Matty

Pitomci, podlézavci, pokrytci. Zbohatlíci, církev, armáda. Zas a znovu se schází a pořád jim to nevychází. K smrti je děsí, že by někdo mohl odhalit jejich pravé záměry. Nahromaděné lži vycházejí najevo ve snech, které jsou nakonec možná pravdivější než to, co je vydáváno za realitu. Bunuel natočil úžasně krutou komedii s poněkud surrealistickým nádechem. Jídlo, sex, sny a scény jako z artfilmu nahlíženého montypythonovskou optikou. Režie je obdivuhodně úsporná, může-li něco říct jedním záběrem, neříká to třemi. Pouze jsem si vždy nebyl zcela jistý, co vlastně říká, ale pokud zrovna ničím jiným, bavil mne film neustále svou podvratnou neodhadnutelností. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Šandík, Trainspotter, Vančura, troxor, tomtomtoma, pouler

Po úvodních dvaceti minutách jsem byl připraven na futuristickou variaci existenciálních krimi à la Samuraj. Johnson však režíruje s mnohem menší soustředěností než precizní Melville. Výsledek se sice nesype tak jako Bratři Bloomovi, jednotný styl film každopádně postrádá. Kromě naprosto seriózních a velice působivých prostřihů do zmechanizovaného života nájemného vraha (ač mi jaksi uniklo, proč nejsou nepohodlní posílání z budoucnosti rovnou v neživém stavu) dojde i na fraškovitě černý humor, nasládlou romantiku, brutální „rambo“ akci nebo lekce telekineze pro začátečníky (nemluvě o hodně westernovém závěrečném střetu na silnici). Hodně je nejen žánrů, hodně je také vypravěčů, mezi nimiž Johnson přepíná. Vyprávění se tím sice zajímavě rozvětvuje, ale k žádnému překvapivému „seběhnutí“ do jednoho bodu to nakonec nevede. Zohlednění více úhlů pohledu v zásadě jenom potvrzuje pravdivost mé oblíbené hlášky z Pravidel hry: Na světě je hrozné, že každý má své důvody. Obávám se, že snaha aplikovat na film Bordwellův model forking-path narace, s tím, že před sebou namísto dvou časových rovin máme dvě vzájemně se ovlivňující lidské mysli, by skončila ve slepé uličce (jakkoli rád bych si tuto domněnku nechal vyvrátit druhým zhlédnutím). Důležitější než časové paradoxy jsou pro Johnsona totiž morální dilemata, jež před postavami vyvstávají a jež také nás nutí k neustálému vyhodnocování situace z emocionálního hlediska. Komu patří budoucnost? Kudy vede hranice mezi promarněným a naplněným životem? Jaký máme nárok na to, činit rozhodnutí za druhé? Tady se opět hlásí ke slovu ona nehollywoodsky bezvýchodná osudovost, jenomže přebalená do okoukanějšího, rodinně-melodramatického hávu. Věřím, že kdyby Johnson zůstal u krátké metráže, jak byl původní plán, máme před sebou bombu, o které nadšeně tweetují geekové z celého známého internetového světa. I takhle ale jde o velmi nápaditý film, který akorát, poněkud v rozporu se svým dominantním sci-fi žánrem, dá víc na city než na rozum. 80%

Až do Mysu hrůzy Scorseseho největší komerční úspěch je ve vícero ohledech esenciálně osmdesátkovým filmem. Jakožto pokračování Harzadního hráče zapadá Barva peněz do dobové módy sequelů, druhou největší roli dostal Tom Cruise, tehdy velmi čerstvě proslavený Top Gunem a díky hudbě a kameře jde o velmi cool podívanou. Přesto Barva peněz není typickým, lehko zaměnitelným osmdesátkovým produktem, ale osobitým dílem filmaře s poměrně jasnou vizí. Cool jsou Scorseseho filmy přinejmenším od Špinavých ulic, takže (audio)vizuální styl nebyl reakcí na dobový požadavek vnějškově efektních podívaných – doba naopak konečně dohnala Scorseseho. K mylným závěrům by mohlo vést také obsazení ke hvězdám stoupajícího amerického zlatíčka. Scénář sice nestraní ani jemu, ani Newmanovi, ale rozhodně nejde o tehdy žádanou variaci příběhu, v němž se mladé štěně učí novým kouskům od starého, nepoučitelného psa. Vztah mezi cynickým Eddiem a namachrovaným Vincentem navíc v druhém plánu odráží pohyby ve filmovém průmyslu jako takovém, konkrétně hollywoodské přerozdělování moci: z rukou starých mazáků do tlap dychtivých mladých yuppies. A tak zatímco Newmanovi, jenž nemá příliš kam stoupat (a zároveň nechce nikam spadnou), již prakticky nezbývá, než s nostalgií rekapitulovat svou kariéru a dělat si pořádek v životních prioritách, Cruise, který na začátku výstižně pracuje v hračkářství, s nebetyčnou arogancí a bez jakéhokoli respektu předvádí, že na něj, jak se sám domnívá, nikdo nemá. Zatvrzelí jsou oba, nepoučitelný jenom mladší z nich. Neboť jestli jsem poslední záběr pochopil správně, Eddie se, poté, co zkrachuje jeho plán získat nad svým učněm kontrolu (a jako bonus na něm vydělat nějaké peníze), vrací nejen do hry, ale hlavně ke hře pro hru samotnou. Po dlouhých letech cynického přechytračování druhých a dokazování si bůhvíčeho se konečně stává skutečným biliárovým králem. Co na tom, že má jeho království rozměry zhruba dva metry čtverečné – prohrál a vyhrál na něm nejdůležitější bitvy svého života. Význam tohoto objektu s povrchem barvy peněz pro oba (proti)hráče neustále zdůrazňuje kamera, nacházející se často ve výši stolu a připomínajícími svými prudkými nájezdy na postavy kulečníkové šťouchy. Stejně jako si Newman svým charismatem dokáže během chvilky podmanit scénu, umí takto Scorsese v pár vteřinách navodit potřebnou atmosféru a připravit nás na významnost události, k níž má dojít. Pravdou však je, že jednotlivé scény, jakkoli nápaditě zrežírované jsou si výsledným „feelingem“ dost podobné a po dvou hodinách jsem byl neskonale rád, že můžu z těch zakouřených heren konečně vypadnout. Přesto hodně, hodně stylové pokoukaní s jedním z nejlepších pozdních Newmanových výkonů. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Silas

Nekompromisně vážné psychologické drama, v němž se i kufr od auta zavírá s naléhavou pomalostí. Kidmanová díru vzniklou ztrátou dítěte prozkoumává, zatímco Eckhart se ji snaží zaplnit. Ona řeší minulost, on hledí k budoucnosti. Přítomnost, ve které by nalezli společnou řeč, pro ně neexistuje. Zvláštní odtažitost filmu, absence všednodenních intimních momentů mezi ústředním párem, je ozřejměna zdrcujícím a zároveň nadějeplným závěrem. Právě k okamžiku zachycenému v posledním záběru po celých devadesát minut hledali cestu. Není to v žádném ohledu přelomový film, Kidmanová hrála ženu řešící manželskou krizi výborně již v Eyes Wide Shut, ale je v něm něco poměrně vzácného – kus pravdy. 80%

Chlapec potkal chlapce… a pak do jejich vztahu zasáhla dívka. Teprve zhruba v poslední třetině filmu jsem si uvědomil, že Sirkovi ani tolik nejde o tradiční heterosexuální romanci, jako o takřka westernový duel dvou mužů, přátel na život a na smrt, jejichž frustrace (rozdílného původu) daly vzniknout slabosti spíše pro zbraně a alkohol než osoby opačného pohlaví. Ženy představují jejich zkázu. Možná jsem úplně vedle, ale snažím si takto odůvodnit, proč (tedy kvůli pozdnímu rozpoznání tvůrčího záměru) mne film emocionálně naprosto minul (což se mi u melodramat zas tak často nestává). I bez toho jsem od začátku obdivoval příjemnou vyprávěcí přímočarost, víceznačnost dialogů, expresivní mluvu technicolorových barev (které zaskakují za názornější erotický materiál) a nepřehlédnutelnou falickou symboliku. Povětšinou tedy znaky Sirkovy divadelní průpravy, schopnosti provázat postavy s mizanscénou. Divadelní zkušenosti ale nevysvětlují několik znamenitě sestříhaných sekvencí (otcova smrt) nebo použití subjektivizujících úhlů kamery, jež nás nutí soucítit s domnělým padouchem, což jsou pro změnu důkazy výjimečnosti Sirka coby režiséra filmového. Závěrečné hlazení modelu ropné věže, reprezentujícího falus zakomplexovaných mužských hrdinů stejně dobře jako tehdejší americkou společnost, považuji za jasný důkaz příslušnosti Sirka mezi klasicko-hollywoodské „pašeráky“, kteří do příběhů, na povrchu tak cudných, vkládali dosti podvratná sdělení. 75%

Satirický potenciál byl umrtven hned v zárodku, neboť film se nezaobírá žádným existujícím problémem – výchozí nápad slouží výhradně ke generování rádoby humorných situací, nikoli ke kritice zarážejících jevů. Obyvatelé smyšlené titulní vísky žijí ve vakuu a jejich jednání nijak nereflektuje vnější svět, dobovou realitu, k níž se (po vzoru Havlova zelináře) křečovitě hlásí jenom dokola omílanými stranickými frázemi. Ono jednání má přitom podobu nekonečného a neplodného schůzování s předem známými výsledky (proti si samozřejmě nikdo hlasovat nedovolí), takže jsou pro oživení alespoň uměle vyvolávány nesmyslné hádky (a právě jejich zjevná umělost mi brání přirovnat film k Hoří má, panenko, jakkoli si Papoušek z Formanova mistrovského díla několik nápadů vypůjčil). U několika konkrétních narážek tak jako tak není patrné, jestli jsou míněny ironicky, nebo vážně, jestli se Papoušek uvědomělosti bublických venkovanů vysmívá, nebo ji vyzdvihuje jako vzorové chování. Následky organizace volného času nejsou nikterak tragické a k posouzení příčetnosti Bublických schází výraznější konfrontace s lidmi, kteří mají míru normalizovanosti jejich vsi posoudit. Pro inspiraci, jak točit komunální satiru s podobným námětem, se tvůrci mohli podívat na Vítáme vás, pane Marshalle od Berlangy, na film, který není ani roztahaný, ani nezacílený ani bezzubý. 45%

Ledabylé listování životem a dílem Federica Felliniho. Někdy jsou stránky otáčeny tak zbrkle, že nestačíte číst, jindy (a to častěji) máte čas zamyslet se nad každou větou a uvědomit si, nakolik je banální a doslovná. Ilustrace, vyjma těch pár divadelně-muzikálních, jsou poměrně odbyté, pan Marshall má zjevně cit spíše pro režii na prknech než za kamerou. Jednoduše není nač koukat a teď samozřejmě nemám v hlavě herecké divy všech generací, „objížděné“ kamerou lascivně ze všech úhlů, ale ostatní objekty v mizanscéně. Stejně prázdný, hlavně pokud jde o emoce, je celý film. Nepomáhají mu ani herečky, neboť každá musí dostat jistý prostor, film se tříští na sled roztodivných muzikálních čísel a složit dohromady jej nedokáže ani Daniel Day-Lewis, nejistě usazený někde mezi hyperaktivním Italem a existencialistickým Francouzem. Jeho italský akcent a Sophia Loren jsou pak tím jediným, co Devítku přibližuje zemi, na niž je neustále odkazováno, ale kterou jsem ze snímku necítil. Zavírám tuhle kýčovitou omalovánku (proč pořád to odbíhání k černobílé?) a jdu si s Felliniho čtivou autobiografií dopřát trochu autentické Itálie. 50% Zajímavé komentáře: Bluntman, novoten, mortak, Almásy

Náplň Stapletonova dokumentu plně odpovídá podtitulu jiného, podstatně šťavnatějšího nahlédnutí do zastrčených uliček Hollywoodu – Midnight Movies: From the Margin to the Mainstream. Někdejšího rebela si coby svého duchovního otce přivlastnili mainstreamoví herci, producenti a režiséři, tvořící dohromady systém, proti jehož produktům se Cormanovy filmy vymezovaly. Samotný Corman vnímá tuto potupu, tuplovanou udělením Oscara za celoživotní natáčení prsatých hereček, useknutých údů a masožravé fauny, s dojetím. Proč mu to taky nepřát, srovnatelně nekompromisního pragmatika aby jeden mezi americkými filmaři pohledal. Byť pochybuji, že by své rozkošné braky, o tolik zábavnější než něco podobného, co je dnes ve vší vážnosti vydáváno za Áčkové žánrovky, tehdy točil s vidinou pozlaceného plešouna a kulturního obohacení své vlasti. S ohledem na téma je dokument jako takový málo „nasty“, vyjma kratičké střihové vsuvky nestydatě opomíjí zásadní historicko-společenský kontext, a během chvil, kdy historky z natáčení nahrazují osobní dojmy, plyne dost unyle, k základní orientaci ale poslouží dobře a máte-li pro exploatační braky alespoň trochu slabost, zřejmě po skončení dostanete chuť sehnat si pár Cormanových kousků a strávit s nimi příjemný víkend. 65%

Hodnotný doplněk restaurované a kolorované verze Cesty na Měsíc (kterou hudba od AIR místy mění v jakýsi remake původního filmu, přizpůsobený nerdům, kteří se vyžívají v campových podivnostech). Mohu-li posoudit z toho mála, co o Mélièsovi vím, prezentované informace nejsou scestné, nanejvýš zjednodušené (například není zvykem uvádět původní délku němých filmů v minutách). V komentářích několika filmových snivců (Jeunet, Gondry, Hazanavicius) cinefilní hodnota jasně převažuje nad informační a ten lehce proti-americký náboj si tvůrci rovněž mohli odpustit (třebaže plně souhlasím s nepřímým sdělením, že Mélièsův film byl hodnotnějším počinem než vyslání člověka na Měsíc). Stále jde ale jen o nepatrnou cenu za navýšení divácké atraktivity. Jistě by se celých šedesát minut dalo zaplnit detailním zmapováním procesu restaurace, tvůrci se ale moudře rozhodli jít vstříc divákům méně zapáleným pro technickou stránku věci a divákům, kteří z Mélièsova díla znají vesměs jenom ten obrázek Měsíce s raketou v oku. Výsledek je vzácně vyvážený a věřím, že vědce a nadšence neurazí a ty ostatní neznudí. 80%

Dílo přeceňované a dílo mistrovské někdy dělí velmi tenká hranice. Pravidla hry, vybraná i letos filmovými odborníky do elitní desítky nejlepších filmů všech dob (The Sight & Sound Top Ten Poll 2012), působí dosti vyčpěle a – ač si to u filmů připouštím nerad – nudí. Renoirův humanismus nejde dohromady s cynickými, pokryteckými a afektovanými příslušníky buržoazie. Spíše než kritický je tón filmu smířlivý, spíše než satiru připomínají Pravidla hry ztřeštěnou clairovskou komedii, která se teprve v závěru náhle zlomí ve vážné drama. Projevuji-li v hodnocení Renoirova ambiciózního (film navzdory vysokému rozpočtu propadnul), zdlouhavého a repetitivního projektu shovívavost, potom pro jeho formální stránku. Renoirova práce s více plány obrazu, v nichž se zpravidla něco děje/někdo pohybuje, divákovu pozornost nevede, naopak ji zostřuje. Významy nevytváří střih, ale s naší pomocí sama kamera. Dokonale organizovaným odcházením a přicházením postav na „scénu“ vás Pravidla hry ve bdělém stavu udržet dokážou. Jestli to není na tak oslavovaný film málo… no, asi je. 75% Zajímavé komentáře: Rob Roy, Toj, mortak