Filmmaniak

Přestože kamera prakticky nesleze z hlavního hrdiny a nikdy neopustí jeho pracoviště policejní telefonní ústředny, tak je tento thriller nesmírně napínavý a dokonce schopný překvapovat nečekanými zvraty - a to se v něm prakticky pořád jenom telefonuje. Divák ale přitom postupně odhaluje nejen kriminální případ krizového telefonátu unesené ženy, ale i zázemí a charakter hlavního hrdiny včetně jeho osobních problémů a zároveň i psychicky náročnou rutinu operátorů tísňových linek obecně. Hodně muziky za minimálních prostředků, maximální komornost, ale také maximální efekt.

Nádherně a zábavně divný film, který ocení zejména milovníci hodně černého humoru a nevšedních filmů s ujetým dějem. A kdo už měl s Lanthimosem tu čest, tak je to zkrátka další z jeho originálních a nápaditých satirických obrazů lidského společenství, řídícího se absurdními pravidly a legračně-mrazivými kulturními návyky, které ovšem jejich tvůrce nemá potřebu jakkoli vysvětlovat. Bizarní art, v Lanthimosově filmografii zatím (pro mě) doposud nejlepší.

Baby Driver je sympaticky letně ujetý a zábavný, leč režírovaný a hlavně napsaný není úplně dokonale a oproti Wrightově starší britské tvorbě má trošku obroušenější hrany a chybí mu nadhled. Nicméně celý film stojí na tvůrčím záměru nastříhat jej celý na písničky, jež neustále znějí hlavnímu hrdinovi ve sluchátkách, a tam už nejde režiséra nepochválit za to, jak skvěle dokázal sestříhat do rytmu muziky nejen akční scény, přestřelky a automobilové honičky, ale třeba i to, jak nějaká postava jde po ulici nebo plánuje bankovní loupež. Obsahově rozhodně nic náročného, ale jako přiblblá akční komedie je to o patro nápaditější a zábavnější i než poslední díly Rychle a zběsile.

Dvojitý milenec vypráví o psychologických kořenech sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která cpe do každého třetího záběru, aby dostatečně upozornil na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou. Ve výsledku ale Ozon selhává ve vyprávění poslední třetiny, která působí překombinovaně a chaoticky, stírá se v ní napětí ve vztahu mezi postavami a závěrečná pointa psychologickou rovinu akorát ještě víc komplikuje. Béčkový námět původně knižního thrilleru s erotickými prvky se režisérovi sice podařilo povýšit na umělecké evropské psychologické drama, které vypadá jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro náročné a přemýšlející diváky, ale i těm se beztak do paměti nejvíc zaryje jeden jediný záběr - a to hned z úvodu filmu.

Režijně a herecky zcela precizní dílo, odsuzující rasovou nenávist tentokrát prostřednictvím motivu pravicového terorismu. Příběh je mírně manipulativní a v závěru trochu uspěchaný a tím pádem ne úplně uspokojující, leč všechno do té doby je promyšlené a napsané skvěle. Silné téma je zužitkováno v napínavém, emotivním a bravurně gradovaném ději, přičemž Diane Kruger to táhne vážně skvěle. Ne že by na tohle téma nevzniklo už mnoho jiných filmů, ale ono je to jedno, důležitá je kvalita.

Po technické stránce je Měsíc Jupitera naprostou výhrou, výborně řemeslně zpracovanou, s dokonalou kamerou i výtvarnou stylizací, kombinující sedmdesátkové americké kriminálky i moderní sci-fi ala Kronika, Potomci lidí či Inception, ale přitom jde po celou dobu o film od pohledu maďarský. Skvělý úvod s razií na ilegální imigranty, několik vynikajících akčních/utíkacích scén a pozoruhodný námět ale nedokáží zakrýt nedotaženost příběhu, který se motá v kruhu a nedomyšlených zvratech a k nakousnutému sociálnímu komentáři o uprchlické krizi ještě poněkud zbytečně míchá náboženské analogie. I tak jde ale o další ukázku toho, jak nehorázně na vzestupu maďarská kinematografie v posledních letech je.

Není to dokument, který by skrze postavu Dalibora komentoval neonacistickou komunitu obecně, na to je totiž Dalibor až příliš unikátní, takže se s ním a s jeho názory dost pravděpodobně neztotožní ani neonacisté, ani kdokoli jiný. Daliborovi a jeho činům je snadné se smát, ale je v tom smíchu i nemálo soucitu a snad i lítosti, přičemž není možné ukázat si na něj prstem a označit jej za náckovskou xenofobní svini, která by zasloužila zkopat. Kromě Daliborových nenávistných a rasistických hesel a jeho ujeté video-produkce totiž snímek odhaluje i mnoho informací z jeho soukromí, poukazujících na to, o čem tento film je ve velké míře doopravdy - o zamindrákovaných a vnitřně nešťastných lidech, kteří nejsou spokojeni se svým životem, se svou prací a se svým zázemím, ale zoufale chtějí někam patřit, a tak se nebrání uchýlit i ke skupinkám zastávajícím názory poněkud extrémnější. Názory, které obvykle získali z "alternativních" online médií a od jiných, podobně smýšlejících jedinců, existenčně závislých na televizi a sociálních sítích jako na jediné dostupné formě zábavy. A takových lidí je v české a slovenské společnosti patrně hodně, akorát že Dalibor mezi nimi vyčuhuje tak moc, že je díky němu sledování filmu nejen výjimečným náhledem do jistého výseku společnosti, ale zároveň je to místy nehorázná sranda. Co scéna, to perla, ale také mrazení v zádech.

Dva propletené příběhy, tak od sebe navzájem odlišné, že to ani nevypadá, že by bylo možné je propojit. Posuďte sami - na jedné straně vážné drama o syrském uprchlíkovi, co se snaží získat ve Finsku azyl a hledá svou sestru, která se mu ztratila kdesi u maďarských hranic, a na straně druhé až groteskně absurdní komedie o stárnoucím podnikateli, co odejde od své ženy, rozprodá obchod s košilemi a koupí restauraci čtvrté cenové s odpovídajícím personálem. Akimu Kaurismäkimu se přesto povedlo v poslední třetině filmu oba děje velice přirozeně spojit do úsměvného a uvědomělého komediálně-dramatického mixu, v němž najdete i vyjádření k uprchlické krizi, i suché vtipy trhající bránici. Pár drobností je sice už navíc (třeba postavy tří stereotypních skinheadů), ale to jsou vážně jen detaily.

Nefalšovaný velkolepý dobrodružný rodinný film, jenž dělá čest svému žánru a má velkou šanci stát se dětskou klasikou, která může mít za pár let podobný status, jaký má dnes například Nekonečný příběh. Úchvatné vizuální a trikové zpracování, napínavý, dojemný a emocemi nabitý příběh a řada lahůdkových, dynamicky režírovaných pasáží. Delší recenze ZDE.

Sacha Baron Cohen opět odvážně posouvá hranice filmového humoru a testuje, co všechno ještě diváci vydrží. Bavil jsem se fakt dobře, i když uznávám, že pro kdekoho to bude už hodně za hranicí snesitelnosti. Pro někoho to může být komedie roku, pro jiného trapná a nechutná břečka. Doporučuji hlavně pokud máte smysl pro černočerný, vulgární a nekorektní humor, často chodíte do kina, ledacos jste už viděli a ledacos snesete, většina komedií vám připadá málo výživná a drsná a líbily se vám předchozí Cohenovy filmy. Bratrská dvojka Cohen - Strong funguje skvěle. Delší recenze ZDE.