chrispe

Alibi na klíč je takové moderní pokračování bláznivé francouzské komedie v čele s Philippem Lacheau (za mě měl zůstat radši v režisérském křesle a nechat tu roli na někom sympatičtějším) bojující o srdce krásné, ale v této roli taky nepříliš sympatické Elodie Fontan (její podezřívavý pohled mi lezl na nervy). Musím přiznat, že jsme se docela dost nasmáli, i když spousta vtipů je děsně prvoplánových, tak fungovaly (těžko říct, jak budou fungovat napodruhé). Ale nemyslím si, že tuto komedii zařadím mezi ty, které si s chutí pustím vícekrát. Škoda. Možná tomu trochu s tím nižším hodnocením křivdím, vzhledem k tomu, jak jsme se nasmáli, ale nějak se k těm čtyřem hvězdičkám nemůžu donutit. :-)

Ne že by už jiné předešlé díly ten nádech neměli, ale tady jsem přímo cítila horor na sto honů! :D Jen to trochu podpořit kamerou, hudbou a nechat zhoustnout atmosféru. Závěr chvilku napínavý, nakonec příjemný - tak to musí být, jinak by to prostě nefungovalo.

Život je i komplikovaný. Tak to bylo, je a bude a my musíme doufat v ty dobré konce a počkat si na ně. Tentokrát není tak trochu hňup jen Xavier. Postavy jsou zase o pořádný kus dál a jejich životy se mění šíleným tempem. Většinou ne jejich vlastním přičiněním. Chyběl mi tam zbytek party, i kdyby to bylo jen to pár minut na obrazovce, třeba jako matka. Ale chápu, že jejich zasazení by bylo těžké, tohle byl už jen komorní příběh čtyř hlavních hrdinů, chaotického milostného čtyřúhelníku. ;) Bylo zajímavé vidět, kam opět došli a trochu v hlouby duše doufám, že třeba... třeba se ještě někdy dozvíme, co s nimi bylo dál. Však Xavier se umí evidentně přizpůsobit jakémukoli městu. Všude je doma. A teď mě namlsal na New York. Jak ráda bych se v krásný slunečný den procházela jeho ulicemi jako on. :-)

No a teď mi řekněte, kdo z vás nemá chuť jet na Erasmus, být v bytě s dalšíma pěti lidma různých národností a objevovat nové město, nové lidi, novou kulturu. Xavier byl docela hňup, ale o tom ten film vážně nebyl. Líbilo se mi to, skoro bych dala i čtyři hvězdičky. Ale jen skoro. :-)

Haley Joel Osmentovi jsem nikdy nepřišla na chuť. A i když má tento film moc krásnou myšlenku, nemůžu se zbavit pocitu, že je vše v tomto filmu, vyústění nevyjímaje, až příliš prvoplánové.

Šifra je jeden z těch filmů, co mě děsně zajímal, ale NEJDŘÍV jsem si chtěla přečíst knihu!! :D Což se mi podařilo nějakých devět let po natočení tohoto filmu. Takže jsem ji ignorovala a zacpávala si uši, když o ní někdo mluvil - ale když už jsem něco zaslechla, tak že je to "prostě fáááákt dobrý". Takže může za moje hodnocení přehnané očekávání? Já vám ani nevím dámy a pánové. Film už mě neměl čím překvapit a i když má velmi dobré obsazení (velké plus za Paula Bettanyho), nudila jsem se. Tak třeba za dalších devět let a více let, až mi příběh vyprchá z paměti, se k tomu vrátím a budu hodnotit zase jinak.

Na tom filmu je něco podivně známého, nejspíš proto, že to vykrádá kde co, ale já spíš mluvím o takové té knižní atmosféře a to se mi líbilo (taky mi to hodně připomínalo můj oblíbený seriál Mrtví jako já). Snad každý ale musí uznat, že tomu NĚCO chybělo, něco, díky čemu tento příběh vybočí z řady, co udělá scénář, zápletku, poutavou a člověk se díky tomu bude prostě jen bavit a nekoukat občas po hodinkách. Problém vidím už u hlavní dvojky. Nevýrazný Reynolds by mi ani tak nevadil, tady 90% vtipů stejně vycházelo z jeho parťáka, ale Jeff Bridges to (za mě) zkrátka nezvládl. Škoda. Šla jsem do toho s vědomím celkem nízkého hodnocení tady na ČSFD (57%), takže jsem neměla vysoká očekávání a nijak zvlášť zklamaná jsem nebyla. Přítel chtěl prostě akční film, u kterýho může vypnout a nad ničím nepřemýšlet a to se nám myslím dostalo, i když v pochybnější kvalitě, ale stojím si ta tím, že žádná velká hrůza to nebyla.

Sic klasické dílo Roalda Dahla, tak mě nijak za srdce nevzalo. Film, ve kterém se tvůrci můžou fantazijně vyřádit a taky to udělali.

Kenneth Branagh udělal ze světově proslulého detektiva hvězdu málem akčního žánru, radostně objímající své přátele a mrožím knírem. Film vyniká hlavně krásným vizuálem a počtem hvězd na metr čtvereční, kdy některé předvedly opravdu pěkné výkony (například standardně dobrá Judi Dench) a jiné poněkud pokulhávaly (za mě to byl překvapivě nevýrazný Depp nebo ta divná hraběcí dvojice, která většinu svého času na obrazovce vypadala, že na to okamžitě vlítne). Postavy ale byly hlavně ploché, většinou nevýrazné, nebylo komu fandit, koho nemít rád. Nebudu zastírat, že jsem k filmu přistupovala spíše skepticky - aneb řadím se k těm, pro které navždy bude jediným Poirotem pan Suchet - ale po prvních minutách před příjezdem do Istanbulu, jsem byla na vážkách, protože ač je Branagh opravdu úplně jiný Poirot, tak jsem nabyla dojmu, že to půjde. Příběh pak postupoval ne moc záživně až do rozpačitého konce evokující poslední večeři. To, jak film skončí jsem věděla předem, myslím, že jen málokdo to nezná (ať už z knihy nebo jiné filmové adaptace), takže žádné překvápko, ale zpracování se mi moc nelíbilo. Ten malý náznak dojetí a hlubších emocí spolehlivě zadupali jak Branagh jako Poirot, tak přehrávání některých postav. A že se bylo pro co dojmout. Škoda. Btw: Že by si závěrem dělali půdu prodalší díl?

Lovestory se přitvrzuje. Blbost pacientů taky. Jsem zvědavá, co se nakonec vyklube z nového konstábla.