honajz2

Na Kitanově tvorbě je nejvíce fascinujícím faktem, že dokáže točit všechno možné a vždy si v tom zachovat svůj osobitý filmařský rukopis i přes to, že ty filmy vypadají úplně jinak. Ve srovnání třeba s Ten chlap je magor! jsou obojí dost rozdílné filmy, ale přitom v pár prvcích velice podobné. Scény u moře jsou krásný poetický film, který jsem v první půlce bral jako pětihvězdičkový film, který chytře pracuje s temporytmem, kompozicí (povětšinou) statických záběrů a hlavně s geniálním vedením dvou světů naráz; světa neslyšících a světa slyšících. Oba světy mezi sebou interagují, ale každý vše okolo sebe vnímá naprosto jinak - co hluchý kluk a jeho hluchá přítelkyně berou jako krásnou zábavu se surfem na moři, ostatní berou jako veřejně ztrapňování a vysmívají se jim, což ale oni dva nevnímají. Až jsem si říkal, že bych si to jednou měl pustit znova a bez zvuku a titulků, abych svět vnímal stejně jako oni. Tak experimentální sledování jsem ale napoprvé nechtěl mít a tak jsem i v druhé půlce pokračoval dál jako slyšící a bylo to správné rozhodnutí, jelikož jak se začne neslyšící kluk v surfování zlepšovat, oba světy se spojí dohromady a začne to celé být rozházené. Sice s jasnými postavami, ale všechny scény s nimi se střídají nahodile a filmařskou stránku už to nemá tak propracovanou jako doposud, zvlášť u práce se střihy. A na konci mě zamrzelo, že celá ta romance (o kterou tu nejde tolik jako o poetiku) skončila nejpředvídatelněji jak se jen dalo. A ačkoli to mělo svůj smysl, zamrzelo mě, že tak krásně rozehraný film skončí tak klišovitě. Škoda, jelikož jinak se mi to trefilo přesně do noty svojí poetikou a tyhle scény u moře mě opravdu bavilo sledovat. Nic to ale nemění na tom, že to stále je nadprůměrný film s magicky pomalou a příjemnou atmosférou, s charaktery vyvíjenými skrze obraz a mezi řádky (což mám hodně rád, když to někdo umí a Kitanovi se to tady povedlo) a půvabnou kamerou, která má každý záběr pečlivě promyšlený. A soundtrack (který se sice skládá asi jen ze dvou skladeb, ale naprosto mě nadchl a musím si ho někde sehnat) zajistil, že mé čtyři hvězdy budou čisté, ačkoli se mi to trochu příčí s tím, kam to časem upadlo. 4*

Obávám se, že Zničit, řekla byla jediná skutečná světlá výjimka filmografie Marguerite Durasové... Já teda trochu tušil, že jdu do filmu, který má různorodé interpretace i od lidí, kteří si i v nejnáročnějších filmech najdou svoji jednoznačnou a taky mě zaujala lehce mysteriózně vyznívající zápletka, ale ve výsledku jsem se dočkal přesně toho, na co to vypadalo už od začátku - ničeho a všeho. Nathalie Granger je film tak moc otevřený různým interpretacím, že se zde dá najít všechno možné a nejspíš nic z toho nebude mimo, jelikož Durasová se často jen vyžívala v určitých pocitech a některé filmy má založené jen na jejich neustálém, až repetitivním variování a tohle je toho nejráznější příklad. Já to pochopil jako koláž jednání několika lidí, na které rodiče kašlali a oni to buď při výchově vlastních dětí opakují (obě ústřední ženy) nebo jsou tím natolik poznamenaní, že páchají zločiny (falešný prodejce praček). A hlouběji se v tom nejde, psychologické to není ani náhodou, jen sledujeme vyprázdněné postavy bezemočně a v pár případech až roboticky jednat. Ono to taky ze všeho nejvíc připomíná sci-fi, jelikož dialogy tu jsou tak divné, jako by se mezi sebou fakt bavili roboti. A vida, hned jsem přišel s další možnou interpretací! A závěrečná scéna odjezdu a zakopnutí pána se psem znamenalo úprk, příval lidskosti, který ostatní roboti nejsou schopní pochopit. Tak, a už jsem někde úplně jinde, než jsem byl s původní interpretací... Mohlo by být aspoň zabávné vymýšlet při sledování další a další interpretace, ale když ono je to tak zoufale nudné a naprosto bez atmosféry či čehokoli výraznějšího, že jsem měl problém tu hodinu dvacet dosledovat. Ale občas tu je zajímavý záběr hrající si s používáním zrcadel nebo jsem tu taky zpozoroval "pomstu" klasické vypravěčské technice v tom smyslu, že se zde každou půl hodinu něco stane, ale vždycky to působí dojmem, že by vyšlo na stejno i kdyby se nestalo nic. Takže to je aspoň trochu experiment, když už nic jiného. Za to a za solidního Depardieua, který tu jediný má výraznější roli, tomu dám slabou druhou hvězdu, ale jinak mi to přišlo dost prázdné a nijaké i na Durasovou. A to už je co říct, vzhledem k tomu, jak prázdné mi přijde India Song... Slabé 2*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.34 - NIZOZEMSKO - Kdybych na tohle nenarazil, tak už jsem mohl mít konečně zhlédnutou Lidskou stonožku, ale mám pocit, že by to vyšlo na stejno. Tady mě dost nalákal námět, ale bohužel z něj tvůrci nevytěžili víc, než jen těžké bečko, které je zbytečně natahované na hodinu a půl skrze tlachání o ničem a řešení tak důležitých věcí, jako je šéfova dovolená, ačkoli by se klidně daly vystřihnout. A sem tam někoho zabije výtah, nebo holčičce z plakátu urve hlavu panenky. Jediná opravdu napínavá scéna je závěrečná oprava výtahu, ve které není vůbec jisté, kdy se výtah pokusí Felixe zabít, ale jinak to je celé dost generické a skoro jsem tam neviděl ani nic typicky holandsky divného, na což jsem byl zvědavý nejvíc, jelikož u nich se točí převážně divné filmy. Tohle by se mi ale rychle vykouřilo z hlavy, nebýt toho vraždícího výtahu. 2*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.33 - MAĎARSKO - Začátek naprosto úžasný a atmosférický, jehož plusem rozhodně je i originální historické zasazení. Bohužel se to pak zvrtne do klasické duchařiny, kde nechybí nadmíra lekaček i pár klišé, které se pak v závěru zvrtne do částečně epického (závěr v domě) a částečně přehnaného (všechny levitace) rozuzlení, které bylo jasné docela rychle. Musí se tvůrcům nechat, že měli odvahu natáčet hororové scény i za dne (což dá vždycky větší práci) a že nemalý rozpočet využili jak jen to šlo, takže se to i zpracováním vymyká klasickým duchařinám, ale bohužel tu je z ní tolik prvků, že se to od ní ani výrazněji nevzdaluje. A ani scénář nepatří zrovna mezi ty lepší. Jinak to ale je filmařsky solidní práce, kde se dobře pracuje se zvukem i kompozicí záběru a taky se povedlo sehnat solidní herce, zvlášť ta malá holka svoji postavu ztvárnila perfektně. Takže mě horor z Maďarska spíš potěšil než ne. Silné 3*

Zvykl bych si, jakým směrem se to teď vydává a vlastně by to byl nejmenší problém. Jen si mě nezískal dostatečný počet postav natolik, abych to sledoval jen kvůli nim. Zvlášť kvůli tomu, do jak nepravděpodobných situací se Retsuko dostává. Sice jsem si k ní konečně získal sympatie a i u Haidy mi to začínalo vycházet, ale už se u toho nebavím tak jako kdysi a celá zápletka okolo OTM Girls mi přijde slabá, navzdory tomu, jak trefně zobrazuje fanatické fanoušky. Poslední epizoda série má prý být hororová a připomína Perfect Blue, tak si ještě někdy pustím jen tu, ale jinak tenhle seriál nechávám být. Ale vydržel jsem u něj dlouho, takže je to nadprůměr i z mého pohledu, ať už moje hodnocení vypadá jakkoli. 3*

Nelíbí se mi, kam to směřuje. Satiru to už asi definitivně opustilo, zůstalo z ní jen půl minuty a zbytek posouvá dál postavy, bohužel směrem, který je poněkud mimo původní koncept a mimo první epizodu třetí série se mi nelíbí. Zvlášť tím, jak se za každou cenu snaží tvůrci rozjet vztahovou dějovou linii u Haidy. Slabé 3*

Já vím, že to má být hlavně o vztazích, ale tohle je na mě o nich až příliš. Ono to není špatně, ale zase se budu opakovat - víc mě baví, když se řeší něco v nemocnici, než když postavy řeší nové auto či chodí na rande. Někam se to sice pomaličku hne, ale já se do toho stále nedokážu dostat a i na počtvrté mi epizoda pocitově trvala déle než oficiálně, takže fakt nevím. Není to prostě typ seriálu pro mě, není. Slabé 3*

Finále druhé série je spíš příprava půdy pro závěrečnou epizodu, takže je sama o sobě slabší, ale dost slibuje do budoucna. Tak záleží, jestli se vše podaří naplnit. Tohle má pár povedených scén a z Andyho se stále více začíná stávat arogantní celebrita, čím více je úspěšný, takže dost záleží, jak to Gervais zakončí. Tohle je opravdu jen příprava na něco velkého, na které je nejlepším fórem to, že se epizoda nejmenuje po největší hostující celebritě, která se zde objeví. A vlastně je to asi ta nejslavnější ze všech, které se tu objevily. Slabé 4*

Někdy mi už začíná být za Andyho tak trapně, že už mívám problém některé scény dosledovat do konce - a to navzdory tomu, jak dobře jsou napsané. Ono je to taky tím, že na rozdíl od Kanclu mi zde je hlavní postavy líto, takže když každý jeho pokus uspět někde fatálně ztroskotá, zamrzí mě to. Ale to je součást humoru Komparzu, jen tady už jsou situace, do kterých se Andy dostává, tak vyhrocené, že těžko říct, kam až by to mohlo ještě gradovat. Zábava to pořád je, nezastavuje se to před ničím, ale pořád tomu chybí něco výraznějšího, co by to posunulo výš. 4*

Jako poslední film celého roku si vždy snažím nechat něco opravdu velkolepého a zatím jsem (od doby, co to mám jako tradici) neudělal špatný výběr. Ve dvou případech (obojí Wenders - Až na konec světa a V běhu času) jsem dokonce takhle viděl jedny z nejlepších filmů vůbec. Tento rok jsem měl v plánu něco jiného, co jsem nakonec přehodnotil a místo toho si vybral Fassbinderův Svět na drátě, který jsem taky už dlouho odkládal, ale doufal jsem v silný zážitek a uklidňoval se tím, že největší risk jsem měl minulý rok a ten dopadl nad očekávání. Teď už ale ke Světu na drátě - já věděl, co mě čeká, jelikož jsem viděl Matrix i remake Třinácté patro, ale naštěstí mi to film nijak nezkazilo. Sice mi přijde zbytečně dlouhý a chvíli mi trvalo, než jsem se do něj plně dostal, ale povedlo se mi to a tak jsem z toho měl zážitek vlastně stejně silný, jako z Třináctého patra. Ono je to taky tím, že celý námět točící se okolo vývojářů falešného světa, kteří jsou možná taky ve falešném světě, je dostatečně nosný i v takto rozsáhlé podobě a když se k tomu přidá Fassbinderova dokonalá kompozice záběrů a posedlost barevným laděním a synchronií, je na to radost pohledět. I na práci se zrcadly či umisťováním postav v záběrech, vše je to krásně a chytře promyšlené. Vlastně bych ani neřekl, navzdory 4:3 formátu, že to je televizní film, vzhledem k tomu, jak profesionálně to bylo natočené. Druhý díl mi sedl víc než první, jelikož byl více o otázkách, jestli nejsme jen simulace, jestli bychom to měli vědět a jaké následky by to mělo, kdybychom to věděli. Fassbinder to filozofování umí dobře podat i zasadit do celku a ačkoli s ním mám převážně dobré zkušenosti, nečekal jsem, že by to zvládl až tak. A hlavně jsem nečekal, že to zakončí takhle, takže i samotný závěr mě dost potěšil. Takže i přes přehnanou délku jsem si jako poslední film roku opět vybral víc než dobře, konečně jsem viděl Svět na drátě, na který jsem se chystal už asi tři roky a já se opravdu budu muset na Fassbinderovu tvorbu více vrhnout, protože mi sedí stále víc a víc. A ani bych neřekl, že by Svět na drátě nějak zestárl, naopak se mi jeho vizuál zamlouval. 4*