Filmmaniak

Odvážný a silný film. Po vzoru křížové cesty Ježíše Krista se vydává hlavní hrdinka, oblblá křesťanskou ideologií, na vlastní cestu ke zkáze. Povětšinou statické výjevy zabírané ve dlouhých, celistvých záběrech, zaujmou svou působivostí, přesvědčivými hereckými výkony a úderností (a zvráceností) myšlenek v nich prezentovaných. Po celou dobu film hlásá, že katolická církev je zlo, aby nakonec v závěrečné čtvrthodině uhnul stranou a připravil matoucí zvrat, který je však v zásadním rozporu s přesvědčením, které do té doby zastával. Což je ale také jediná výtka, kterou k filmu mám.

Richard Linklater natočil své životní dílo. Kouzelný a nostalgický příběh se natáčel průběžně dvanáct let se stále těmi samými herci, kteří stárli spolu s ním. Díky tomu je film jedinečný a zaslouží si zápis do historie kinematografie zlatým písmem. A je úžasný. Nemůžu se však zbavit pocitu, že jako normální film, který by vznikal běžnou metodou, by si Chlapectví nevedlo ani zdaleka tak dobře. Místy je trochu pomalé a 166 minut je na relativně normální drama ze života jedné rodiny opravdu hodně. Uhrančivá a neobyčejná je na něm pouze ona forma, za kterou si Linklater zaslouží veškeré ovace. Protože tohle už není jen film, to je život.

Špatně vyprávěná historka s nesympatickým hlavním hrdinou, který se chová jako ten největší idiot a přitom každou chvíli vybleje v rámci častých voiceoverů nějaké nabubřelé, rádoby filozofické moudro. Děj je hloupý a "komediální" zápletky nefungují (za celou dobu jsem se zasmál dvakrát). Nejlepší postavou je kamarád hlavního hrdiny v podání Filipa Blažka, který je dobrákem od kosti. Protože kdybych se já měl trmácet autem z Prahy do Prachatic a zpátky a pak zase do Ostravy, kdykoli si hlavní hrdina zamane, tak bych se na to upřímně zvysoka vykašlal. Z řemeslného hlediska film není špatný, ale po obsahové stránce je příšerný.

Hlavní anti-hrdina Guy Pearce se žene post-apokalyptickou Austrálií za ukradeným vozem a pomáhá mu při tom psychicky chorý Robert Pattinson. Kdyby na začátku alespoň utrousil pár slov a vysvětlil, čím je to auto pro něj důležité, tak by celá zápletka okamžitě přestala existovat. Tempo je pomalé a ve filmu je děje sotva na hodinu, leč nějak se ho podařilo natáhnout téměř na dvojnásobek. Pattinsonova postava je charakterově mnohem zajímavější než ta Pearsonova a Pattinson dokonce i lépe hraje. Pearce se totiž celou dobu jen mračí a divák přemýšlí, proč dělá to, co dělá. Asi bych to nedoporučil ani fanouškům post-apa, protože kdyby se na začátku neobjevil titulek vysvětlující, že se film odehrává deset let po blíže neidentifikované katastrofě, tak by mi ani nedošlo, že má jít o post-apo.

Ročně v našich končinách vzniknou dva až tři filmy, které jsou opravdu dobré (hlavně v porovnání se zbytkem domácí produkce). Fair Play je jedním z nich. Silný příběh o bezmoci v dobách socialismu, o zastrašování, vydírání a manipulaci skrze nekompromisní režim, tu byl zpracován u mnohokrát, ale nikdy v souvislosti se sportovní tematikou. Režie je velmi přesná a čistá, nechybí smysl pro detail a propracované dialogy. Pochvalu si zaslouží i Judit Bárdos v hlavní roli talentované sportovkyně, Aňa Geislerová jako její maminka a Roman Luknár v roli přísného trenéra. Spokojenost.

Pseudo-dokument o upírech, který se vtipně strefuje do upírských stereotypů a úspěšně trhá bránice při chytrém parodování jejich životního stylu a každodenní rutiny. Moc se mi nestává, že bych se u nějakého filmu smál nahlas tak dlouho, že by mi ten smích plynule přešel do smíchu vyvolaného dalším vtipem. A když už se to podaří, tak to považuji za vzácnost. Zde se mi to stávalo každou chvíli, protože dobrých (a mnohdy i pěkně sofistikovaných) vtipů jsou tu desítky, ne-li stovky.

Téma přistěhovalců z východní Evropy žijících v USA by mohlo být klidně zpracované velmi zajímavě a poutavě, což ale není případ tohoto filmu. Hrdiny snímku jsou totiž zoufalci, kteří se celou dobu dopouštějí výhradně jen špatných rozhodnutí a činí tak své životy čím dál tím méně snesitelnými. Nejsou sympatičtí, a to, že jsou relativně dobře napsaní a dokonce i slušně zahraní, je moc nezachraňuje. Úroveň filmu nepozvedne ani satirická sebeparodie týkající se narážek na festivalové filmy a oceňované neherce a čím víc se film blíží ke konci, tím víc nudí. A vedlejší zápletka o muži, který touží stát se ženou, je sice dobře gradovaná, ale končí utnutá bez jakéhokoli vyvrcholení.

Dokument se silnou tématikou, ve kterém demonstrace a protesty proti vládě sjednotily tři největší turecké fotbalové kluby, mezi nimiž kdykoli jindy panuje silná nevraživost, neřkuli upřímná nenávist. Odvážné záběry z demonstrací a z fotbalových tribun, kde nechybí fanouškovské skandování, policejní zásahy a slzný plyn, dokáží zhruba do půlky strhovat, avšak v polovině druhé už neustálým opakováním těch samých hesel a tematicky velmi podobných scén ztrácí na působivosti a jsou trochu na jedno brdo. Nicméně dokument je to velmi zdařilý, poučný a poutavý.

Když víte, co od Pálfiho čekat (např. pokud jste viděli Taxidermii), tak vás Volný pád ničím moc nepřekvapí. Odehraje se v něm sedmero bizarních příběhů, které komediálně-satirickým způsobem poukazují na patologické jevy a nešvary v lidské společnosti, ale vyloženě zábavné jsou asi jen tři z nich. Většina z nich končí ujetou pointou přesně v Pálfiho fantazijním stylu, který asi může některé útlocitnější diváky (a především divačky) šokovat, zatímco u jiných bude spouštěčem smíchu, ale polovinu těch point zapomenete, jakmile odejdete z kina. Elektronická hudba super.

Libovka! Za čtyřicet let neztratil původní Texaský masakr motorovou pilou nic ze své působivosti a baví od začátku do konce. Brutálně přímočará podívaná, úderná jako prase a perfektně gradující. Až jsem se podivil, že to skončilo tak rychle.