Matty

Jestli na mne film působil tak, jak tvůrci zamýšleli, jde o zcela ojedinělé skloubení hororu s komedií, o němž by odborníci na recepční studia mohli psát rozsáhlé analýzy. 90% Zajímavé komentáře: Mr.Apache, FateKEEPER, Sir Ludvig

Po letech (a poprvé v původním znění) podstatně menší legrace, než jakou si z dřívějška vybavuji. V okamžicích, kdy scénář nejnápadněji laškuje s odkazem drsné detektivní školy, jde beze vší srandy do tuhého, aniž by se Donner snažil ostré hrany obrušovat. Spíše než kriminální thriller, spíše než akční komedie je Smrtonosná zbraň žánrově neukotvený parťácký film, jehož motorem je postupně vylaďování vztahu mezi usedlým taťkou, který systému věří, a labilním solitérem, který se na systém vybodnul. Napsaní i zahraní jsou oba dva s vtipem a pochopením a považuji je za stěžejní důvody, proč se k téhle osmdesátkové zábavě jednou za čas vrátit. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Gimp, Visáč, Cornon

Jak správně pochopil slovenský distributor, komedie s "guľama". Ujetá parodie všeho „hvězdnoválečného“ od úvodních titulků, přes vybraná prostředí až k merchandisingu („máme tady trička Spaceballs, vločky Spaceballs, plamenomet Spaceballs: děti ho milují“). K tomu ještě desítky narážek na všechno možné, na Bílý dům, na Sněhurku a sedm trpaslíků, na nahrazování herců jejich dubly („vy idioti, chytli jste jejich kaskadéry“). Prostě neuvěřitelná sranda intergalaktických rozměrů. Přirozeně to má hrozné triky a pár hluchých momentů (zvlášť zbytečně natahovaný konec), ale proč bych si stěžovat, když jsem se skutečně a upřímně bavil, několikrát se od srdce zasmál a nadto si ještě vychutnal lahůdkovou ústřední píseň filmu. A teď sorry, že vám prozradím pointu, ale nemohl jsem si to nechat pro sebe: lord Helma není s Lone Starem ve vůbec, ale vůbec žádném příbuzenském vztahu. To jste nečekali, co? De Švorc s vámi, Yoghurti! 90% Zajímavé komentáře: kinej, kwoky

Příběh Vězení v plamenech kopíruje oblíbený motiv o neprávem odsouzeném, který se ve vězení pod vlivem okolností a za podpory místního zkušeného mazáka, stává jiným člověkem. Zajímavější je zpracování. Zpočátku film tíhne spíše ke komedii, pak nastává nečekaný zlom v podobě brutální a špičkově zrežírované venkovní bitky těch nejdrsnějších muklů, která je následně ještě brutálněji potlačena dozorci. Lam si rozhodně nebere servítky a násilí zobrazuje v jeho plné děsivosti. Taková bitka šéfů triád znamená spoustu zpřerážených hnátů, spoustu rozmašírovaných obličejů a tržných ran způsobených tím, co bylo zrovna po ruce. Naturalistické scény zcela všedního násilí se překvapivě neperou s poklidnou psychologickou rovinou filmu. Vlastně mi přišlo docela normální a v souladu s vězeňskými pravidly, když někdo po několika minutách dialogů někomu rozkopal lebku, jinou otázkou je, zdali to tak má být. Srovnání s takovým Vykoupením z věznice Shawshank mi přijde příliš násilné, ale co se týče emočního dojmu, zapůsobilo na mne Vězení v plamenech více. 80%

- Pokud pro tebe můžu cokoliv udělat… - Leda že bys brzo chcípnul. Práce v televizním zpravodajství vyžaduje ostré lokty, výjimečné mluvnické či psavecké schopnosti a drzost, tu především. Film Jamese L. Brookse nahlíží do zákulisí jedné takové televizní stanice a nevyhýbá se přitom ani méně příjemným skutečnostem jako je rivalita, propouštění či zkreslování skutečnosti. Právě proti němu ostře vystupuje producentka Jane, jejímuž „přelétavému“ vztahu ke dvěma mužům je věnováno snad až příliš prostoru. Mnohem poutavější pro mne bylo sledovat například akční živé vysílání „z druhé strany“, než celkem všední romantický trojúhelník. Trojúhelník pro zlidštění těch „mediálních dravců“ důležitý, ne však dostatečně zajímavý. Z ústřední trojice hrdinů je navíc těžké držet palce jenom jednomu, když všechny hrají sympatičtí herci s mimořádným charismatem. Proto mi ani tolik nevadil „smířlivý“ epilog zavánějící happy endem, což bych u jiné mediální satiry jen těžko rozdýchával. Zuby, které Brooks (také autor scénáře) cení na lidi zprostředkovávající nám informace o světe přitom nejsou kdovíjak nabroušené a nezakusují se příliš hluboko do masa, aby to snad někoho nebolelo. Pár vět však stojí za vyzdvižení („Když to není v televizi, tak to není důležité, tak proč se s tím trápit“). U tohoto filmu mi příliš nesedí označení komedie, o kterou podle mě Brooks ani neusiloval, je to hlavně drama o lidech, o vztazích mezi nimi a o jejich zaměstnání. Americky smířlivé, pěkně zrežírované a na sedm Oscarů po zásluze (jenom) nominované. Pokud mi něco vadilo, pak patetická hudba, kterou nechť si vypomáhá jiný, méně zkušený režisér. 75%

Neuvěřitelné, co všechno se dá udělat s lidskou tváří! Animace doslova přetéká z jednoho obrazu do dalšího, podbarvená posmutnělou hudbou a ironickou pointou vytváří příjemně bizarní zážitek. Nedokázal jsem od něj odtrhnout zrak, resp. tvář a mírně přiblblý výraz na ní.

Nepříliš pohlední herci bez make-upu v dlouhých záběrech žvaní a žvaní a žvaní, nestarají se, jestli jejich žvanění někoho zajímá a je těžké vyhnout se pocitu, že žvaní – kolem a kolem vzato – o ničem. Mnohokrát jsem se přistihl, že ani neposlouchám, co vlastně říkají. Takhle to vypadá, když si někdo hraje na umění. Jakoby samotný Ingmar nenatočil dost nudných filmů. 60% Zajímavé komentáře: EdaS, MIMIC, wipeout

Pěkný podvečer, vážení posluchači, vítejte u dalšího dílu pořadu „Woody vás baví“. Dnes se můžete těžit na skvostně nostalgické střepy a střípky z dob největší slávy rádia. Šlágry z let třicátých a čtyřicátých a slavnými rozhlasovými relacemi z týchž časů stmelené povídky bude svým charakteristickým projevem a nezaměnitelným humorem přizdobovat samotný Woody Allen. Hosty dnešního zpola-úsměvného, zpola-dojemného vyprávění budou mimo jiné roztomile naivní Mia Farrow, „věčně na ocet“ Dianne Wiest či Seth Green jako malý zrzavec se všemi předpoklady být jednou králem intelektuálského humoru. Znalci jistě ocení spjatost fiktivního příběhu (třebaže polobiografického) s realitou, zde reprezentovanou kupříkladu úryvkem z legendární rozhlasové mystifikace Orsona Wellese Válka světů. Než začneme, nemohu nevyužít možnosti „předplatit“ si váš následný zájem jednou z mnoha lahůdkových hlášek: „Sousedka měla v hlavě kovovou destičku. Nepřibližovala se k magnetům“. Přeji příjemný poslech. Apendix: Allenův nostalgický pohled na Broadway je pohledem vroucného milovníka, který rád objevuje nové, ale ještě radši vzpomíná na staré (Jeff Daniels, jenž v Purpurové růži z Káhiry hrál Toma Baxtera, tady hraje Biffa Baxtera). 80% Zajímavé komentáře: Douglas, formelin, Curunír

Až do Mysu hrůzy Scorseseho největší komerční úspěch je ve vícero ohledech esenciálně osmdesátkovým filmem. Jakožto pokračování Harzadního hráče zapadá Barva peněz do dobové módy sequelů, druhou největší roli dostal Tom Cruise, tehdy velmi čerstvě proslavený Top Gunem a díky hudbě a kameře jde o velmi cool podívanou. Přesto Barva peněz není typickým, lehko zaměnitelným osmdesátkovým produktem, ale osobitým dílem filmaře s poměrně jasnou vizí. Cool jsou Scorseseho filmy přinejmenším od Špinavých ulic, takže (audio)vizuální styl nebyl reakcí na dobový požadavek vnějškově efektních podívaných – doba naopak konečně dohnala Scorseseho. K mylným závěrům by mohlo vést také obsazení ke hvězdám stoupajícího amerického zlatíčka. Scénář sice nestraní ani jemu, ani Newmanovi, ale rozhodně nejde o tehdy žádanou variaci příběhu, v němž se mladé štěně učí novým kouskům od starého, nepoučitelného psa. Vztah mezi cynickým Eddiem a namachrovaným Vincentem navíc v druhém plánu odráží pohyby ve filmovém průmyslu jako takovém, konkrétně hollywoodské přerozdělování moci: z rukou starých mazáků do tlap dychtivých mladých yuppies. A tak zatímco Newmanovi, jenž nemá příliš kam stoupat (a zároveň nechce nikam spadnou), již prakticky nezbývá, než s nostalgií rekapitulovat svou kariéru a dělat si pořádek v životních prioritách, Cruise, který na začátku výstižně pracuje v hračkářství, s nebetyčnou arogancí a bez jakéhokoli respektu předvádí, že na něj, jak se sám domnívá, nikdo nemá. Zatvrzelí jsou oba, nepoučitelný jenom mladší z nich. Neboť jestli jsem poslední záběr pochopil správně, Eddie se, poté, co zkrachuje jeho plán získat nad svým učněm kontrolu (a jako bonus na něm vydělat nějaké peníze), vrací nejen do hry, ale hlavně ke hře pro hru samotnou. Po dlouhých letech cynického přechytračování druhých a dokazování si bůhvíčeho se konečně stává skutečným biliárovým králem. Co na tom, že má jeho království rozměry zhruba dva metry čtverečné – prohrál a vyhrál na něm nejdůležitější bitvy svého života. Význam tohoto objektu s povrchem barvy peněz pro oba (proti)hráče neustále zdůrazňuje kamera, nacházející se často ve výši stolu a připomínajícími svými prudkými nájezdy na postavy kulečníkové šťouchy. Stejně jako si Newman svým charismatem dokáže během chvilky podmanit scénu, umí takto Scorsese v pár vteřinách navodit potřebnou atmosféru a připravit nás na významnost události, k níž má dojít. Pravdou však je, že jednotlivé scény, jakkoli nápaditě zrežírované jsou si výsledným „feelingem“ dost podobné a po dvou hodinách jsem byl neskonale rád, že můžu z těch zakouřených heren konečně vypadnout. Přesto hodně, hodně stylové pokoukaní s jedním z nejlepších pozdních Newmanových výkonů. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Silas

Ticho. Naprosté, nikdy nekončící ticho. Kamkoli se podíváte, cokoli uděláte – žádný zvuk. Ta představa mě znepokojuje, což je v přímém rozporu s uklidňující vnitřní harmonií filmu. Nadnášen vodou, moci se nikým nerušen oddat vlastním myšlenkám. Dokonalá vyrovnanost. Pro americké drama nevhodná, proto netrvající věčně, ale přinášející ty nejúchvatnější scény. Třeba když se Sarah (neslyšící, oscarová, krásná Marlee Matlin) uprostřed hloučku křepčících individuí celým tělem i duší oddává hudbě, kterou nemůže slyšet. Zjitřete své smysly. Zkuste vyhledat nějaké tiché místo. Žádný zvuk. Slyšíte? Važte si toho. Apendix: Jaká krásná náhoda, že Sarah s Jamesem v kině sledují Někdo to rád horké, na jehož konci zazní ono pověstné „Nikdo není dokonalý“. Pravda. 80%