Matty

Skvělá reklama na Red Bull od jejich dvorního reklamního režiséra. Máločemu je v tom filmu věnována taková pozornost jako náležité viditelnosti loga dané značky v jednotlivých záběrech (ta plechovka v ruce sedící protagonistky je tak on the nose, až to hraničí s campem). Jinak se jedná o standardní nekritické promo, které láká na bulvární pohled do něčího soukromí a jde hlavně po emocích, ne faktech. Od hromady podobných filmů o různých sportovcích a sportovkyních, vznikajících v těsné spolupráci s filmovanými lidmi a jejich týmem, se to liší nanejvýš cool předělovými sekvencemi a větší semknutostí (dramatický oblouk je dán procesem rehabilitace). Na jednu stranu chápu, proč to vzniká a že to u cílovky splní svůj účel, ale zároveň mě mrzí, že Voyo do své dokumentární tvorby neinvestuje kromě peněz taky invenci.

Tvůrci vědí, jak nasnímat a postprodukčně upravit záběry, aby byly cool a připomínaly průměrný videoklip. Technicky je to solidní (až na odfláknutý zvuk, kdy špatně artikulujícím hercům polovina replik pomalu není rozumět). Jenomže ty scény nepojí žádná hlubší myšlenka, uvěřitelné postavy nebo plnokrevný příběh. Akorát fráze, které nedokáže prodat ani Švehlík se svým charismatem, a nesoudržný kompilát všech existujících klišé z filmů o drogových dealerech. Většina toho, co se během milostivě krátké stopáže odehraje, působí právě jako chabé záminky pro ony efektní záběry. Takže se paradoxně těšíte, kdy si zase někdo něco šňupne, protože víte, že tu slovní a dějovou vatu na chvíli překryje formální exhibice. U filmu, který by měl sloužit jako prevence (dle spolupráce se Sananimem), to není ideální konstelace. Namachrovaný brak. 40%

Syndrom Šimona Šafránka. Dobře šlapající, nekoncepčně poskládané nic. Jako kdybyste z nabušeného sportovního dramatu vytáhli jen střihové sekvence a vynechali jakoukoli substanci, která by je propojovala. Skoro nonstop hrající hudba z toho dělá něco mezi zduřelým videoklipem a lidovou operou o tom, jak chasník ze žamberecké posilky k silikonové princezně a aligátorovi přišel. Hlavně je to ale profesionální PR video bez jakéhokoli nadhledu, které Karlose ukazuje tak, jak chce být vnímán. Ne jako parodii na Arnolda, která v kleci mlátí lidi za peníze a bratříčkuje se s bulvárem a mafiány z Wishe, ale jako lidský buldozer, který se vypracoval z nuly v šampióna a jehož slabší chvilky vždycky rychle odezní. Míru odstupu a (ne)zaujatosti tohohle jalového pokusu o dokumentaristiku nejlíp vystihuje scéna svatební hostiny, kde u stolu kromě novomanželů sedí asi čtyři hosté, z toho jeden je režisér Michal Samir. 40%

Trojice mladých lidí jde pěšky ze Sieny do Říma, ochutnávají italskou kuchyni, obdivují krajinu a zalepují si puchýře, což je z nějakého důvodu prostříháváno se záběry Zdeňka Trošky sedícího a mudrujícího na lavičce někde nad Hošticemi (I guess), protože se mu do světa vyrážet nechtělo. Působí to podobně nepatřičně jako setkání deštníku a šicího stroje, ale budiž. Stejně ovšem nechápu, proč tahle sbírka hezkých obrázků a instantních mouder není sérií reels na sociálních sítích, kde je trojice aktérů zřejmě poměrně aktivní, nýbrž skoro hodinovým dokumentem České televize, od které přece jen stále (a asi naivně) čekám víc než povrchní, (sebe)dojímavý, vše doříkávající lifestyle.

Je super, že se Česká televize věnuje současné české animaci. Málokterá oblast tuzemské audiovize se rozvíjí tak nadějně. Po první epizodě to na mě ale působí jako promarněná šance. Jsou to v zásadě jen povšechné mini medailonky animátorů a animátorek zastupujících různé generace a využívajících dost odlišné techniky (aneb není malba jako malba). Nikdo nemá prostor jít do hloubky, krátké výpovědi se omezují na pár obecných frází, které se budou hezky citovat, ale o specifikách animované tvorby vám mnoho neřeknou. Zpracování je pak fádní, jen ukázky z filmů a mluvící hlavy snímané „umělecky“ nakloněnou kamerou (s rozostřenými okraji obrazu). Možná budou další díly míň letem světem, ale po tom prvním si říkám, že zatímco česká animace je hodně napřed, česká televizní dokumentaristika uvízla hluboko v minulosti.

Dosavadní ohlédnutí za tragickým osudem Ivety Bartošové sázela hlavně na dojímání. Tvůrci Málo mě znáš mohli jít stejnou cestou, znovu odvyprávět emotivní popelkovský příběh, nekomplikovat pohádku souvislostmi a demytizací normalizačního popu, a zřejmě by měli úspěch. Přesto se odvážili jít jinou cestou A navzdory několika slepým skvrnám (např. podíl Novy na bulvarizaci života IB, používání oněch reduktivních škatulek jako „popelka“ nebo „princezna“) to dělají velmi dobře. Dynamicky, empaticky, kriticky. Divácky, přitom vkusně. Bez mýtů, nevkusné jímavosti nebo idealizace (o Bartošové se mluví především jako o profesionálce, která se dokázala přizpůsobit poptávce, ne jako o extrémně talentované zpěvačce). Je to poutavě odvyprávěný příběhem o mnoha rolích Ivety Bartošové, těch naplněných i nenaplněných, stejně tak výzva k zamyšlení, zda by některé věci (třeba psaní o životech slavných) nešlo dělat jinak, věcněji a s větším citem. V opačném případě budou toxické vzorce a nerealistická očekávání, které zničily život a kariéru Ivetě Bartošové a mnoha dalším ženám a mužům, dál formovat podobu šoubyznysu a hatit lidem sny.

Nejotřepanější příběhová klišé, vatové scény, nekonzistentní chování postav (profesor, pro kterého jsou studenti jen nezajímavé křoví, se najednou strašně zajímá o zdraví hlavního hrdiny), křiklavý sexismus, boomerské vtipy a nulová představa o tom, jak žijí (a jakou hudbu poslouchají) dnešní mladí k seriálům České televize tak nějak patří, ale v první epizodě Smyslu pro tumor je všeho uvedeného tolik, že kdyby šlo o nádorové buňky, už jste mrtví. Závěr nicméně dává Malou naději, že dál by to tak strašná křeč být nemusela.

První film byl civilní sociální drama, druhý road movie, třetí je lubitschovská konverzační komedie postavená na půdorysu backstage muzikálu. Nebo Pretty Woman naruby, chcete-li (bohatá panička si kupuje společnost striptéra se zlatým srdcem, v centru příběhu stojí otázka „láska, nebo peníze?“). Nechybí však kritika kapitalismu/patriarchátu, který vše proměňuje na komoditu (Londýn je vtipně představen sérií záběrů na suvenýry) a ženám, nacházejícím se tentokrát poprvé ve středu vyprávění, sice slibuje svobodu (asi nejdražší obchod ve městě je příhodně jmenuje Liberty) a naplnění nejtajnějších fantazií, ale jen pokud se vzdají bohatství a moci. Čili musí jít opravdu jen o fantazii realizovanou někde na divadle, bez přesahu do reálného světa, v němž nadále rozhodují muži. Dá se na to koukat i jako na Soderberghovu podvratnou hru s konceptem legacy sequelů, který zároveň naplňuje i nenaplňuje (a navrch při tom reflektuje vlastní pozici, kdy stejně jako Mike musí kvůli systémovým podmínkám navazovat na úspěšnou značku, prodávat se, spoléhat na mecenáše, místo toho aby budoval něco fungl nového). Protagonista by bez cizích peněz a pracovní nabídky nic velkolepého nespáchal, jen by si dál přivydělával jako barman, zůstal osamělým vlkem. Stará parta se objeví jen nakrátko během zoom talku, odkazy k předchozím dílům jsou minimální (flashback se striptýzem v policejním kostýmu). Taneční scény, díky nimž jde o jeden z nejerotičtějších hollywoodských filmů bez sexu (a bradavky se vám z nich postaví bez ohledu na pohlaví a orientaci), jsou až parodicky přepálené (úvodní „pornografický“ tanec à la Padesát odstínů šedi a jeho vlhká variace v závěru). Vědomou schematičnost, osekání příběhu na základní archetypy, zviditelňuje i přímočarý voice over, proměňující Mikeův návrat na scénu málem v pohádku nebo mytologické vyprávění. Rozhodně to není tak hloupé a prvoplánové, jak se při povrchním sledování může zdát. 75%

Když věci dobře fungují, tak se na ně i dobře kouká, poučuje Enzo Ferrari svého synka. Stejnou maximou se řídí i Michael Mann. Další z jeho portrétů umanutého profíka v existenciální krizi je radost sledovat díky vypravěčské semknutosti a tomu, jak rytmicky, bez jakýchkoli zádrhelů šlape. Během expozice se prakticky z každého záběru dozvídáme nějakou podstatnou informaci, která bude později zužitkována. Zároveň je představen řídící stylistický postup - využívání duality a kontrastů (např. světlé scény s milenkou vs. tmavé scény s manželkou). Pomalejší scény se pravidelně střídají s rychlejšími, pohyb se zastavením a melodramatickým (v jedné scéně vyloženě operním) zveličením určitých emocí, zejména žalu, který - každý po svém - zpracovávají oba manželé. Mann navazuje na hollywoodské klasiky jako Hawks nebo Sirk a nechává mnohem víc než jiní současní režiséři vyprávět mizanscénu. Současně se vzpírá konvencím klasických životopisných dramat, když se soustředí pouze na krátký úsek Ferrariho života a namísto vytváření umělých konfliktů skvěle dramatizuje všednodenní setkání a běžné byznysové úkony (vyplácení mezd, podepisování dokumentů, dohody s investory). Tento cit pro detail současně přispívá k uvěřitelnosti fikčního světa. Práce se přitom neustále konstruktivně nebo destruktivně střetává s osobním životem (Ferrari díky ní nachází řeč se synem a zároveň kvůli ní ztrácí svou ženu). Nejvíc emocí a vzrušení je příznačně přítomno ve filmařsky bravurních scénách závodů, které představují Ferrariho největší vášeň. Katarzi ale oproti jiným sportovním filmům nakonec nepřinášejí. Spíš vědomí křehkosti života (tehdejší závodní auta i díky vynikajícímu zvukovému designu fakt nepůsobí bezpečně) a poznání, že jakkoli se budete snažit mít vše pod kontrolou, určité události stejně předvídat nelze a nakonec vám nezbude, než je přijmout a nějak začlenit do svého životního příběhu. 90%

Po slibném prvním záběru jde kvalita jen dolů. Nejdřív nejapný pokus o satiru šoubyznysu, která by řešenými tématy byla relevantní možná na začátku milénia, do toho hezcí tancující a kouřící lidé, pak víc tancujících a kouřících lidí v pěkně nasvícených záběrech, nakonec trocha erotiky podobně cudné, žádné hranice nepřekračující jako v Padesáti odstínech šedi (jen to vzdychání je tady hlasitější). Průběžně dialogy, které mají s mluveným projevem reálných lidí společného asi tolik jako kuřecí nugety s masem. Rytmus úplně mimo, každý herec je svým projevem hodně někde (nejvíc Weeknd), ale málokdy na stejném místě. Provokativní je to leda tím, na kolika úrovních to nefunguje. Celé to má takový pubertálně zastydlý vibe, jako kdyby chtěl Sam Levinson natočit porno, ale bál se, co na to řeknou rodiče/HBO, tak neohrabaně vytváří zdání, že svým dílem sleduje nějaký ušlechtilejší záměr než (sebe)uspokojení.