Scalpelexis

Viděl jsem to já ten samý film, u kterého aktuálně stojí hodnocení celých 89%? Protože osobně tomu nerozumím. Ghost Protocol i Rogue Nation byly prima akční filmy, které dokázaly zakomponovat solidní zápletku i s vtipnýma momentkama. To se Falloutu ovšem ani zdaleka nepodařilo. Budu kvitovat, jako ostatní, že akce je nadprůměrná a Cruise v jeho věku je proti všem předpokladům snad čím dál zralejší. Pokud si dělá všechny akční sekvence sám, tak klobouček; platí o kameře, která mu sotva stíhá, když poskakuje ze střechy na střechu anebo se projíždí na motorce skrz pořádně rušné ulice. Jenže zde sranda končí a zbytek neobsahuje nic, co by připomínalo scénář napsaný dospělým a logicky smýšlejícím člověkem. Rozumím, všechno muselo být opět větší, opět mohutnější, opět pompéznější, jenže ouha: V rámci přírodních zákonů už nešlo kam pokročit. A tak Ethanovi věčně nadbíhají nejrůznější náhodičky, nejrůznější vhodné situace. Celá scéna se seskokem je nesmyslná, v honičce mu vychází úplně vše a celá závěrečná sekvence je na ukroucení si hlavy (zmínil jsem pouze ty nejokatější). Určitě si říkate: Ty hlupáku, neřeš to a užívej si to. Jenže když je to chvíli co chvíli?! Ty "twisty" jsou strašidelně předvídatelné a jak kvůli tomu herci hrozivě přehrávají, tak z toho bolí oči. Masky jednou a dost, proboha! A co říct k té romantické lince a scénám plné klišé a patosu? I škrábání na plech by mi vonělo víc v tu chvíli. Já tohle jednoduše tomu filmu odpustit nemůžu. Omlouvám se, že mám mozek a že ho nestrkám v kině do sejfu pod nohy. Těch pitomostí je tam taková horda a v kontextu s předchozíma MI mi nedáváji tyto změny odpověď na prostou a základní otázku: "Proč?" Pokud vám tohle vše nevadí, prosím, ale tohle nebyla ani zdaleka 3. nejlepší MI, natož TOP 200 film. Horší 3*

Zprvu musím říct, že na rok 2003 to muselo být jedno z těch úchvatnější děl. V tehdejší době se dozajista nepoužívala počítačová animace v takové míře, jako se rozhodlo Gonzo zakomponovat do tohoto anime, a v tehdejší době to muselo působit velkolepě. Podobně ale jako Evangelion, oba seriály kladly důraz na vizuál a oba nesou stárnutí velmi špatně. Pro mě osobně ony CGI letadla nebudí ten úžas co kdysi dávno a tento nešťastný neduh v mých očích ubírá Last Exile slušnou várku bodů. Pozor! I přes tyto výtky a skleslé přijetí nešťasntého konstatování Last Exile vypadá stále velmi dobře. Steampunkový svět plný letadel a vzdušných lodí mi neskutečně imponuje; samotná Silvana a Urbanus jsou krasavci mezi koráby a každý moment v jejich přitomnosti jsem si užíval..a že jich je! Mé technické já bylo doslova balzámováno náhledy do pracujících strojů. Dějově je Last Exile slušný: Nevypadává nikterak výrazně z tempa, je konzistentní a má připraveno hned několik epičtějších scénérií. Build-up epizody 18-20 jsou pro mě vrcholem díla; napětí by se dalo krájet, všechno působí tak mohutně před očima a brilantní scény se střídájí jednu za druhou. Proto zamrzí mírně se lopotící závěr, který má vážně výpadky v koncentraci a často sklouzává pohledem tam, kam to vůbec nepotřebujeme. Dosti nevysvětlená mytologie u postavy Al, Exilu a jeho smyslu tomu též nepomáhá. Nejvíc drhnoucí jsou totiž nakonec postavy a další komentáře mě v tomto názoru víceméně upevňují: Všichni si vybrali nějakou jinou. Ony vyloženě špatné nejsou, ale žádná nevyčnívá a já si nakonec nepřekvapivě našel nejbližší cestu k funky bandě mechaniků ze Silvany. Příběhu by též pomohl silnější antagonista než dodaná vyšplouchlá a ničím nevyčnívající karikatura. Hudebně je to šíleně nahoru a dolů, kdy sem tam uslyším píseň už několikrát zahranou, někdy to pro změnu sedne jak prdel na hrnec. Celkově si nemohu na nic výrzaně stěžovat, protože Last Exile je víc než slušná podívaná se zajímavým světem a příběhem, který nemůže urazit a nezabavit. Pevné 4*

Prásk! Jsou jízdy a jízdy. Tohle je ta druhá verze, která se z těch nejsprávnějších důvodů vůbec ničím složitým nezabývá a servíruje anarchisticky bombastický žážitek z úžasně nadupané a naspeedované podívané. Připomnělo mi to zanimovanou verzi hraného Death Race, samozřejmě s dodanou japonskou šíleností a přehánením. Vykašlete se na příběh, který je samozřejmě jednoduchoučký (s kapkou romance), o tom to není. Jsou tam vcelku zvláštní, ale poměrně i zajímavé odbočky směr politika a život na chudé planetě, ale to jsou takové náramky a nalakované nehty. Tohle je o tom se klanět bohům z Madhouse co dokázali nakreslit, protože vizuál je taková excentrická, za to oku lahodící diskotéka barev a nápadů, až vám brada padá k podlaze. Sekvence, kdy na to řidiči dupnou, perou se s překážkama anebo zapnou nitrák, musí být opojnější jak snový sex s vaším idolem. Paleta automobilových vymožeností anebo vůbec vzhled postav je piktoresknost sama a když tomu všemu přidáte perfektně padnoucí hudbu, tak z těch sálajících neřízených emocí, které se na vás valí z obrazovky, jste odrovnaní a doslova nevědomky poslintaní. Tohle pro mé oči chutnalo jak nějaká vintage whiska, kterou jsem zapil několika energiťáky. Skvělý žážitek, těsně nedosažených 5*.

Ihihi, hihi, hehe, chichi, NE! Naprosto stereotypní ecchi harem komedie, která nemá nic navíc. Stereotypní složení harému, stereotypní prvky a momentky, jak dostat hrdinu s jeho dlaní na hrudníky dam, stereotypní mlácení hlavního hrdiny za to. Jednu chvíli to naprosto překvapivě pro mě mělo i mírně stoupající tendenci, kdy od 3. do 6. dílu to buduje i nějaký jednoduchý děj a exorcistické adventury vhodně ukrajovaly od ecchi screentimu. Poté se to vrátilo do hlubokého perverzního bahna bez špetky nápadu a inovace. Pořád jen samé prsní glóby a zadní přefouklé části pánve. Jak tohle může bavit někoho tvořit?

Léto, chlast, z toho vyplývající nemravnosti a zážitky, které budou v jistém slova smyslu hodnocené jako legendární, ale nejraději byste na ně zapomněli. Grand Blue staví svůj vtip na této bázi s pořádnou dávkou obličejových mimik (připomínající výrazy šílených titánů z jiného známého anime) házející hrdiny před nejabsurdnější situace. Po prvních dílech jsem se chvástal, jak se budou vtípky s alkoholem opakovat a seriál o potápění symbolicky potopí, jenže..světe, div se, mýlil jsem se. I když dávkovaný humor důmyslností má k jakémukoliv einsteinovskému vynálezu daleko, když člověk není moc zapšklý, tak se chtě nechtě bude bavit. Během této konstantní, zato přehnané jízdy, Grand Blue stále stíhá si najít chvilku zvážnit a představit kouzla potápění s vskutku až láskyplným zaujetím. Nemá cenu si namlouvat cokoliv ohledně kvality příběhu, ten je neexistující a i postavy mají poměrně stereotypní rysy, ale o tom to nikdy tolik nebylo. Jako odreagovačka si to plní své a i já nakonec musím souhlasit, že to byl nejlepší anime seriál této jinak hrůzostrašné letní sezóny. Slabé 4*

Tohle trvalo dlouho na shlédnutí. Až přespříliš. Osobně, analýza psychopatických deviantů mi nepřijde jako špatné téma, je svým způsobem i originální zaměřením, protože ve většině případů je šílenec jeden a pravděpodobně je i hlavním antagonistou. Zde jím je vlastně celý ansámbl postav, jejichž vyšinuté rozpětí by s obtížema ukočírovalo jakékoliv lepší sanatorium. Kličkami absentující a prosťoučký děj a jeho posun má zhruba tak 2 epizody čistého času; ve zbytku se motáme v agresivně zmatených myslí účastníků zájezdu do Bohnic. To samo o sobě na první pohled skýtá potenciál, ale kámen úrazu a samotné věrohodnosti/kvality díla spočívá v probírané látce. Mě pramálo zajímaly důsledky jejich psychopatických nálad, ale spíš jejich příčiny, kterých se dotýkáme pramálo, jen u některých postav. Jak člověk spadne do takového toho mentálního dna, co či kdo ho k tomu vedl; tím bychom si nacházeli sympatie k hrdinům snadněji a cítili třeba i nějakou autentičnost. Takhle se nevyhnete pocitu proklatě protivného zdržování nevyhnutelného, omýlání zvrácených choutek nejrůznějších druhů homo úchylákus, nejapně dodaných prvků nadpřirozena a to vše, abychom pochopili, že každý má právo a šanci na svůj Happy Sugar Life (zní to jak nějaká laciná písnička od Bena Cristovaa), i když cesta může vést skrze nejskaženější kanály. Upřímně? Ne, toto anime mě v tomto poselství rozhodně nepřesvědčilo. I s hroší kůží a kravím žaludkem jsem měl problém zkousnout, co mi bylo dopřáno; výjimkou budiž akčnější poslední díl s jeho ironicky posměvačným zakončením. Děkuju. Bude to pěkně s jedničkou podtrženou, doslova.

[Shlédnuta 3 epizody] Vkládám zde silné naděje do jinak beznadějné sezóny. A začátek nezklamal. Zaujme určitě velmi neobvykle zběsilý střih, který nám nedává příležitost nadechnout se a představuje nám vše důležité v pouhém jednom díle, aniž by to vypadalo na sílu tlačené. Tempo sviští jak bičem mrská v plně 80tkovém gangsterském hávu: Cool zlomyslné úšklebky, přehnanější akce či drobnosti jako botou típlé cigárko. Nemůžů nevyzdvihnout i jako sako padnoucí hudbu; je to takové "Bebopovské" v dobrém slova smyslu. Čeho se mírně obavám jsou 2 věci: Částečná gay tématika a tradiční neschopnost MAPPY podržet příběh na konstantní úrovni. Tak či onak, po první epizodě nemůže nepanovat nadšení. Edit po 3. díle: Pánové, je to hrozně gay. Banány tu, banány tam, až mě na mé oblíbené banány zašla chuť. Nejsem si jistý, jestli to s touto kadencí ustojím.

Netušil bych na konci, že bych byl ohromně vděčný, kdyby si tento seriál zůstal u počatečního Sword Anohana Online překřtění. Všechno k tomu nabádalo: Autorka, až nehezky familiérní podobný ansámbl postav z Anohany a MMORPG svět (dejme tomu, že zde bych křivdil, ale koho u MMORPG nenapadne SAO?). Nápad smrti v online světě = smrt v reálném není žádnou novinkou a osobně bych se nebránil luštění záhady mrtvé osoby stále pobývající v online světě, kdyby..se tomu alespoň teda věnovalo! Nástin tohoto komplotu se tam neustále opilecky potuluje na pozadí, ale jen kvůli tomu, že nám je do obličeje vlepovaný otravný romantický fujúhelník (rád bych se dozvěděl, odkud se vzala ta nepamátně památná hláška "musím ochránit její úsměv!"). Seriál úspěšně buduje silné antipatie vůči hlavnímu páru vyjma pro kawai otaku fanoušky, kterým k zamilovanosti stačí jen roztomilý vzhled. Stejně jako odkopnutá dáma nechápu, proč se k sobě tak mají (on k ní), ale narozdíl od Satsuki bych to napodruhé pochopil a dal ruce pryč. Celé to zaokrouhluje zvláštní piják krve, "blyštivé brejle" Takanori. Největší mínus seriálu je neomluvitelná absence napětí. Sbírání týmu, které trvá neskutěčně dlouho z různorodých dětinských důvodů, je jako téma akceptovatelné, ale nulový strach o hrdiny, kteří překonávají vše legendární silou přátelství, Vás nutí neustále aktualizovat vlastní rekordy v zívání. Po první polovině jsem se musel ptát, kam zmizel celý ten svět, který šel kvůli Asahi týmu po krku a vůbec problematika v živém světě je totálně odhozena, což dokonale reprezentuje přítomnost jediného rodiče a trávení času pouze u kafíček. Netřeba zmiňovat, že hlavní problém s Asahi zůstal úplne, ale úplně nedotčen. A pokud doufáte v nějakou důstojnou akci v onom MMORPG světě, tak radši si pusťte Teletubbies, i tam jí je více. Nuda, šeď, prázdno, oplzlá romantika, minimum inteligence. Tohle nechcete. Slabé 2*.

Tento snímek jsem promptně překřtil na tenisový zápas mezi USA a Mexikem, kde síť je hranice mezi tyto státy. Hlavní postavy, které reprezentují tenisové míčky, lítají přes síť tam a zpátky z jistých důvodů, přičemž match dopadne konečnou unylou remízou. Když shrnu celý příběh, film je defakto o ničem: Během celé doby se nic nevyřešilo, k žádnému poučení nedošlo, postavy se defakto nikam neposunuly a závěr je prapodivná směsice divného, které má nechat otevřené dveře pro další pokračování (tato mechanika mě začíná mírně štvát). Nejde tomu upřít celkem solidní řemeslo: Režie je důstojná a herecké výkony jsou též na úrovni, ale nemůžu se ztotožnit s nápady nehýřícím scénářem. Nedokážu zkousnout, jak váleční veteráni, kteří rozsévají smrt, najednou z ničeho nic zcitliví kvůli úplně cizí holce úhlavního nepřítele, který mu zničil rodinu či na samotné hranici věrohodnosti přežití jedné z postav (nekomentuju absurdní časové posuny vs přesuny). Absence výraznější akce mě též nemile překvapila a na co si nejvíce pamatuju, je 2 hodinová délka nepřetržitého dunějícího lesního rohu jako hudební motiv. On to celkově není špatný film, ale působí tak neskutečně genericky, že budu vděčný, až na něj zapomenu. A to bude velmi rychle.

Velmi milá záležitost, která určitě uhrane osobám s podobnými zájmy jako mají hlavní postavy. Seriál sám o sobě je drobnou sondou do života lidí, kteří stále i v dospělosti se věnují hrám a koníčkům spjaté s anime kulturou; pojednává o tom, jak to působí na jejich charaktery a socializaci s ostatními. Co nejde nepochválit je vítaná svěžest a odlišné prostředí od klasických školních romcomů, protože i když jsou hrdinové láskou ne zrovna políbení, nedělají z toho až takové drama a řeší úskalí věcně a přirozeně dospěle. Po většinu času jsme svědky života 2 párů: Jeden od začátku pospolitý a druhý, který k sobě teprve hledá cestu. Drobnému porovnávání se nevyhneme, ale jak jsem zpočátku fandil ústřednímu, formujícímu duu Hirotaky a Narumi, nekonečné a romantické kočkování Hanako a Taroua mi bylo sympatičtější každým dílem, zatímco vztahu prvně jmenovaných docházela mírně šťáva a nápady. Jistě, celou dobu se to veze na referencích k otaku kultuře a o tom, jak hlavně Narumi a Hirotaka se nedokáží popasovat být "normálními", ale časem se posun v jejich vztahu mírně zadrhl a i když to stále sršelo milým vtipem, doufal jsem v něco mírně..akčnějšího, dramatičtějšího, rozhodnějšího. Hanako s Tarouem zkrátka měli v sobě víc života a chuti a byl bych nejspíš vděčnější, kdybych mohl sledovat hlavně je. Tak či onak, ona již zmíněná civilizovanost a dospělost je alfou a omegou příběhu. Žádné děti, jejichž rodiče jsou magicky neustále pryč a dětičky mají nekonečno peněz. Žádné chození kolem horké kaše a neschopnost se vymáčknout. V tomhle ohledu je Wotakoi neskutečně sympatický a s tím, jak splývajíce a otevřeně skončil, mi nebude vadit jeho pokračování. Za sympatickou podívanou těchto otaku dám slabší 4* a bez jakéhokoliv špatného svědomí doporučím těm, kterým k tomuto tématu mají blízko.