje znalosti kantonštiny zatím končí někde u "jak starý je tenhle salát, číšníku". Ledacos se ale dalo odhadnout a domyslet, takže i přes značně neprostupnou jazykovou bariéru mě "Four Constables" naprosto uchvátili, a čtveřici Mou Ching, Tit Sau, Zhui Ming a Lang Huet jsem usilovně držela palce od začátku do konce (a nejen jim, tenhle seroš je poměrně bohatý na fajn vedlejší postavy). Intriky, vztahy, šarvátky i boje na život a na smrt jsou napoměrovány tak akorát... Co se těch šarvátek a bojů týče - některé souboje jsou tak "zundercrankované", že připomínají spíš němou grotesku než kung fu, nicméně ve většině případů to neplatí, choreografie je příjemně old-school a lidi jako Law Lok Lam, Wei Pai nebo Lo Chun Sun celkem uměli - takže i v tomhle ohledu takřka maximální spokojenost. Tenhle seriál mě pro Wen Ruianovy "Si da ming bu" rozhodně nadchnul. Létající invalida Mou Ching a jeho invalidní vozík (případně nosítka) plný skrytých zbraní, udělátek a jaksejmenujátek, diplomaticky zdatné dobračisko Tit Sau, který holýma rukama odrazí ostří meče, emotivní "rychlonožka" Zhui Ming, a dokonale cool, zarputile vážný a rozcuchaně drsný šermíř Lang Huet - prostě je nelze nezbožňovat...:-) Tenhle seriál ale rozhodně *JE* acquired taste a v žádném případě se nejedná o ultimátní ATV klasiku. Si da ming bu chong chu jiang hu bych se velmi zdráhala doporučit komukoli mimo relativně úzký okruh zapálených fandů - a přestože moje subjektivní hodnocení je z mnoha důvodů velmi blízko pěti hvězdičkám, s ohledem na aspoň jakous takous objektivitu musím dát 4/5.

Film, v němž se producírují bojovníci s praštěnými přezdívkami navlečení v kromobyčejně praštěných kostýmech, umírajíce půvabně praštěnými způsoby v absurdně praštěných akčních scénách. Celé je to prostě úžasně praštěné. I já si po prvním zhlédnutí připadala jako něčím praštěná. Myslím, že Ni Kuang a Chang Cheh se při psaní scénáře taky něčím zpráskali jak zákon káže. A kolik prásků a jakého matroše padlo při navrhování kostýmů, to ví jen Nebesa sama. Už jsem říkala, že je to strašně praštěný film? (Wei Pai je každopádně k sežrání.)

Bylo by to smutné, kdyby to místy nebyla taková bžunda. Zásadní problém není snad ani v tom, že Seagal zestárnul a přibral, ale spíš v tom, že podle všeho chudák neví, co s tím. Nejsem sice bůhvíjaká seagalovka - ale při vzpomínce na Nica nebo Přepadení v Pacifiku mě tahle podívaná skoro bolí...

"Kung-fu mela" je v zásadě - a nebijte mě (vím že wuxia puristé by mě bili) - wuxia film. Funguje (i přes ten hravě postmoderní kabátek) v rovině žánrové skoro tak dobře, jako v té metažánrové. Nejenže nejedna legendární postava vzešlá z nějakého toho wuxia kánonu se v "Mele" reinkarnuje do něčeho kouzelně poťouchlého, ty inkarnace spolu rozehrávají funkční zápletku, za kterou by se ani standardní wuxia biják nemusel nutně stydět... "Kung-fu mela" je (aspoň jak já to vidím) jedním z nejpůvabnějších přírustků do pokladnice žánru z posledních několika let... Stephen Chow válí.

Yuen Biao sám o sobě je dost dobrým důvodem zhlédnout film... Navíc, "The Hero of Swallow" je naprosto okouzlující záležitost - a taky pěkně zákeřná; tenhle film si mě omotal kolem prstu velmi nenápadně - na začátku mě ani omylem nenapadlo, že v závěru budu mít na krajíčku (co na krajíčku...že budu řvát jak želva).

Asi nejzajímavější je na téhle kung-fu komedii její zlomyslnost. Hlavní protagonista na první pohled zapadá do typu "hrdina - rošťák", ale už druhý pohled v něm odhalí amorální, arogantní, občas až lehce sociopatickou svini (v závěru jeví sice tendence k polepšení, ale já bych mu to moc nevěřila), jejíž dobré vlastnosti se víceméně omezují na úctu k rodině a (poněkud nekonzistentní) smysl pro fair play...:-) "The Cheeky Chap" sice není v rámci HK kinematografie výjimkou, pokud jde o mixování slapstick humoru s výrazně vážnějšími až tragickými momenty, ale v téhle komedii je IMHO temných podtónů docela dost i na Hong Kong. U soubojů jsem se sice nenudila, ale objektivně nahlíženo - většinou je to spíš lepší průměr. O to příjemněji překvapí závěrečné zúčtování, kterému nechybí zápal, solidní choreografie, tempo ani šmrnc, a jež neváhám označit za naprosto parádní. Co se hlavního představitele týče - Wei Pai zvládá vypadat roztomile i při těch nejhnusnějších hadovitostech, kterých se jeho postava dopouští (což samozřejmě ocení spíš divačky), je docela ve formě a dle mého se s touhle poměrně nevděčnou rolí popasoval důstojně...;-) ...Mám-li to shrnout - "The Cheeky Chap" v žádném případě nepatří mezi "Golden Harvest" první ligu. Většina soubojů by potřebovala dodat šťávu a ve vyprávění by to občas chtělo přidat na tempu a jinde se zbavit přebytečné vaty... Přesto se ale v některých ohledech jedná o docela zajímavou a místy opravdu vtipnou podívanou. 7/10. Podrobněji tu...