Filmmaniak

Největší slabinou filmu je vyloženě pitomý děj, nad jehož některými aspekty zůstává rozum stát. Chlapáckému hokejistovi je po infarktu transplantováno ženské srdce, takže se pochopitelně stane empatičtějším a začne se aktivně zajímat o pletení a vaření marmelád. Zamiluje se do doktorky, která mu tu transplantaci prováděla, ale zároveň se začne tajně scházet i s její dospělou dcerou. A rozhodne se zjistit identitu dárkyně a nastěhuje se k jejímu ovdovělému manželovi, aby jejich šestiletá holčička mohla v jeho hrudi poslouchat maminčino srdíčko. --- Postavit proměnu hlavního hrdiny z ješitného sexisty na postavu hodnou sympatií diváků z větší části na tom, že se mu v důsledku vpravení orgánu patřícího zesnulé ženě do těla významně posílí ty aspekty jeho osobnosti, které tvůrci filmu považují za typicky ženské, vyznívá dost obludně. Naštěstí jeho charakterová přeměna není hlavním tématem filmu, tím je těžkopádná a nevěrohodně působící romantická linie, která vrcholí jednou z nejkřečovitěji realizovaných sérií závěrečných zvratů v historii českých komedií. Pozitivum je, že místy je se čemu zasmát a řemeslné zpracování je v rámci žánru nadstandardní, když si člověk odmyslí zcela generickou hudbu a chvílemi i chyby v návaznosti mezi scénami.

Na hororovou komedii o amatérských filmařích se film potýká s až nevídanou mírou nevtipnosti (většina jeho postav je spíš k nesnesení otravná) a se spoustou slabin ve vyprávění, od extrémní naivity v motivacích, dialozích a jednání postav po mnohočetné nesmysly v dějové návaznosti. Snaha udělat z toho meta-film o natáčení filmu vyznívá do prázdna, výsledkem je pouze nekoherentní a tupý blábol. Nějaké zábavné nápady a vtipně krvavé scény se dostaví až v závěru, do té doby je převládajícím dojmem táhnoucí se agónie.

Odvrácená strana snu o zachraňování lidských životů vyprávěná z pohledu začínajícího zdravotníka, který je přiřazen v New Yorku jako parťák ke zkušenému paramedikovi, postupně ale přichází nejen o počáteční iluze, ale i o vlastní příčetnost a víru v lidskost. Společně totiž jezdí se záchrankou k těm nejtěžším případům v ulicích Brooklynu, takže jim dělají společnost hlavně pobodaní drogoví dealeři, oběti přestřelek a domácího násilí, předávkovaní feťáci, dlouho uleželé mrtvoly a podobně. Film záměrně ukazuje jen to nejhorší, co může zdravotník (jimž je v závěrečných titulcích vzdán hold) během služby zažít, aby to na něm ponechalo psychické následky. To z filmu činí i díky dravé režii a precizním hereckým výkonům docela intenzivní a strhující podívanou, zároveň ale kvůli tomu snímek vyznívá manipulativně, což v závěru podtrhne i jeho srdceryvné finále.

Čekat běžný katastrofický thriller je v zásadě chyba. Dvacet vteřin digitální destrukce a několik záběrů na sutiny budov tu slouží jen jako vějička pro vyprávění alegorie o rozpadu společnosti a morálky v reakci na nenadálou krizi, při níž se lidé začnou odkopávat jako sobci, pokrytci a bezcitná monstra. Aby ale ta alegorie mohla jakžtakž fungovat, tak scénář ohýbá přes koleno všechno ostatní. Absurdní je už myšlenka, že po strašlivém zemětřesení, které srovná se zemí celý Soul, zůstane jeden jediný panelák zcela netknut. Nijak se neřeší miliony mrtvých, nikdo neřeší ztrátu příbuzných či přátel, nijak se neřeší situace ve zbytku Koreji (natož ve zbytku světa). Příběh se izolovaně soustředí pouze na dění v domě, kde okamžitě dojde k vytvoření třídního systému, kdy jsou přeživší rozděleni na vlastníky bytů a na ty, kteří o své bydlení přišli, a jsou tím pádem verbeží odsouzenou v krutých mrazech k umrznutí v rozpadlých ulicích. Do příběhu jsou pak násilně naroubovány všechny možné neduhy společenské nerovnosti jdoucí ruku v ruce s kritikou kapitalismu (mezi rezidenty je kupříkladu zvolen velitel, což okamžitě po pár vteřinách vede k vytvoření korupčního úplatkářského prostředí). Naprostou kuriozitou je pasáž, v níž vlastníci bytů nelítostně vyženou z domu všechny ostatní, čímž je de facto pošlou na smrt, a pak uspořádají sami pro sebe venkovní slavnost s karaoke a s hostinou ze zásob, které vyrabovali z pozůstatků nedalekého obchodu, jehož majitele zabili. Sympatizovat tu lze jen s jednou ženou, která jako jediná z rezidentů uvažuje eticky, a tak je dobře, že film velkou část příběhu i s většinou podzápletek pojímá z jejího pohledu. Jinak je to ale manipulativní konstrukt jak hrom.

Laciné, místy nechtěně směšné, často dost nudné a filmařsky skoro amatérské hororové drama o muži, co se snaží dát do kupy svůj život po smrti otce a rozchodu s přítelkyní. A taky je už pár týdnů vlkodlak, což je ale více vytěženo až v poslední (tak špatné, až je to dobré) čtvrtině. Do té doby jde převážně o otupující a repetitivní konverzační film, v němž si hlavní hrdina nezajímavě povídá s různými lidmi ze svého městečka, v němž se snaží vypořádat s korupcí okolo tamního dřevařského podnikatele.

Herecky procítěné a přesně režírované drama se nejprve zabývá sociální tematikou, své plně věrohodné postavy trestané matky a jejího malého synka ale nechává díky silné vůli a odhodlání vystoupit z životní mizérie a vést normální život se světlou budoucností, byť o snadný život se ani tak rozhodně nejedná. Postupem času se postava matky odsouvá z pozice hlavní hrdinky a do popředí je čím dál výrazněji stavěn právě její syn, čímž se posouvá i úhel pohledu. Závěrečný akt pak představuje nečekané tnutí do srdce a odhaluje, že už tak promyšlené a na pevných základech vybudované vyprávění bylo po celou dobu ještě důmyslnější, než by se mohlo zdát.

Lehce provokativní snímek s pozoruhodným námětem, z nějž se nicméně podařilo vykřesat jen velmi mělkou satiru, která se v tématu kritiky poživačného konzumerismu pouze nejistě převaluje. Na jednu stranu nabádá k zodpovědnějšímu přístupu ohledně stravovacích návyků, na stranu druhou si ale zároveň z alternativních výživových trendů utahuje. Především ale filmu schází ostré hrany, neodváží se pustit do ničeho opravdu radikálního, ničím nešokuje, ba dokonce ani nevyvede z míry. Vizuálně sice upoutá a místy i zdařile operuje s motivy pokrytectví a elitářství vyšších společenských vrstev a budování kultu osobnosti okolo kantorky, jejíž manipulativní vliv má na dospívající mládež zhoubné důsledky, nicméně v tom ostatním spíše selhává, nevyužívá svůj potenciál a zanechává dojem pouhé festivalové bizarnosti, jejíž úvodní varování týkající se explicitního zobrazování poruch příjmu potravy je jen prázdnou manýrou.

Vesměs standardní a filmařsky rutinní horor o středoškolačce, které dělá problémy (a unáší/zabíjí její kamarády) nechtěně vypuštěný démon. Film zpracovává téma inkluze menšin ve společnosti, potěší několika praktickými efekty a z vod průměru mírně vystupuje důrazem na indickou mytologii a kulturní tradice, což je ale také to jediné, co na něm působí neokoukaně.

Komorní pouštní road-movie stojí na hereckých výkonech obou protagonistů, přičemž McGregorovu filmovou dceru si zahrála jeho skutečná dcera, což snímku dodává pozoruhodnou rovinu navíc. Vztahu jejich postav se film nicméně přinejmenším v první polovině věnuje značně povrchně, takže se v něm jako dominantní prvky jeví spíše sentimentální flashbacky, časté pauzy na čůrání a občasná humorná setkání s vedlejšími figurkami reprezentujícími obvyklá klišé spojená s americkým jihem. Motiv drogových absťáků bude i díky McGregorově přítomnosti povědomý fanouškům Trainspottingu (a na vlak také dojde). Na pořádný řev, výčitky a oboustrannou katarzi si tak musíte počkat, za celé to nevšední putování a emocionální vykoupení v závěru to však stojí.

Snímek zpracovává skutečný tragický případ z roku 1993, kdy byl skupinou náboženských fanatiků proveden vymítací rituál na psychicky nemocné ženě, která tak byla zbytečně vystavena psychickému týrání i fyzickému násilí. Je pozitivní, že film pracuje s tématem potenciálně zhoubných činů lidí slepě jednajících ve jménu své víry a dobrého přesvědčení, avšak přistupuje k němu ze špatného směru. Zaděláno bylo na emocionálně hutné psychologické drama, nicméně tvůrci snímku se snaží z příběhu poněkud nadbytečně vytěžit i exorcistický horor (prostřednictvím dost špatně a lacině realizovaných satanistických vizí a velmi tupých lekaček). Až do samotného závěru je divák nahlodáván myšlenkou, jestli dotyčná oběť přece jen nebyla posedlá ďáblem, nicméně tato záměrná nejednoznačnost způsobuje zmatení v tónu filmu, ubírá na síle jeho vyznění a místy jej činí nechtěně směšným.