castor

„Ale je tady krásně...“ - „Krásně... Krásně je všude, pokud tam nepřijdou lidé.“ Bubák a morous od nátury Anděl dostává poukaz na letní rekreaci v odborářské zotavovně. Soudružská solidarita má zelenou a divák tápe, zda se přikloní k nostalgii nebo budovatelské komunistické agitaci, která ovšem není oproti jiným zákeřná. Takže u mě je to jasné. Ano, je to podle šablony, permanentně usměvaví rekreanti mohou lézt krkem, ale já se i po letech dokola bavím.

Než nás nezávislý filmař Richard Linklater začal obdarovávat nejedním originálním kouskem, včetně dokonalé konverzační „setkávací“ trilogie Před..., natočil ležérní asi drama, kterak léta páně 1976 slaví středoškoláci z předměstské školy v texaském Austinu poslední den školy. Svobodné prázdniny jsou za dveřmi, teď je tady ale první volná noc, která bude plná alkoholu, nezávazných románků a té správné muziky. Ulovit objekt svých snů chce i pár mladých uch, zároveň ale musí uniknout šikaně ze strany starších mazáků. Linklater vsadil na odlehčenou náladu, přirozené situace a mladé tváře, mezi kterými jsou i budoucí velké hvězdy, jako Ben Affleck, Matthew McConaughey nebo Milla Jovovich. Tahle dobrodružství jedné divoké noci sice nejsou nijak zajímavá nebo objevná, ale zase jsou autentická.

Amerika léta páně 2017 rozhodně neplatí za zemi svobody, protože ji (znovu) rozdělila druhá občanská válka. V posledním neutrálním městě žije i cynická majitelka baru, která při svých nočních výpravách provětrává své tělesné přednosti a vysílá kulky pronikající lidskými těly protivníků. Místy dynamický rytmus sráží nezvládnutá režie, prkenně napsané postavy a příšerné dialogy, výsledek je doslova předurčený k pozornosti Zlatých malin. Přesto pár momentů (nevím, kdo za nimi stojí) se povedlo a samozřejmě především pánové nějakou tu půlhvězdu přidají.

Tak se nám ve dveřích objevila stará známá (na kterou se Beth kdysi vlastně úplně vykašlala) a právě ta má asi u naší hrdinky vyvolat touhu srovnat se s minulostí a ujasnit si, co vlastně od života chce. Přiveze rovněž zprávu o úmrtí starého známého (na kterého se rovněž vybodnula). Najednou blik, trable s alkoholem (necítil jsem, že by měla zase až tak velký problém) jsou pryč a velká ruská výzva za dveřmi. Nastupuje předvídatelný (ostatně jako mnohokrát předtím) závěr a podivný moskevský patos, uzavření některých linií je pak zcela bez nápadu či překvapení. Už skutečně jen chyběl záběr na šestiletou holčičku kdesi z Czechoslovakia, která stojí v ošuntělých šatech v mrazu před výlohou, u které bude smutně zírat na šachovnici, zatímco kolem projde černošský student medicíny z Ugandy, všimne si jí a z kapsy vytáhne bankovku, se kterou veselé děvče poběží do krámu. PS: Samozřejmě atmosférické svícení, výprava či kostýmy jsou na jedničku.

Naposledy Beltik, nově nabízí ve svém sklepním newyorském bytě trénink Benny Watts. Že by se tam ale stalo něco zajímavého, se říct nedá. Při přípravě na mezinárodní turnaj v Paříži Beth maximálně pozná pokušení, které se jí pak ve francouzské metropoli vymstí. Navíc v nejméně vhodnou dobu: při odvetné partii s Borgovem. Démon zvaný alkohol se ozývá i po přesunu domů, kam jí zavolá právník v souvislosti s pozůstalostí – domem. Zatímco Anya Taylor-Joy nadále baví, Thomas Brodie-Sangster působí po herecké stránce zvláštně. Zamilovaný bubeník z Lásky nebeské by si zasloužil facku už jen za ten kovbojský klobouk a plášť, ve kterém se musí skutečně „pohodlně“ hrát. Nevím, co Beth na těch jeho chloupcích na bradě vidí. V samotném závěru (lokální turnaj) se Beth chová, no, jako kráva. Ano, svoji osobnost tvaruje i po dvacítce, ovšem pořád mám za to, že se s jejími stinnými stránkami dalo pracovat jinak a lépe.

Dá se říct, že po pěti dílech Beth konečně projevuje nějaké emoce (při setkání s bývalou spolužačkou, s prodavačem v obchodě, kterému kdysi čmajzla noviny, s dávným soupeřem Beltikem, který ji nabízí pomocnou ruku…). Vyvrcholením dílu je pak mistrovství USA. Je třeba se smířit s tím, že po dějové stránce o žádnou revoluci nepůjde. Prostě tu máme jen velmi průměrný příběh, který se pohybuje v osvědčených žánrových vodách. A je jedno, zda jde o vodní pólo, parašutismus nebo právě šachy. Ano, přesné tahy figurami jsou nasnímané velmi slušně, celé to má náboj, ovšem na to jsme u podobných látek jednoduše zvyklí. A tím pádem očekáváme něco navíc: třeba avizovaný boj hlavní hrdinky s vnitřními démony, které mají být protipólem uhlazeného prostředí šachových turnajů. Jenže i tady se zoufale klouže po povrchu. Průběžné uzavírání (pokud vůbec) dějových linií je slabé. PS: Samozřejmě atmosférické svícení, výprava či kostýmy jsou na jedničku.

Nikdy to nikdo takhle nehraje. Rozhodilo ji to. Přesně tak, jak předpokládal. Celá hra tak byla jako předem přečtený závěr. Těžko se zbavovala pocitu, že už prohrála. Každý soupeřův tah byl přitom tak jasný, tak neoriginální. Jako podle šablony. V jeho tváři navíc nebyla ani stopa pochybnosti, ani slabosti. Legendární Borgov evidentně nedá zrzce Beth spát. A té prostě tak nějak (úplně) fandit nejde, protože o jejích ubíjejících životních peripetiích „nic“ nevíme, nevyznáme se v nich. I s vedlejšími postavami mám problém: chápu, že nějaké krátké setkání může v životě člověka zaznamenat významný otisk, ovšem tady netušíme, proč se k některým už nevrátíme, jak to s nimi hlavní hrdinka vlastně má, divák může její chování chápat různě, což neříkám, že je špatně, ale... Naštěstí provokativní poloha Anyi Taylor-Joy mě baví.

„Chtěla jsem pěkný pokoj. A myslím, že mi ho dali!“ směje se „matka“ v nové roli agentky při objíždění šachových turnajů. Příležitostí přibývá a Beth dál ničí soupeře, čehož si všímají média. Na US Open v Las Vegas léta páně 1966 se však dobře promazaný stroj na chvíli zasekne. Co na tom, že si tvůrci libují v zachycení šachových partií, hlavní hrdinka se chová strojově, divák moc neví, co si myslet. Nemá žádné sociální cítění a postavy okolo ní jen tak procházejí, každý ji možná nějak ovlivní, ale divák vlastně netuší, zda a jak přesně. Proč má s většinou z nich těžce uchopitelný vztah, není jasné. Ano, vyrůstala jen s matkou (a pak s další matkou), ale podrobnosti neznáme, nevíme ani, co se dělo za zdmi sirotčince. Tu a tam vnímáme, že si sama sobě vynadá, nazve se blbkou nebo šeredou. Odkud to pramení, nevím. Tak asi musím doufat.

Niterné herectví Anyy Taylor-Joy startuje v plné polní. Oslavila patnáctiny (pro nové rodiče vlastně třináctiny), jde jí aritmetika a přírodní vědy, pomáhá v místní kapli. A zatraceně dobře umí šachy. Má typické atributy outsiderky, která se však prodere na hvězdný vrchol. Jen k tomu potřebuje lepší šaty a pět dolarů coby startovné na šachový turnaj. Pomůže starý známý. A Beth nakonec rozdrtí ve finále rozmazleného bratrance Harryho Pottera. Ano, šachové partie mají spád, všechno je to atmosféricky nasvícené, kamera poletuje kolem postav, výprava a kostýmy jsou skvělé, ale rád bych už dostal něco navíc. Protože zápolit mohli hrdinové v podstatě jakémkoliv sportu či hře. Po vypravěčské stránce bych tak čekal víc.

Dobová atmosféra výborná, příběh zatím velmi průměrný. Dámy vládnou světu. Doslova. Další příběh ženské hrdinky, která za sebou ve výhradně mužském světě nechává právě všechny ty mužské pěšáky. Seriálová adaptace knihy Waltera Tevisa z roku 1983 má sedm dílů v názvech využívajících šachovou terminologii, a hlavně má zajímavou hrdinku Beth s typickými atributy outsiderky. Ve sklepě sirotčince, ve kterém se ocitnula po dobrovolném odchodu matky, v sobě díky správci budovy najde mimořádné nadání pro šachy i silnou závislost na utlumujících lécích. Slušný start.