Falcor

Rex Mundi mi mluvila z duše, nic dalšího zásadního k této filmové lahůdce netřeba dodávat, stačí ji vidět! Jen jednu věc (než mě napadnou jiné) nejen k filmu: Čím víc se blíží konec filmu, tím víc i roste vědomí jeho otřesnosti, (přitom, až do samotného odzbrojujícího závěru, kde i ty poslední iluze zůstanou zašlapány v bahnu cesty bez návratu, stále v tak poetickém podání) a to nejen u těch několika zde zobrazených lidských osudů. Tento snímek je krutým, zlatě zářícím, osvícením (stejně jako třeba mnohem syrovější drama "Ztraceni na Sibiři") k pochopení zcestnosti kultu osobnosti v primitivních politických zřízeních, bohužel ne dávno minulých. Stačí se na CCCP mrknout v roce 2005! a spatřit, za řevu současných oslavných častušek, kdo tohoto obřího mastodonta kočíruje dnes.

Natankovat naftu, dolít olej, zkontrolovat brzdy, zvedák, řízení, ať je všechno tak, jak to má být. A pokud je všechno tip ťop, můžeš, milý Klausi, vyrazit vstříc novým zážitkům Tvého prvního pracovního dne. Těšíš se? To je dobře. Nebuď ale tak hrrr, hezky s rozvahou a dodržovat bezpečnost práce, jak jsme Tě to učili. Stačí dávat pozor, ať se nikomu nic nestane. No, kdybys náhodou někde něco někomu odřel, nic se neděje, vždyť žádný učený z nebe nespadl. No ne? Hlavně neztrácej hlavu...

Nádherná scénka na školní besídku. Zprvu vášnivá debata několika plnovousých kouzelníků, z nichž jsou během několika střihů (nebo spíš trhů) odvážní vesmírní kovbojové (to kouzelníci dokáží) nasedající do modulu nějakého raného Sojuzu (dle vzhledu a typu odpalovací rampy soudě), aby se z nich po zdárném zásahu Měsíce (do očička) stali vesmírní průzkumníci úchvatného (škoda, že černobílého) lunárního leporela. Naši odvážní badatelé však nemají na růžích ustláno, a to ani po hvězdné noci. Lunetici, původní místní obyvatelstvo, nemají pro nezvanou misi takové pochopení a přátelskou návštěvu si špatně vykládají jako nepřátelské vměšování se do jejich vnitřních záležitostí. Doslova čertí. Naši hrdinní vyslanci si však z jejich čertovin nic nedělají, svrhávají jim vládu a odvážně prchají směrem dolu, na Zem.

Je vidět, že filmové dokumentární týdeníky, občasníky se všude točily stejně. Většinou ty jediné správné, které do srdcí diváků vlévají to opravdové pozitivní nadšení z toho, že žijí tam, kde žijí. Jako třeba i u nás v padesátých letech, nejen na jihu USA. Jen nevím, zda by v Československé (Socialistické až od r. 1960) Republice nesletěl kněz ve svém letadélku z nebes k zemi podstatně rychleji.

Přestože "zápasnické" filmy nejsou ty, kvůli kterým hned letím v den premiéry stát frontu ke kase, tento jsem si vychutnal od začátku do konce. Nevím, je-li zde Howardův boxer idealizovaný tak, jako byl vědec v minulém jeho filmu, ale celý příběh jsem prožíval reálně (jednou jsi nahoře, jednou dole, občas úplně na dně), ale přitom příjemně. Díky poslední zkušenosti s filmovým boxem, i když ho tam zase tolik nebylo, (skvostné Million Dollar Baby) jsem se trošku obával opětovného týrání srdce, ale tím příjemným vychutnáním mám hlavně na mysli celkové pozitivní vyznění, hlavně bez patosu a sklouznutí ke kýčovitosti. Braddock (skvělý Crowe v typu role, na kterou jsme již u něho zvyklí) zde není jen hrdina a vzor v těžkých časech, ale i důkaz, že člověk může vyrazit po cestě, která není snadná, pokud má cíl, který stojí za to. K tomu je určitě potřeba podpora milující rodiny (i když Renée Zellweger mi, bohužel, připomínala nějakou "plačku", občas nevím, jestli hraje smích nebo pláč), ale hlavně vůle a chuť bojovat. ....A zde se bojovalo až do krve a souboje byly natočené... jedna báseň, i když trochu brutální.

Industriální prostředí, den ode dne vychrtlejší dělník v monotónním životě (Bale, famózní již jako dítě v "V říši slunce" a budoucí svalnatý Batman) s románem od Dostojevského a pocit, že to všechno není jen tak, že to není poslední fáze smířeného existancialisty z fabriky. A určitě není. Každodenní cesty k letištním hodinám, bránícím se další sekundě, neexistující zlověstný zaměstnanec z továrny, ubíjející vleklost stále otevřených očí či stále nesprávné volby na rozcestích mají v sobě silné napětí, tušení nějakého signálu, rozbušky k ....pozvolnému rozuzlení, mnohdy zpracováním (mimoděk?) až příliš evokující Hitchcockův styl vyprávění.

Ten dým je cítit poněkud hořce a štípe do očí...

Nevím, kdo určil super-chlapovi, že se zamiluje do takové.... škoda slov. I když je fakt, že na naší Zemi je to ještě nezkušený cucák, který většinou létá jako suchar v pláštěnce s hlavou v oblacích. Potřeboval by občas nějakou tu lekci od mnohem charismatičtějšího padoucha Lexe Luthora, jemuž humor, naštěstí, nechybí.

Nejsem žena, takže asi nejsem schopen vstřebat všechny finesy (ani netoužím vlastnit encyklopedii jmen módních návrhářů či rychle přibývajících značek parfumerie) tohoto, pro ženy a gaye, již kultovního seriálu, ale s potěšením si u něho mohu jen potvrdit, že v určitých věcech se vůbec nelišíme. Škoda jen, že někdy je umíme tak rozdílně prezentovat. ....Přiznávám ale, že sledovat tento seriál pravidelně bych dokázal asi jedině tehdy, pokud by hned za ním následoval nějaký 100% pro pány, hodně chytlavý, a já si na oba dokázal najít chuť a čas zárověň. I tak bych to asi bral na obě strany zbytečně nevyváženě, jako houpačku, odsouzenou se nikdy nezastavit v rovnovážné poloze. A to nejen sexuální. Nebo je to snad všechno jen o sexu?

Neuvěřitelné, co J. Chan ve svých letech (zde je mu 58) se svým tělem dokáže. A ještě se u toho člověk od srdce prostoduše zasměje. Akorát zde ne tolik, jako obvykle.