iantomasik

Film o nezbytnosti aspirace. O tom co přesahuje člověka a přesto z něj vychází. Dá se to sledovat neustále dokola, klidně i v řadě za sebou. Vzrušující kompilát všeho zajímavého, co scifi snímky za posledních 40 let nabídly. Další film zaobírající se slučitelností racionality a zvířeckosti, rodiny a díla, člověka a existence, ale nejen to. Montáž opouštění farmy a vzletu do kosmu byla výtečná. Úspornost vyprávění místy odzbrojující. Bylo by to až takové evropské scifi nebýt všudypřítomné doslovnosti pro "běžné" lidi. Dokonce i white mann.. A ta hudba! update: v roce 2021 je film aktuálnější než kdy dřív a je už poměrně jasné, že se stane kánonickým dílem.

Mimořádné dílo. Sebeláska a ztráta nevinnosti vás dříve či později zavede k ohni. Život je sen kde jsou všechny postavy vy, podobně jakou jsou všechny postavy filmu tak trochu jeho autor.

Jako vždy hravé, šarmantní, vtipné a tak akorát sebeparodické.A troufám si dokonce tvrdit, že technicky o něco lépe zvládnuté!

pravdivé, nemilosrdné a krásné.

Kdo očekával hard sci-fi nebo akční thriller byl patrně zklamán, pro mě je ale transcendence velmi příjemným překvapením. Populárně filosofický film, který mainstreamovému publiku klade překvapivě komplexní otázky aniž by lacině nabízel jednoduché odpovědi. Ani padouch ani hrdina. Má si lidstvo svou jednoznačnou hroznost hýčkat, protože i ta je bohužel jeho neoddělitelnou identitou? Je správné rozhodovat za ostatní, nezbavuje je to lidství? Je vůbec někdy přijatelná koncentrace moci? Může centrální struktura "dokonalého boha architekta" odolat evolučním tlakům? Jak sloučit racionalitu s emocemi? Co je pak ještě život? Kde končí hranice mezi identitou a kolektivitou? A jakým tempem se vlastně smí člověk "přirozeně" vyvíjet? Transcendence je zvětšovacím sklem reality, ve které žijeme už dnes. Lidstvo si kladlo tyto otázky vždy, ale až nyní mílovými kroky chvátá k prahu, z nějž může realitu měnit natolik, aby na ně náhle opravdu potřebovalo odpovědět. Co budeme dělat? Složíme mikroskopy? Víc než kdy jindy pocítíme, že : We lack the qualification to excercise free will. (Doporučuji Douglasovu recenzi)

Vlak jezdí po zacyklené smyčce a vše v něm se opakuje aby byla udržena rovnováha. Ten vlak je lidstvem. Podobenství o společnosti a všech ekosystémech zabalené do akčního hávu, aby spotřebním divákům lépe klouzalo do krku. Joon-ho Bong zde přebírá pomyslnou pochodeň po Wachovských a kromě žánrové nevázanosti jistě překvapí i (pro Korejce možná až) překvapivým odsudkem potřeby společenských celků větších než rodina.

Byť film mohl velmi snadno sklouznost k cynické relativizujicí intelektuální výpovědi o uhrančivé, nezdolné, destruktivní a sobecké síle člověka, jěz jej drží na světě, který tím vraždí, Aromofsky v poslední chvíli potlačil své ego a divákům nabídl film o původní podstatě křesťanství, kterou nečekaně stotožňuje s myšlenkami budhismu. Poučuje a kárá jak ateistické skeptiky, tak slepé věřící a dělá si tak nepřátele v obou spektrech diváků. Obdivuju jeho odvahu a odhodlanost, stejně jako suverennost s jakou je Noe natočený a neokoukanou estetiku, kterou jeho svět nabízí. Je to film o lidské slabosti, svobodné vůli, jing jangu a krutém údělu nemožnosti těch, co v sobě najdou sílu činit to správné. Klade otázku kde končí láska a začíná sebeláska? A musí/může člověk soudit?

Je to téměř neukoukatelné, spirála násilí zde nabírá příliš velkých obrátek, leč bez ní to asi nelze - jak jinak dostatečně fyzicky předat sdělení, že jen bůh odpouští a slepá potřeba spravedlnosti mezi lidmi je zdrojem nejzrůdnějšího utrpení? Fenomenální svícení, psychoanalytický obrazový jazyk, hypnotické tempo a zvuk. Krutý komorní příběh o vymanění se z barbarské rodinné pasti a minulosti, přijetí odpovědnosti a řádu, doživotním překračování a překonávání sebe sama. A taky trochu povýšenecké naplití do tváře pudověji založeným divákům Drive. Rozhodně ne takový pseudointelektuální pseudoart, jak tu lidé, co ani nedokážou nabídnout interpretaci tvrdí.

Klidně by to mohla být moderní Bible. Takové připomenutí o čem je víra. Krom toho je to velký příběh o střetávání vědomí a nevědomí s celkem jasným stanoviskem, která strana přináší zlo do světa lidí. Scénář je mnohovrstevnatý postmoderní a brilantně úsporný. Atmosféra Lynchovsky podpořená ambientním zvukem byla pohlcující. Tempo dokonalé. Vlastně to ani není seriál, ale osm hodin trvající neo noirový film. Stále se divím, že se něco takové podařilo dotáhnout do konce a můžu se na to dívat. Jsem nadšený.

Tak fyzické! Tak čisté. Láska ke Kubrickovu dílu z tohoto filmu sálá, rozhodně není tak filosofický jako odysea, ale povrchní a prvoplánový také ne. Vesmírné dítě najdeme i zde, jen v jiné, emocionálnější formě. A zatraceně, tohle je FILM. Snad jen videohry mohou nabídnout takový vizuální zážitek. Cuarón, alespoň pro mě, upevňuje svou pozici mága stříbrného plátna, velikána patřícího snad spíše do minulosti.