Scalpelexis

[Shlédnuto 17 epizod, drop] Každý, kdo mě trochu zná, tak ví, že SAO je rozhodně jeden z titulů, který má u mě speciální veřejný pranýř. S komicky natuněným názvem dostáváme další arc online Boha, pana beatera Kirita..a ono to kupodivu není tak hrozné. Minimálně zpočátku, dokud se to před náma promenádovalo jak nafoukaný vědec, který všechno ví, ale ve své pýše Vám to rád všechno vysvětlí. Úvod je totiž překvapivě komplexní a zdůvodnění existence virtuálního světa má pro mě poprvé hlubší opodstatnění. Vysvětlivky jsou sice pro mladší jak porozumět hebrejštině a i mně to moc neřeklo/smyslu nedalo, ale mělo to punc vnitřní jistoty a směru. To je záhy rozprášeno od cca 7. dílu, kdy se reflektory v rámci SAO zákonitostí opět stočí jen na Kirita a jeho ctnostná dobrodružství ve virtuálním světě, které mají nádech povrchní vznešenosti a mírně předstírané dospělosti. Určitě vítám charakternější přístup Kirita, který se chová uvědomněle a je mentorem nejistého a nevinného Eugea, ale jisté patetičnosti (kytičky, Aincrad style, depresivní úroveň špatňáků) a sterilních pocitů z oné podívané jsem se nemohl vyhnout. Co nejvíce ostrouhalo na úkor snahy o intelektuálnější podívanou je největší doposavadní devíza značky: Souboje. Byl bych totiž hodně mírný, kdybych to vůbec "souboji" nazval, jelikož to je doslova pár pokřiků pro nic. Faktická délka oněch šarvátek je totiž kolem 5 vteřin (a dalších 5 minut řevu, soustředění, zpomalovaček, vzývání Boha přátelství) obsahujíc 2 švihy a buďto nastane únava materiálu, únava postavy anebo do boje vstoupí externí entita, která vhodně souboj ukončí. Decentně řečeno: K vzteku. A když už jsem došel až k očekávánému dílu s jistou osobou, abych pouze zjistil, že se tváří jako budoucí klíčenka do Kiritova harému, nastal zákonitý schluss, protože pro mě neexistoval už žádný důvod s touto nudou pokračovat (s přihlédnutím, že to má mít kolem 50 dílů). Oceňuji, že se SAO pro jednou pokusilo přidat na hloubce příběhu, jenže tím pouze dosáhlo efektu, že se mu nezdařilo nic pořádně, jen vše v stydlivém, šedém průměru vyjma precizní vizuální stránky. Objektivně za 3*, u mě osobně silné 2*.

Říká se, že podruhé do stejné řeky nevstoupíš, ale nikde není zmínka o tom, že bychom neměli potřetí, tak proč ne? Pro začátek nicméně doporučím, abyste se jednou v té řece vykoupali, protože bez znalosti Fate/stay night či Fate/stay night: UBW byste se nejspíš ztratili a ničemu nerozuměli. Heaven's Feel je totiž mnohem hloubavější alegorie na doposud známé Fate postavy; třetí dějová linka nastiňuje tu nejtemnější variantu z původní hry a neptá se, jestli máte znalost předchozích dvou iterací; ona s tím naprosto počítá, žádných vysvětlení se zde nedostává. V tomhle ohledu může děj působit trochu nahodile, spousta na první pohled důležitých postav se mihne nebo přijde a zase odejde. Ba dokonce i místama ty nejdůležitější momenty původních sérií jsou až "urážlivě" nerespektující a zkrácené. 2 hodiny totiž věnujeme přemýšlením, filosofováním, důstojnějším rozpitváváním charakteristik a chování postav. Budiž, to je ctnostné, na druhou stranu ony postavy neměly nikdy takovou hloubku, abychom zde nalezli jakýkoliv druh pokladu. Shirou je stále ten stejný natvrdlý a naivní Shirou, jen tentokrát v duetu s věrně sloužící Sakurou. Heaven's Feel je pro ty, které nezaujala chrabrost Saber anebo důvtip Rin, protože pokud nemáte v oblibě subtilní a servilní Sakuru, vztah si k této části silný nevybudujete (skrz Shiroua cesta nevede). Ovšem, ruku na srdce, jsme tu od příběhu? Samozřejmě, že moc ne. Osobně, za stávající konstelace, budu studio Ufotable mírně nadhodnocovat, protože jejich opojný vizuál a až excentrický cit pro grandiozitu je radost sledovat. Když se dva perou, třetí se směje, přičemž třetí jsou právě diváci, když sledují jakýkoliv souboj odehrávající se na plátně. Je to orchestr barev, pozorovacích úhlů, čistoty ostrých linek, zvuků, které formují do abstrakce vedené duely k dokonalosti na anime poli. Ať je příběh až neúměrně rozvleklý, Ufotable nudu umně akcí zamaže a odmítne možnost nespokojených reakcí. Dovolím si tvrdit, že třídílný film je ideální strukturou, když máme za sebou již ony zmíněné předchozí 2 verze souboje o Grál a já se nemůžu dočkat pokračování, protože jsem si tuto část užil. Kdyby jen to čekání netrvalo tak dlouho. 4* #TeamRin

Kdo by čekal, že poměrně neznámé studio Cloverworks s anime, na jejímž plakátě je nestoudně vypadající mladistvá dívka v zaječím kostýmu, mohl být takový hit? Já rozhodně ne. Na druhou stranu v mnohém je budiž toto anime důkazem degenerace dnešní produkce a příkladem aktuálně nízkého očekávání diváků. V ledasčems tomu rozumím: Když máme na 50 gum/úchyláků/neschopů/Ježíšů jednoho normálně se chovajícího jako je hlavní hrdina Sakuta, je to pocitově blízko buďto úlevě z posledního pracovního dne před dovolenou nebo vítězství nad nalezením posledního parkovacího místa před svým barákem na sídlišti. Mně tato skutečnost zdaleka nevyhovuje; sám Sakuta je jistojistě vítáným charakterem, ale v jinak historii anime vůbec nijak nevyčnívajícím. Je svěže přidrzlý, co na srdci a rozhodně to není žádný ťululump, který se buďto dámských sukní bojí anebo naopak za nimi vilně lítá. A jeho kolegyně Mai není žádná patolízalská puťka nebo falešně ohnivá tsundera, ale dívka se zdravým úsudkem, sebevědomím a přesvědčením. Copak ale máme tak krátkou paměť? Srovnání s Bakemonogatari se částečně nabízí, ale je to pouze jeho levnější a svým způsobem světsky pochopitelnější náhražka: Trable dívek jsou podstatou a rozřešením banálnější, Sakuta není tak důmyslný vypravěč jako Araragi a Hitagi je oproti Mai parní válec. To vůbec nezmiňuju piktoresknost a grotesknost vizuálu Bakemonogatari. Tak proč toto anime má zde aktuálně 86% a Bake jen 79%? Právě na začátku zmíněným faktem a mizernou kvalitou zbytku sezóny. Hanit Bunny Girl by nicméně bylo nefér a to já ani nehodlám. Velmi rychle mě přesvědčil inteligentní scénář s povedenými dialogy, chování a stylizace postav je jak umně rozhozená, tak stále mile civilizovaná a uvěřitelná, pointa střídá pointu a celý ten mirně nadpřirozený tón děje dává šiirokou škálu možností. A ta ja beze zbytku využita bez jakýchkoliv zbytečně složitých vysvětlovaček. Epizody svištěly, zahrály si s našemi city tak akorát a často jsem se nevědomky pochvalně usmíval. Žádná anime extravaganza se nekonala, ale za takovéto ucelené, smysluplné, dobře odvyprávěné anime bych se nikdy nezlobil. Povedené 4*.

Ne, nejsem zastánce této strategie, pro kterou se pánové ve studiu White Fox rozhodli. Jistě, první díl rozhýřenými kontroverzemi publikum, ať už pozitivně či negativně, rozvířil nebráním si žádných servítek a chladnokrevně mrsknul toto dílo do šablony temnější co sklep Josefa Fritzla. Další 2 díly byla už mírnější polívčička věnující se seznamování a poté už jste si mohli být naprosto jistí, že něco lepšího jak průměrné RPG s nasládlou "poetikou" dungeonů či dračího doupěte z toho, bohužel, si neodnesete. Kde je ta temnota? Kam jste ji zašantročili?! Mám raději seriály se stoupající tendencí než přesný opak, i když uznávám, že marketingově si tato politika splnila své a na první díl ukořistila mnoho zvědavců. Já bych tomu dokázal odpustit prořídlý děj, který se konstantně dokumentárně kodrcá pozorováním života a hlavně smrti goblinů, ale hůř se toleruje zbídačelé panoptikum vyčpělých postav. Něco se dozvídáme o postupně čím dál více nudnějším, věčně stoickým Goblin Slayser-sanem, ale překvapivě jsem se nedozvěděl vůbec nic o kněžce a postavy zbylých 3 dobrodruhů se objevily, pobyly, zasmály, pojedly, poté zmizely a zase náhodou objevili - ehm, co? Nejspíš za to mohlo silné přehazování manga kapitol, které nechalo příběh silně nesourodý. Poslední výtka byly ecchi fanservis momentky, které mi do D&D pasují podobně jako klokani na Antarktidu. Tudíž jsme se museli spokojit s ráznou akcí do rudou zbarvené a na kousky rozporcované, to celé zabalené v slušné grafické podobě. I hudba je ucházející, OP střídá geniální prvky s těmi bídnými. Abych to sesumíroval, líbilo se mi to tématicky. Líbilo se mi, že hrdinové i neobvykle trpěli a že život dobrodruha není žádný med, i když jste v jistém oboru specialista. To je ale pro mě málo. Konec mě nechal chladným a vnitřně jsem nikdy nepocítil, že sleduji něco výjimečného či zapamatování hodného.

[1. část] Už si zvykám na to, že "titáni" jsou taková jistotka. Oproti předchozím dvěma sériím jsme ovšem měli přehodit na trochu "chill" kolej v rámci "titanického" děje a užít si více kecání a méně porcování. Neskončilo to pouze u toho: Poprvé se o OP nestará Linked Horizon a tatam jsou epické chorály plné trumpet a bojových bubnů, které měly za účel rozpumpovat naše emoce. Neznámý bloudil by si totiž mohl tentokrát lehce myslet, že místo řeznického obchodu prodávající kalorické pečínky z titánů má na programu školní romanci. Mhouřil jsem na OP nejroztodivnější obličeje, ale po pár přehrání nejde neříct, že by byl vůbec špatný. Ony vzpomínky na OP symbolizují mé pocity, resp. inertní postoj s každým další odhaleným dílem. Je to strašlivé kruté, zvlášť, když vemu v potaz nehorázně tragickou letní sezónu, ale S3 si podkopává nohy hlavně tím, že to proste je Attack on Titan. Diváci přistupují ke každému dílu s vysokým očekáváním, protože v ohledu akce a důstojné mytologie tato série aktuálně stojí na samotném piedestalu anime tvorby. Začátek se nesl přesně tak, jak si každý přál, jenže o to smutnější je, že nejlepší akční scénku dostaneme právě zde (neskutečný Leviho úprk) a žádná další se tomu v celé délce série nevyrovná, protože tam prostě jednoduše není! AoT povídání ani trochu nesluší i přes fakt, že je esenciální pro vývoj děje, čímž automaticky shazuje svou vysoce nastavenou laťku ještě dřív, než se odrazí. Děkuju Bohu za minimum Erenových výlevů, za minimum Arminových geniálně dětinských nápadů, určitě, ale je na čase to lepší z předchozího dění vrátit zpět. A silně věřím, že se to příští sérii povede. Bolí mě to, ale tentokrát to bude pouze za lepší 3*.

Zánik Jurského Parku v přímém přenosu. Hloupější scénář už vymyslet nejde. Konečné rozhodnutí jedné z postav, aby se mohl natočit poslední díl, je jeden z největších filmových nesmyslů posledního milénia. Zmutujte prosím velociraptora se záchodem, ať se může konečně umět i spláchnout.

Nepříjemná vnitřní oscilace mezi 3* a 4* nakonec převážilo k tomu slabšímu hodnocení a to jen z jediného pouhého důvodu: Nudil jsem se. Je tu nespočet skutečností, které Chazellovi nejde vytknout. Technicky a řemeslně je to umění každým coulem. Neměl jsem jediný pochyb, že se nacházím v 60. letech, kdy závod o vesmír mezi USA a Sovětským Svazem vrcholil, astrofyzici z NASA se potili, jak konečně ono velké K.O. zinscenovat a že oni nebeští piloti jsou nakonec jen lidi. Goslingova dlouhatánská rodinná linka je směřováním minimalistická jako jeho herecké etuda (už mě ale ta kamenitost a strnulost jeho výrazu začíná unavovat), šíleně (až otravně přespříliš) roztřesená ruční kamera navozuje feel dokumentu a popisuje nevšední profesní život budoucích astronautů až na úroveň podivinství. Co tumu vitálně chybí jsou emoce. Ano, první nešťastná událost nás vytrhne z komfortu, ale další už ne. Goslingovo trauma se tam ledabyle toulá a nakonec překvapivě vyšumí a když konečně má dojít dni D, tak pro filmovou pásku je to malý krok, ale pro divákovo pochopení je to obrovský, nepochopitelný skok skrz nevysvětlenou prázdnotu. Jako utěšení je nám dán dokonalý zážitek z přistání na Měsíci, ale úplně inertní zakončení všechno nadšení vrátí směr lednice. Damiene, já jsem obyčejný laik a divák. Ano, milovníka vesmíru si podáš a obtočís v hrsti tak, že ti bude skákat salta, ale já ti tenhle příběh nesezobu. Chladný jak vesmír mám rád osvěžení v létě, ne očekávaný biják na podzim.

Film, při kterém bylo velmi obtížné mu věnovat pozornost. Jejda. Ne, to zrovna mu jde nejlépe. Už od začátku víte, že se celou dobu budete ocitat pouze v jedné místnosti a že prostor si ukradnou 1 až 2 osoby, ale pak přijdou do sálu další..uhm, počkat. Jsem zase zmatený. Jak se od Skandinávců čeká, je to komorní a syrové až na půdu, než se to stočilo k romantice, pochichtávání. Ne, blbost. Co já si vlastně pamatuju z toho filmu? Moc ne. Ale myslím, že byl docela dobrý :-)

Jen další nekreativní výmysl inkognito japonského autora, kteří se snaží vytěžit na isekai LN mánii. Plátno pro tyhle paskvily je nastavený stálě toporně stejným způsobem: Hodíme adolescentního japonce do fantasy světa, uděláme z něho mega úspěšného borce obklopený nestoudnýma holkama, přičemž po celou dobu se autor nad jeho skvělým hrdinou bude jakkoliv fyzicky uspokojovat, aby si připomínal, jak dokonalé dílo se mu povedlo. Někdy si říkám, jestli chci moc, aby se více zapracovalo na mytologii, na psychologii postav, na okolním světě. Vždyť je k tomu taková kvanta prostoru, jen trochu snahy vyvinout! Ne. A tak jsme pro jednou opět svědky příběhu o tom, jak jeden naivní a asexuální fracek polobohem je a všech 12 dílů je o tom, jak vyhrává bitvy tím, že se vůbec probudí do dalšího dne. Všude, kudy projde, zanechává po sobě povodeň místních dámských klínů (hlavně incestně smrdícím fanklubem jeho "sestřiček" a "dcer") a jediné dějové uzemňování jeho velikosti je pohoršené hrdinovo pokání, že je "číta" (prostě taková ta rychlá kočíčí šelma, že?). Osobně mi nápad s využíváním mobilu (ať jsou pro to samozřejmě fyzické předpokladny rovné 0 na Kelvinově stupnici) k tomu, aby si Yuuto nagooglil bitevní strategie, přijde jako nejdůmyslnější věc celého seriálu (je hrozné se teď slyšet tohle říkat nahlas, věřte mi). To vezme zavděk nehorázně brzo: První strategie jsou ok, ale jakmile autorovi dojdou nápady a přivalí s tupostmi !!SPOILER!! typu během pár dní postavená a napuštěná přehrada, velbloud či morálka !!/SPOILER!!, tak můj mozek prožíval muka. Tyhlety Hurvínkovy války bych pochopil, pokud by cíl byli diváci kolem 10 let, jenže to by se tam Yuutovi nesměli o tělo věčně oplzle otírat jedna holka za druhou a brečet/prosit, aby s nima sdílel své genové fondy. Neužil jsem si zde zkrátka nic. Postavy jsou strašlivé, kresba je ošklivá a hudba je výsměch zvukové tvorby i proti prosté řehtačce. Já narozdíl od kolegy Jeoffreyho nemám toto anime jak obhájit a kvalitou není ani o milimetr lepší jak loňská hrůza se Smartphonem; těch paralel je tu tolik a požitek jsem z toho měl stejně otřesný. Velmi těsně nedosažený odpad.

Američané pochopili, že dávat majonézu do burgeru je nechutné a v nejlepším případě z toho máte požitek nápodobný velmi časného ranního vstávání po hodně veselé noci. Studio Feel adaptovalo frontwingové VNko, které je nevítaně nasáklé perverznostma, ale zároveň, aby to nebyla úplná plošinovka v rámci neexistujícího příběhu, tak sem vložili neomalený sci-fi příběh připomínající tak trochu mix Steins;Gate a filmového Predestination (kdo viděl oboje, tak teď určitě valí bulvy). Výsledek připomíná starý známý pořekadlo "bordel jak v tanku", u něhož se mi nechce věřit, že tvůrci věřili, že by tohle mohlo být v očích jakéhokoliv diváka kvalitní dílo. Terroristická režie a strašlivě marné rozložení příběhu je na takové úrovni, který jsem neměl doteď téměř možnost shlédnout. Prvních 8 dílů je čistá výplň, kde se hlavní hrdina potlouká mezi jeho třemi vyvolenými a jednou si hraje s první, podruhé s druhou, sem tam se zmíní o tom, jak by si to mohli rozdat, však znáte to, ony provařené ecchi vody. Poté přijde 9. díl a..kde to jsem? Na co to koukám? A začně honěná. Ano, částečně míněna stále tím doposavnějším úchylnějším způsobem, ale tentokrát spíše v rámci hledání ztraceného času, který jsme v 8mi dílech strávili fanservisováním. Musím přiznat, že tento díl je suverénně nejlepší a nejzajímavější, i přesto, že je na diváka strhnuta taková lavina expozice a smrsknutého rychlokvašeného fast food děje, že nestíhá. V tuhle chvíli bych anime přirovnal jako sledování naprosté paniky na jevišti: Všechno je zkratkovité, nevysvětlené, nesmyslné, nestravitelně melodramatické a plné vsuvek na předchozí díly, abychom dostali falešnou iluzi, že referencujeme či že snad dokonce příběh chytře pojíme. Nesmysl, tak blbí zas nejsme. A tudíž jsme svědky, jak docela dobrému nápadu jsou dány pouhé 2 bídné díly, abychom se zpět vrátili k incestním náznakům a konečnému banálnímu rozřešení. Nejsmutnější na tom všem totiž je, že celé toto anime by mohlo mít pouze 5 minut nebýt jakési uraženosti či rovnou hlouposti jedné z postav. Proč tomu dávám nakonec slabé 2*? Nápad tu jakýs takýs byl, vizuálně to je povedené a musím uznat, že mě zaujalo pár písní. Ne vždy byly vhodně načasované, ale měly jistý magický feel. Zbytek bych popsal jako lajdačinu kříženou s amatérskou prací. Tuny zbytečností, otravné postavy a promiňte, ale sex s dvanáctkou? Kde že je ta nejbližší álej?