Matty

Hrdinové screwball komedií se chovali jako blázni. Hrdinové Terapie láskou blázni jsou. Samozřejmě v mezích amerických indie romancí – čili jde o figurky s výstředním chováním a minimální psychologickou hloubkou, které jsou definované jenom jejich interakcí s bezprostředním okolím. Jemu sem tam ujedou nervy, ona má nymfomanické sklony, oba někoho ztratili. Teď potřebují emocionálně vyplnit uvolněný prostor a najít ztracenou rovnováhu (třeba v tanci). Víc pro pochopení příběhu a zakušení dobrého pocitu v závěru vědět netřeba. Russell vsadil na dobré herce a prudké slovní výměny, nepřekvapí tak, že mezi vrcholy filmu patří scény, v nichž po sobě křičí několik psychicky labilních postav, snímaných roztřesenou kamerou. Nejde ale o další projev „shaky cam“ syndromu. Nervní kamera je využívána v souladu s Patovým postupně tlumeným neklidem. Klidnější jsou scény u psychiatra a určitou harmonii pohyb kamery získává postupným sbližováním ústředního páru, které je však dlouho motivováno zištně, takže jistá nervozita a nejistota přetrvává. Kamera nás i v jiných scénách upozorňuje na to, co si postavy uvědomí teprve později (čtení dopisu), čím je vytvářeno napětí a vyvoláváno očekávání, jež alespoň zpříjemňuje cestu za předvídatelným zakončením. Je potěšující, že scénář oproti mnoha současným komediím nesestává jenom ze Scén a Hlášek a má také pečlivě promyšlenou strukturu (vyklenutý dramatický oblouk, chcete-li) – bez hluchých míst, s finále, v němž jsou svědomitě zužitkovány veškeré motivy. Skutečnost, že hrdina nemá své jednání plně pod kontrolou a kvůli „léčbě“ se musí naučit tančit, nijak neoslabuje důsledně androcentrický narativ (rodiče od Tiffany téměř nepoznáme, ti Patovi podmiňují rozuzlení) a také v jiných ohledech je scénář revizionistický jedině ve vztahu ke screwball komediím. Společenské normy jsou podrývány přenesením léčebného procesu z institucionálního rámce do vnějšího světa, resp. popřením dichotomie mezi „normálností“ a „bláznovstvím“. Oproti klasickým screwball komediím si zde díky realistickému kontextu (léčebna, prášky, agrese) uvědomujeme, že postavy jednají jinak, než jak je v jejich světě zvykem. Ani jedna z nich však nemusí postoupit do normálnějšího světa. Jinými slovy, všichni jsou blázni, jde jen o to, najít toho správného. 75% Zajímavé komentáře: imf, ScarPoul

Velké herecké sólo pro autenticky nadraného Denzela Washingtona. Zrežírované Robertem Zemeckisem tak, jako kdyby sám střízlivěl z (CGI) opojení. Nadčasový příběh o (ne)dobrovolných závislostech a nabývání ztraceného kontroly vypráví občas nesoustředěně a po celou dobu velmi pomalu, abychom pochopili každou sdělenou myšlenku, a téměř nedramaticky (napětí leteckého úvodu je například oslabováno druhou dějovou linií s Nicole). Zatímco první, akčnější polovina, slibující hrdinovu rychlou proměnu, je ještě slušně rytmizována střídáním scén tichých a scén podbarvených moderní hudbou, v té druhé vše splývá a naděje na změnu slábne. Poté, co ho nakopne letecká havárie, díky které doslova spadne nohama zpátky na zem, je Whip odhodlán udělat si v životě pořádek. Až nutnost čelit vlastním prohřeškům a vést bitvu, jejíž příčinu považuje za nesmyslnou, jeho odhodlání citelně oslabí. Whip sice udělal jeden hrdinský skutek, ale filmovým hrdinou hollywoodského střihu není. V detektivce by byl zároveň viníkem i vyšetřovatelem a tuto jeho vnitřní ambivalenci dokázal Washington bravurně vystihnout, ačkoli nedostal mnoho velkých dramatických momentů ani možnost odstínit postupnou proměnu postavy. Neprodělává kontinuální vývoj k lepšímu, a jako takový si ani nezaslouží soucit. Režisér se o něj zajímá bez patosu, bez empatie, jako kdyby šlo jen o objekt ke zkoumání, na jehož permanentní opilosti rozhodně není nic cool (takže žádné subjektivní záběry, žádné chlastací střihové sekvence s rockovou hudbou). SPOILER Pohledy zvenčí, kdy se svědkem vlastních činů stává také Whip samotný (televizní zpravodajství), si Zemeckis připravuje půdu pro závěrečné odhalení, komu (zřejmě) po celou dobu patřila vypravěčská perspektiva. Přesně jako upřímná zpověď napraveného hříšníka, pohrdajícího svým dřívějším já, film také působí. KONEC SPOILERU Let je ukázkovým „krizovým“ filmem. Trochu naivně, ale bez přehánění a nejlacinějších scenáristických kliček (ty přicházejí až na závěr) varuje před hledáním opory v drogách a alkoholu. Ač má snímek nakročeno k náboženskému poselství, vysvobozením nakonec není Bůh (nad jehož fanatickým následováním Let spíše pozvedává obočí), nýbrž celkem prostě a obyčejně rodina. Cynismus stranou, i takové filmy jsou dnes třeba. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, imf, eye candy

Obsahuje SPOILERY. Boj proti terorismu na způsob Fincherova Zodiaca, jiné dlouhé detektivky bez uspokojivého závěru. Zločinec zde sice je po dlouhém a vyčerpávajícím pátrání dopaden, ale velkou satisfakci to nepřináší ani hlavní postavě, ani divákovi. Maya dá v posledním záběru po několikaletém pracovním zápřahu průchod svým emocím, aby si uvědomila, že vyřešením případu ztratila jediný životní cíl. Stejně jako pro Jamese z Hurt Lockera pro ni služba vlasti představuje emocionální výplň existence. Myšlenkou dostat národního nepřítele číslo jedna přitom není posedlá od prvních minut a my tak můžeme paralelně s vyšetřováním sledovat její charakterovou proměnu z vyjukané holky, která právě dokončila školu a teď šokovaně sleduje brutální výslechové metody, v bezcitnou svini, která bez rozpaků využívá svých pravomocí. Výraz „motherfucker“ pro popis své osoby použije v nadsázce sama, snad i na důkaz umrtvení posledních zbytků své ženskosti. Procedurální thriller se velmi elegantně prolíná s psychologickým dramatem, aniž by bylo třeba jediné odbočky do hrdinčina osobního nebo soukromého života, který v podstatě ani neexistuje. Její rodinu nepoznáme, přátele ani domov nemá. Je zároveň viníkem i obětí štvavého honu na teroristy. ___ Knižní rozdělení filmu do kapitol nejenže rytmizuje vyprávění, zároveň vytváří divácké očekávání, které následně není naplněno. Stejně nám požitek z filmového napětí upírají velmi konkrétní fakta (kolik je v úkrytu lidí) a titulky s konkrétním určením času a místa, neboť díky zpravodajství povětšinou víme, k čemu tehdy a tam došlo. Jednotlivé epizody nejsou soběstačnými celky s jednoznačnými pointami a nenahraditelným místem v celkové struktuře vyprávění. Jde o trsy informací bez pevné kauzální provázanosti. Epizodické vyprávění není maskováno důsledným "zaháčkováním" jednotlivých scén, protože ani ve skutečnosti neprobíhalo pátrání plynule (jedno zjištění vede k dalšímu), nýbrž skokově. Namísto stěžejních dějových odhalení se objevují jen další dezinformace a slepé uličky. Vyšetřování má podobu řetězce šťastných náhod a intuitivních rozhodnutí, narušovaných selháními lidského faktoru. Implicitně je prvek (ne)štěstí přítomen ve dvou scénách: krátce před osudovým Setkáním přeběhne přes cestu černá kočka a v den zásahu „kanárci“ zabíjejí čas házením podkov. ___ Jde o sběr dat a práci s pravděpodobností, nikoli o vyvozování jasných závěrů, pročež rozhodující okamžik připomíná situaci à la Schrödingerova kočka. Na pouhé nositele informací, v krajním případě na pouhopouhé zkratky, jsou redukováni také lidé, kteří buď něco ví a je třeba to z nich dostat, nebo mohou klidně zemřít (případně být bez dlouhého vysvětlování někým vystřídáni, jako šéf CIA). Není důležité, jak se kdo jmenuje a co dělá ve volném čase, ale co ví. Veškeré dialogy, ať v kanceláři nebo v restauraci, se sbíhají k témuž – k práci. (Informačně přehlcený je již prolog s mnoha překrývajícími se zvukovými nahrávkami z 11. září a k nejznepokojivějším momentům filmu patří průlet kamery místností zaplněnou servery,) ___ Maya z tohoto hlediska představuje další nerdovskou postavu současné kinematografie. Výjimečně inteligentní, zaměřená na fakta, lhostejná k citům (a stravující se jídlem dost pochybné úrovně). Vojáky, kteří pro ni vykonávají špinavou práci, bere takřka jako herní avatary, kteří mohou zemřít, ale jí samotné to nikterak neublíží. Během jedné z výslechových scén jí stačí, aby dozorci poklepala na rameno, a ten za ni udeří vězně. Závěrečná akce pak připomíná jeden z levelů her typu Call of Duty – několik vojáků bez individuality metodickým pročesáváním jednotlivých místností rozlehlého sídla postupuje k hlavnímu cíli. Nemáme, s kým bychom se identifikovali, do tváří zřetelněji vidíme jen některým obětem. Žádná heroická hudba nebo snaha vytvářet napětí. Tělo zastřeleného bin Ládina má v konečném součtu nižší hodnotu než nalezené datové nosiče a tištěné dokumenty. Informace jsou příznačně cennější než lidský život, o čem svědčí i prostředí, v němž se Maya po většinu filmu pohybuje. Neustále obklopená monitory, štosy papírů a datovými médii. Největší kulturní zážitek pro ni představuje prohlížení si obrovské obrazovky se satelitním záběrem teroristova domnělého úkrytu. Jako kdyby šlo o videoartovou instalaci v galerii. ___ Ve Spojených státech vyvolal film velké pozdvižení údajnou apologetikou mučení. Vnímat však Zero Dark Thirty coby fikcionalizaci spravedlivé pomsty za 11. září považuji za důkaz mimořádné divácké necitlivosti vůči vyjadřovacím prostředkům filmu. Mučení nemá podobu divácky vřelé atrakce, ale nepříjemného hororu, kdy nás kamera v jednu chvíli nutí přijmout hledisko oběti. Není to waterboarding, co vyslýchaného přiměje říct požadované informace, nýbrž teprve „lidský“ dialog u stolu a společného jídla. Jak jsem již zmínil, nátlakové metody nejsou ospravedlňovány ani tím, že by vedly k jasným zjištěním – až do finále se sází na nejistotu. Film si po celou dobu klade otázku (a nás směruje k témuž), stálo-li to všechno za napáchané zlo. Odpověď sice nedává, ale dostatečně politický (navzdory režisérčiným prohlášením o nepolitických záměrech) je už tím, že příběh o likvidaci amerického nemesis nepředkládá v podobě žánrové střílečky, jejíž sledování by nabízelo pocit jakéhokoli zadostiučinění. Čím nechci zpochybňovat výjimečnou řemeslnou úroveň snímku, k níž nelze mnohé namítat, ať už se budeme bavit o kameře, zvuku nebo střihu. ___ Pro ty, kdo dokáži ocenit film, který je vtahující navzdory tomu, jak moc je divácky nepřístupný (resp. je vtahující tím, jak je nepřístupný), jde o to nejlepší, co v Hollywoodu loni vzniklo. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Traffic, Wisborg, T-pack

Marně jsem doufal, že alespoň povídání Blažejovského, který o normalizaci skutečně něco ví, nebude rozbito nešťastně zvolenou formou. Také jeho odpovědi jsou ale drasticky sestříhané a prokládáné pramálo přínosnými, nesystematicky hromaděnými historkami z natáčení, z nichž o vzpomínané době nechtíc nejlépe vypovídá Puršovo trapné kličkování. Hlavně aby se dívaci nenudili a moc nad řečeným nepřemýšleli. Méně, tedy například jenom připraveným tazatelem vedený rozhovor ve studiu (jakkoli by, podobně jako v Historii.cs, ty méně trpělivé uspával), by rozhodně bylo více. Celé období je navíc v rámci jednotlivých tématických bloků nesmyslně pojímáno jako jeden celek. Ať před Tomanem, nebo po něm, ať v první, nebo v druhé polovině 80. let, pro tvůrce seriálu existuje jenom jedna normalizace. Celý projekt působí, jako kdyby vzniknul jen kvůli tomu, aby si v ČT mohli odškrnout, že se "záslužně" věnovali normalizačnímu filmu. Přitom v žádném případě nejde o téma, které by si zasloužilo být takto rychle a nenápaditě odbyto. Ze strany televize promarněná příležitost, pro diváka ztráta času. UPDATE: za díl věnovaný filmového dovozu/vývozu a publicistice, v němž poprvé relevantní informace převážily nad osobním vzpomínáním, v němž slovo patřilo převážně osobám povolaným a v němž po každém vyjádření nenásledovala filmová ukázka, opatrně zvyšuji hodnocení.

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter

Název jako pro bláznivou komedii kryje veskrze trpkou sondáž do americké společnosti na přelomu bezstarostných 60. a deziluzivních 70. let. Neboť byl tento návrat ke dni, kdy ve volbách zvítězil Nixon, natočen v době po Vietnamu a po aféře Watergate, je zřejmé, že tvůrci do scénáře promítli své následné vystřízlivění. Díky odstupu se mohli vyjádřit k tomu, co hrdinům filmů jako Bezstarostná jízda život bez závazků skutečně přinesl. Kadeřník George není nezodpovědný hipík, i když jej tak okolí dle vzhledu a povolání škatulkuje. Stejně jako celý film klame tělem. Je člověkem, který v nesprávný čas zvolil nesprávnou cestu a s přibývajícími hodinami se dopracovává ke zjištění, že si doslova "prošukal" kariéru a tím zbabral i svůj osobní život. Myslel si, že má věci (kterými pro něj byly i ženy) pod kontrolou, zatímco ony měly pod kontrolou jeho. Pozdě procitá jako poslední snílek ve světě plném pokrytců. Doba ideálů skončila. Kromě toho, že je Šampón "komedií" odvážně revizionistickou, vystavěnou okolo několika typů krize (politiky, ekonomiky, maskulinity), je také špičkovou ukázkou, jak psát scénáře (jako většina filmů, na nichž se podílel Robert Towne). Představování postav, objasňování vztahů mezi nimi a vysvětlování jejich motivací probíhá s nádhernou plynulostí. Každá scéna se určitým způsobem vztahuje k hlavnímu příběhu a doplňuje portrét hrdiny a doby. Vše se děje jakoby nadvakrát, dvěma postavám paralelně. Jen jedna (George) ale myslí to, co dělá, upřímně. Vyprávěcí úspornost se v neposlední řadě projevuje pevným, neodlučitelným provázáním pracovní a soukromé linie. Nečekejte romantickou komedii, nečekejte film, který vám projasní den, a třeba budete překvapeni, kolik hořkosti v sobě ještě v polovině 70. let některé mainstreamové hollywoodské snímky měly. 75%

Drama s bulvárním nádechem, které se toho snaží říct najednou tolik, že nakonec nejenže nic neříká, ale ani nikam nesměřuje a ničím nepřekvapuje. Režisér některých z nejvybroušenějších filmových klenotů všech dob byl proměněn v bezcitného chrliče bonmotů, který má nakročeno k psychopatii. Produkce Psycha se pod Gervasiho vedením zdrcla v několik ohraných historek z natáčení a vztah mezi Hitchem a Almou prodělá za celý film jediný vývojový posun (resp. cyklický návrat). Vytváření paralel mezi Hitchcockovou tvorbou a jeho osobností je násilné a málo provázané se samotným natáčením Psycha (vyjma jedné montážně špatně ukočírované scény). Psychoanalytická setkání s Edem Geinem stejně jako většina ostatních užitých motivů jenom vyplňují prostor. Probádávání temných zákoutí duše Alfreda Hitchcocka, který své myšlenky na vraždu, měl-li nějaké, dokázal kanalizovat do tvůrčí činnosti, je jen naznačeno, ale neuskutečněno. Film předkládá často pochybná fakta, ale unikají mu souvislosti. Navíc mu chybí napětí, vtip, jehož pointu byste neodhadli s půlminutovým předstihem, i přesvědčivé herectví, protože Mirrenová hraje jen x-tou variaci příliš shovívavé manželky a Hopkins hledí hlavně na to, aby se Hitchovi podobal, ale nad úroveň vydařené karikatury se (především vinou scénáře) přehoupnout nedokáže. Stále však dostal více možností k navození dojmu jakés takés psychologické věrohodnosti než představitel Anthonyho Perkinse (ten queer týpek) nebo Very Miles (zapšklá potvora). Pár momentů k pousmání, jedna dvě narážky pro zasvěcené a nedobré tušení, že se někdo chtěl bez dlouhého rozmýšlení přiživit na slavném jménu. Není to katastrofální neúspěch, jenom - což je možná ještě horší - průměr ve všech ohledech. 55% Zajímavé komentáře: Douglas, eye candy

Vypadá to, že filmaři se v posledních měsících rozvzpomněli na zpravidla opomíjenou skupinu starších diváků. Společně s Báječným hotelem Marigold, Láskou a u nás zatím nepromítaným Quartetem je Druhá šance jedním z filmů o hledání harmonie v pozdním věku. Oproti třem evropským filmům je ten Frankelův jasněji vymezen jako komedie, v níž problémy stáří generují přednostně humorné, nikoli tragické situace. Komediálním naladěním a poněkud zjednodušujícím protěžováním sexuální stránky věci vychází Druhá šance vstříc také mladšímu publiku, které se může lehkou formou poučit, co za jejich nepřítomnosti rodiče řeší. Hlavně díky představitelům hlavních rolí, kteří dokáží s grácií simulovat i orální sex, se ona lehkost ani v nejchoulostivějších momentech nepřeklápí do vulgárnosti. Pravdou je, že Streepové i Jonesovi lépe sedí vážnější poloha, kdy se jim prakticky beze slov daří vyjádřit únavu z manželství, z něhož vyprchala veškerá spontánnost (rutinní příprava snídaně). Ve většině scén je nicméně problém vztahové opotřebovanosti pojednáván přímočařeji – otevřeným dialogem na pohovce u manželského poradce (kterého jsem Carellovi, i když se snažil hrát s vážnou tváří, nevěřil). Celá dekonstrukce jednoho manželství působí vinou terapeutického orámování velmi nuceně a film se po sympatickém úvodu, kdy jsme ve zkratce obeznámeni s příčinou ženiny nespokojenosti, mění v psychologickou příručku, jejímž nezastíraným cílem je apologetika manželského svazku. Ač je iniciátorkou změn žena, film vyznívá v zásadě anti-feministicky, ve smyslu „i když žijete s nepraktickým, sardonickým škrtem, pořád je to váš manžel, tak se koukejte postarat, ať vás soužití s ním zase baví.“ Za herecké výkony a za snahu pootevřít také na poli amerického mainstreamu téma rozvedené například v německém Sedmém nebi mnohem důsledněji, si Druhá šance přesto alespoň jednu šanci zaslouží. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, sportovec, Wargoo

Rádoby temná rádoby detektivka. Skoro bych Sedláčka podezříval, že přístup „neumíme točit krimi, tak si z toho alespoň uděláme srandu“ zvolil úmyslně. Náznaků, které by tuhle tezi potvrzovaly, ve filmu ale není dost (klíčovou scénu například narušuje vrzání kožené sedačky) a vážně nevím, jestli mezi ně řadit i ostentativní nedramatičnost, dokonale neuspokojivé finále, nepřítomnost pocitu ohrožení, chybějící pnutí mezi postavami nebo skutečnost, že policajt cituje Woodyho Allena. Cíleně zlehčující jsou jenom některé dialogy (-Hodiny vám jdou špatně. Máte na nich zimní čas -Hokej je zimní sport), které se na druhé straně bijí s nuceným vážnem (upřené pohledy, osudová hudba) a manýristickým, jakože cool kroužením kamery. Paralelně s vyšetřováním probíhající, pro Sedláčka typická diagnóza české společnosti, není moc elegantně přidružena k hlavní dějové linii a vyznívá hlavně jako snaha natočit něco víc než čistou žánrovku. Navíc, jakkoli většina mužských postav trpí nebo trpěla nějakou slabostí (alkoholismus, přežírání, děvkařství), nelze se ubránit dojmu, že ničím komickému (naopak tak vážnému, jako kdyby byl původně napsán pro jiný film) protagonistovi scenárista bez uzardění straní a stejně jako on považuje všechny feministky za šílené. Jisté tak v důsledku není nejenom, to, jak moc vážný měl film být, ale ani to, jestli chce tuzemský šovinismus kritizovat, nebo mu přitakávat. Rozpačitý fail. 50%

Šest statečných a neúplatných versus jeden vážný adept na návštěvu plastické chirurgie a psychiatrické ordinace. Vůbec by mi nevadilo, že se Fleischer snaží podivnou míchanici gangsterských a noirových motivů maximálně přizpůsobit čtenářům komiksů a hráčům videoher, kdyby film neselhával na základnějších úrovních: charakterizace postav, vytváření dramatického napětí, logika jednání, konzistence atmosféry. Držet se celý film důsledně komiksové stylizace à la Dick Tracy (ze kterého nejspíš utekl Pennův psychotický troll), pomlčím nad neuváženou násilností mnohých scén a za mravoučnou poznámku mi nebudou stát ani fašistické metody „lovců“ (kteří oproti De Palmovým Neúplatným očividně nemají žádné morální zábrany). Sklouzávání k heroickému patosu je ale mnohem častější než záměrné parodování žánru. Na pohyb z jedné krajnosti do druhé nejvíce doplácejí hrdinové, kteří sice vypadají dobře na plakátech, zároveň jsou ale plakátově ploší. Ani obsah, ani způsob vyprávění nenabízí nic, co by dokázalo vtáhnout, přimět nás strachovat se o postavy, nebo alespoň vzbudit zájem, jak bude příběh pokračovat. Coby brutálně přímočará a přímočaře brutální střílečka (žel bohu s vrcholně nepřehlednými akčními scénami, pěstní souboj nevyjímaje) Lovci mafie jeden večer zpříjemnit dokážou, ale i jako takoví zanechávají pocit hořkosti. Nenatočit nic šťavnatějšího s takhle luxusním obsazením, s oscarovým kameramanem a vcelku schopným hudebním skladatelem, to považuji za organizovaný zločin hollywoodského ražení. 65% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Theatis, mcb