castor

Docela dost okolo čtu, že dotyčný či dotyčná po GoT sáhli po doporučení známých, stále víc si myslím, že šlo o totálně konzumní záležitost. Kluk přežil a snad každému je jasné, jak bude vypadat poslední záběr epizody. Trošku vadí, že u mnohých je od prvních záběrů patrné, jak se budou chovat, kdo bude absolutní klaďas a kdo bude ztělesněním sebestřednosti či úlisnosti, že blonďáčku Joffrey… ten poutá pozornost naivně přihlouplé (dnešní hvězdy) Sophie Turner a tentokrát především zlovlka její malé sestry. Je patrné, že motorem budou vztahy, intriky a dialogy, ale nic z toho mě zatím příliš neoslovilo. Tváří se to okázale, ale o nějaké epičnosti zatím nemůže být ani řeč.

Dost se tu tlachá, dost tu vyskakují bradavky, dost se tu dělají ramena. Užvaněnců je spousta, každý druhý se tváří, že buď přespává v knihovně, nebo že jeho slova změní fungování říše Sedm království. HBO s ambicí konkurovat kinoprodukci dospělým seriálem strhla davy, kteří budou sledovat osudy (zatím hlavně) čestných Starků a bohatých Lannisterů, Docela je cítit studiovost, neříkám, že to vypadá lacině, ale peníze šly spíš do rekvizit a kostýmů, z nějaké velkoleposti na zadek nesedám. A docela drhne i tempo. Ale uvidíme.

„Pomsta nechodí do penze!“ Uhozený příběh, kterak bratři Will a starší Casey přicházejí o otce, bývalého agenta CIA, kterého po oslavě jeho narozenin někdo zavraždil. Roky si příliš nerozumějí, přitom teď spolu mají spolupracovat. Další ošuntělý VHS kus, ve kterém hrají hlavní roli okoukaná klišé, poměrně špatní herci, laciné kulisy, ale zároveň hbité ruce a vysoké kopy. A nám bylo samozřejmě -náct a tahle chaoticky číslovaná béčka série Karate Tiger jsme milovali. Přidejme spoře oděné ženštiny, zlomyslný dabing Jendy Přeučila a řadu kouzelně hloupých scén: třeba návštěvu „kartotéky“ s TOP SECRET případy nebo řadu „vedlejších“ situací (třeba jak se baví osazenstvo baru, jak Maria skáče do prázdného bazénu, přitom byl ještě před chvílí plný, jak si dvacítka policistů nevšimne, že dvojice vyskočila z letadla, jak Casey na konci poplácává Willovo prostřelené rameno…). Povedl se i ústřední záporák, albín s liščím obličejem Rion Hunter působí poměrně dobře.

Jean-Claude a jeho roznožka jsou minulostí, stejní producenti tentokrát vysílají do akce Lorena Avedona a kopající dámu Cynthiu Rothrock. Seattle a karate tělocvičnu tvůrci vyměnili za džungli, zbytek zůstává: okoukaná klišé, docela špatní herci, hloupé scény, laciné kulisy, ale zároveň hbité ruce a vysoké kopy. A nám bylo samozřejmě -náct a tahle chaoticky číslovaná béčka série jsme milovali. A není zase tak úplně těžké pochopit, proč tomu tak bylo.

Bylo mi tehdy fakt málo a na pološíleného klauna Pennywise úplně v dobrém nevzpomínám. Stephen King do města Derry zasadil víc svých příběhů, a pokud někdo nemá rád klauny, s tímhle, který terorizuje jednu dětskou partu, se odpor ještě znásobí. Stejně jako mladší verze od Andyho Muschiettiho jde o solidní příspěvek s velmi dobrými výkony mladých herců a slušnou atmosférou, i když samotný román je prý pořád někde jinde. Potíž může být samozřejmě v samotné délce. A tím pádem tempu. Verze z roku 1990 je rozdělená na dva díly, teror z městské kanalizace se ztrácejícími se dětmi a pomsta traumatizované party po letech. Televizní produkce měla pochopitelně své limity, zasloužila by si místy svižnější tempo i klidně drsnější pojetí, ale solidní průměr to spolehlivě je.

Nedávno jsem viděl jedničku a s odstupem času to není úplně ono. Dvojka má jeden klíčový trumf v podobě Guillerma del Tora. A Prahu. Akce (i když v nejednom případě nedává smysl) je dynamičtější a krvavější. A celé to oproti zmiňované jedničce i dnes (o dvě dekády později) vlastně docela chutná. I když toho Karla Rodena předabovali, darebáci jedni. Na scéně se nicméně objevuje nová hrozba, Smrťáci, kteří si rádi smlsnou nejen na lidech, ale i na samotných upírech. A ještě se zatraceně rychle rozmnožují. Ultradrsňák Blade tak musí přehodnotit své sympatie a kopat za krapet jiné mužstvo. Guillermo (za mě ještě v dobách, kdy mu to sedlo – v posledních letech je totiž v mých očích zoufale přeceňovaným tvůrcem) ctí prvky jedničky, ale navrch přispěchal se svou specifickou poetikou, láká na vymazlené masky i všelijaké vnitřní orgány. Celkově děravý scénář, ale nejtrvanlivější díl z celé dosavadní série.

Příběh Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny po dekády rozděluje tuzemskou společnost. Nebudu tu vynášet soudy, nicméně dlouhé roky připravovaný snímek musí rozdělit i samotné diváky. Zatímco rozjezd je docela působivý, po pár desítkách minut jsem si uvědomil, že sleduju poměrně ploché postavy bez vykreslení psychologického vývoje – prostě podniknou nějakou záškodnickou akci, pak provedou něco závažnějšího, přesto jako by se nechumelilo a jedeme dál. Nezamlčujeme, co všechno ústřední sourozenci dělali, ale prostě se k tomu nevyjadřujeme. Mladická rebelie? Nesouhlas s režimem? Souvisí s tím pak hlavně to, že si k nim nevytvoříme pražádný vztah. Nedostanou se pod kůži. Příjemnou výjimkou je matka chlapců, která se ničeho nedopustila, ale prožila si své a na hrdě trpící Tatianou Dykovou je „fajn“ pohled. Občas to možná chtělo u odbojářů lehce zastavit a nechat něco v divákovi doznít. Druhá polovina už na mě působila krapet monotónně. Řemeslně bez výhrad, ambiciózní, ale moc bezpečné, a tím pádem málo odvážné.

Příběh plný tragických okamžiků, který nicméně „vyplivnul“ jednoho z nejlepších komiků všech dob. Robin Williams nebyl žádný třídní klaun, ale tichý jedináček a plachý kluk, pro kterého se stal humor obraným mechanismem. Osmělil se až během dospívání, kdy bavil spolužáky, dostal se na renomovaný Juilliard, začal vystupovat před publikem, ovšem stand-up mu přestal brzy stačit. Přišla televize, především seriálový mimozemšťan Mork, první filmy a zbytek známe… Četně se tu omílají jeho problémy s návykovými látkami, kdy vystřízlivěním pro něj byla až smrt dobrého přítele Johna Belushiho. Únava, úzkosti, deprese, to všechno si ale postupně vybíralo svou daň. Devadesátá léta mu nicméně patřila. Vypadalo to, že jeho komické role nic nepřekoná, ale záhy zazářil i v těch dramatických. Recidivu prodělal v roce 2003, kdy se „vrátil“ k dřívějšímu způsobu života se závislostí. Právě nultá léta nového tisíciletí, ač hodně pracoval, nepřetavil do výraznějších úspěchů (komerčních samozřejmě ano), prostě jeho energie mě coby diváka víc bavila o dekádu dřív!! Dokument uskákaný, znovu trpící přetlakem nijakých rozhovorů.

Hezká pohádka a kus nostalgie. Ale zase buďme fér… O téhle látce rozhodně nejde říct, že by zrála jako víno. Ale postupně. Na scénáři se podílel i otec Kmotra Mario Puzo, za kameru usedl dnes legendární Richard Donner. Tvůrci si dali záležet na castingu, respektive byli ochotní vyplatit za zápornou roli Genu Hackmanovi dva miliony a Marlonu Brandovi za pouhé dva týdny práce skoro dvojnásobek. Usilovně o ně stáli. Co si budeme, peníze obecně nebyly problém: když Donner do projektu vstoupil, nechal vyhodit náčrty kulis a další materiály, za kterými stál původně zvažovaný Guy Hamilton. O drobné přitom rozhodně nešlo. U samotného chlapíka z oceli si Donner prosadil, že musí jít o někoho neznámého. Christopher Reeve měl za sebou pouze jediný film, ale nagelované vlasy a červený plášť nakonec připadly jemu. První velká komiksová adaptace (za mě) trpí docela dlouhým úvodem a ještě párkrát mu v průběhu vydatné stopáže dochází dech. Jasně, léta páně 1978 bych valil oči, nadšený jsem byl samozřejmě i někdy na počátku 90. let, kdy jsem tuhle americkou národní ikonu ve stylu našeho Mirka Dušína poprvé viděl. Běžící Clark mimo, létající taky trochu v křeči. Stejně jako scénář. Nadčasová klasika? Fakt jen trochu…

Připomínka jednoho oprávněného fenoménu s důrazem na bulvární stránku věci. Joe Eszterhas se díky tučnému honoráři (scénář způsobil rozruch, ještě než padla první klapka, takže se okolo něj strhla solidní mela) zařadil mezi nejlépe placené scenáristy, nicméně Michael Douglas a holandský provokatér Paul Verhoeven v něm chtěli přepisovat. Neuspěli. Problém měli i se zamýšlenou herečkou. Sharon Stone už bylo přes třicet, toho času poměrně neznámá, takže s ohledem na jiskrnou a pikantní látku vlastně i sama dost riskovala. Navíc první dny na place byla „na výměnu“. Až pak v sobě probudila ďábla, kterého tenhle příběh potřeboval. Ačkoliv šlo o obří hit, role pro ni měla důsledky v profesním i osobním životě. Slavné sekvenci policejního výslechu pomohla světla umístěná na podlaze, známá scéna překřížených nohou pak měla vzniknout tak, že si Sharon měla odložit kalhotky, protože se odrážely v kameře. A právě o intimnosti záběru a „kompletní“ pravdě o něm se tu dost hovoří… Verhoeven, který dlouhodobě odvážně vyzdvihoval násilí a sex a který vždy předkládal silné ženské hrdinky, nicméně ve všech směrech dosáhl svého. Dokument víc o sentimentu, než o nějakých klíčových informacích a zajímavostech. Ale zase furt lepší, že stěžejní hráči prostě zavzpomínali, než abychom sledovali nějaký z různých retro rozhovorů a nahrávek poskládaný paskvil.