Filmmaniak

Jednoduchá absurdní komediální historka, která stojí na zábavně samolibém výkonu hlavního protagonisty a na nonsensové logice fikčního světa, jenž rezignuje na nějaké akce a reakce, o hlavním hrdinovi a jeho minulosti vám prakticky nic neřekne a jen přímočaře (avšak nikoli hloupě) naplňuje svůj ujetý námět. Na Dupieuxe takový dietní standard, je to v podstatě jen hříčka, ale obsahuje pár nápadů, jimž se dá dobře zasmát.

Hororová komedie o středoškolačce, která po nechráněném sexu otěhotní a porodí dva mimozemšťany, kteří chtějí vyhubit lidskou rasu (nebo co) – a to všechno během pouhých dvou dnů. Film tímto způsobem tematizuje obavy z těhotenství náctiletých a i díky využívání praktických triků a loutek připomíná podobně laděné snímky z 80. let. I navzdory mládeži nepřístupnému ratingu je však poměrně krotký (utrhané hlavy a končetiny jsou maximum, nahota žádná, humor by sem tam potřeboval přiostřit hrany) a v jádru zůstává standardní středoškolskou komedií o rodinných vztazích hlavní hrdinky a jejím napraveném přátelství s nejlepší kamarádkou, v níž se sice najde pár povedených nápadů a vtipů, avšak vyvažují to dialogové scény typu „trošku panikaříme, ale nedáváme to na sobě moc znát a snažíme se vymyslet, co budeme dělat,“ které zabírají dobrou polovinu filmu.

První marocký horor s monstrem. Příběh o skupině dávných přátel z dětství, kteří si jako malí prošli traumatickým zážitkem s neznámým netvorem, pak po čase ztratili paměť a nyní se toho netvora vydají znovu konfrontovat, aby tím zabránili záhadnému mizení dětí v okolí, by byl docela slušný, kdyby tak nápadně nepřipomínal děj To od Stephena Kinga. Představte si Kingův román nacpaný do filmu se stopáží 90 minut, osekaný o veškerou psychologii postav a většinu strašidelných momentů (film je děsivý jen minimálně a zmíněné monstrum je navíc místy ošklivě digitální) a zbude vám děravě vyprávěné a místy poněkud zmatené příběhové torzo, navíc s nepříliš přesvědčivými herci a mizerně zvolenou hudbou. Pozitiva tvoří akorát výběr lokací, občas kamera a především pak motivy odvozené z marocké kultury a národních tradic, díky nimž snímek působí alespoň trochu neokoukaně.

Příběh o pracovnících ultra-moderní rozsáhlé márnice, kteří se na Štědrý večer potýkají s ozbrojeným přepadením, nedává smysl ani v základním námětu a sestává z tuctového akčního pobíhání a zápasení postav po chodbách, kancelářích a mrazicích halách, které je sice natočené příjemně svižně a energicky, leč logiky a věrohodnosti v chování hrdinů a realizaci konkrétních situací příliš nepobralo. Stupidní záporáci, naivně kladní hrdinové, neustále se pokoušející ozbrojené útočníky za každou cenu přelstít, i celkový feeling filmu připomínají leckteré akční thrillery z 90. let. Pokud vypnete mozek, může vám snímek posloužit i jako poměrně zábavně se vyvíjející jednohubka, víc od něj však čekat opravdu nelze.

Vizuálně, herecky i řemeslně uhrančivé a nehorázně působivé psychologické drama s hororovými prvky, inspirované námořnickými povídačkami, dílem Hermana Melvilla a antickou mytologií. Nelze neobdivovat jeho skličující klaustrofobickou atmosféru, propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý podíl prostoru (kromě řady výrazných společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém monologu). Realisticky syrové a nekompromisně autorské dílo, v němž má kupodivu místo i humor, vyniká obrazovou opojností a maximální režijní precizností a oproti Čarodějnici naštěstí již nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně.

Nenápadně vyhlížející malý filmeček, jenž je ve skutečnosti skvěle napsaným, bravurně zahraným a pevnou rukou režírovaným klenotem. Jeden z režisérů v něm ztvárnil hlavní roli muže, jenž se snaží sám v prázdném domě popasovat s nedávným zmizením své partnerky a také s neznámým monstrem, každou noc škrábajícím na dveře, které může být skutečné, nebo může být i zhmotněním jeho smutku a strachu. Pravidelné střídání dvou vypravěčských poloh, odvíjející se od střídání dnů a nocí, kombinuje romantické drama s výrazným hororovým prvkem, jenž slouží jako metafora pro úzkost z potenciálního konce vztahu, a staví na motivu nejistoty i na realistických, opravdově působících a ze života odkoukaných situacích. Začátek se rozjíždí velmi pozvolna, pak však konzistentně gradující příběh čím dál víc rozvíjí své kvality a uchvacuje dlouhými dialogovými sekvencemi i famózním, emocionálně silným závěrem.

Údajně prokletý film z roku 1979, jehož dvě jediná festivalová promítání (v Maďarsku a v Itálii) skončila katastrofou a smrtí několika lidí, a i přeživší diváci zpravidla umírali do 24 hodin, byl nyní zázračně nalezen a doplněn o dokumentární materiál, v němž filmoví teoretici hovoří o tom, jestli film může zabíjet. Podstatnou většinu tohoto mockumentu tudíž zabírá onen smrtící film zvaný Antrum (vyprávějící o dvou sourozencích, kteří táboří v lese a pokoušejí se v něm prokopat do pekla), jehož kvality však nedokáží dostát působivosti atraktivní legendy, kterou kolem něj jeho tvůrci vytvořili. Snímek se s diskutabilní úspěšností pokouší imitovat laciné horory ze sedmdesátých let, je nekonzistentní ve své stylizaci a především neobsahuje nic moc, co by mělo na diváka dostatečně znepokojující efekt (a o strašidelnosti už vůbec nelze mluvit, některé aspekty snímku jsou spíš směšné). Výrazným motivem filmu je síla vlastního přesvědčení a důvodem k jeho zhlédnutí je jednoznačně i zvědavost, avšak ochota věřit v jeho autentičnost a nadpřirozenou moc při jeho samotném sledování zásadně slábne.

Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují, takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to platí určitě.

Překvapivě komplexní drama-horor (o novomanželích, jimž se má narodit dítě), který interpretuje strašící démony jako traumata z dětství a z výchovy rodičů a jako něco, co si vymýšlíme, abychom měli na co svádět vlastní chyby. Kromě toho ale obsahuje i reálného démona, který trhá lidi na kusy a dělá z nich krvavé fontány. V rozvětveném příběhu, jehož hlavní hrdinové postupně umírají a otěže po nich přebírají hrdinové vedlejší, se často skáče v čase a mezi několika dějovými rovinami (plus snové pasáže, halucinace a vize ze světa mrtvých), přičemž je kladen důraz na charaktery postav a psychologické důvody jejich činů. Vrcholem je závěr s fantastickou scénou vymítání, jíž se účastní tucet vymítačů, tucet mnichů a půltucet tanečnic, velkou překážkou je nicméně překombinovanost, příliš velké množství postav a motivů a roztěkaný styl vyprávění, který vás nenechá zobrazovaný obsah dostatečně vstřebat.

Do prostředí horské uzavřené hospodářské komunity zasazené drama, v němž tři dospělé mladé ženy poslouchají příkazy a kázaní svého otce, falešného proroka, který se je snaží uchránit před Ďáblem a jeho pokušeními. Jde o film obrazově i herecky působivý, leč obsahově silně problematický a zakletý v hromadě metafor a symbolů, které nelze příliš chápat, musejí se pouze interpretovat, a těžko říct, jestli se v nich neztrácí i sám režisér. Jako kritická úvaha o víře, Bohu, Ďáblu a o tom, jaké škody a zlá zvěrstva může náboženská víra napáchat, když se jí člověk příliš poddá, to funguje, nicméně celou dobu to akorát ukazuje variace na jednu a tu samou myšlenku a s velmi pozvolnou gradací to na sebe kupí různé ambivalentní a mnohovýznamové události, zatímco divák s každou další minutou čím dál rozmrzeleji čeká na pointu, která se však nedostaví. Jedna z postav ve filmu říká, že věci, které se týkají Boha, jsou složité. Což je pravda, ale také by mohly být alespoň trochu záživné a mělo by se v nich dát alespoň základně vyznat.