castor

Obsah jsem nečetl, jednoduše jsem vsadil na Rebeccu Hall, kterou mám už nějaký ten pátek herecky velmi rád. Sic cítíme, že je něco jinak a že to nemůže dobře skončit, nicméně osud americké televizní hvězdičky Christine Chubbuck jsem neznal. V první polovině 70. let trpěla depresemi, chtěla profesně výš, ale narážela na nepochopení okolí i na svoje limity. A ač dosud přinášela zejména pozitivní zpravodajství, rozhodla se pro zásadní vstup plný krve a násilí, ostatně jak si televizní šéfové přáli. Výsledek je drobnou studií jedné zraněné duše, má místy kolísavé tempo, několik scén navíc a zejména velmi schopné herce, kteří jej tahají k mírnému nadprůměru. Herecký projev Rebeccy Hall mě baví dlouhodobě, je přesvědčivý, citlivý, umírněný, přitom je z jejích gest a pohledů znát, že její postavu něco silného tíží. Při vyběhnutí závěrečných titulků přijde docela těžká deka.

Vynechání reprízy v televizi se rovnalo velkému prohřešku, ostatně jako v případě třech předchozích dílů „slavné čtyřky“ od Haralda Reinla. Konec udatného náčelníka se blíží, sám to cítí, jen divák celou dobu doufá (ač zná díl nazpaměť), že závěr bude vypadat přeci jenom jinak. Velký hospodářský rozmach láká do Středozápadu obrovské množství bílých přistěhovalců toužících po pozemcích. K těm jim pomůže banda spekulantů, pro které mají být indiáni jen drobnou překážkou. Vyvrcholení je poměrně příběhově pestré, rychle střídáme lokace (Santa Fé), nenudíme se, nemusíme sledovat množství naivních situací (dokonce i Sam Hawkens děj jakž takž někam posouvá), navíc je vše znovu vyvedené v zářivých barvách a širokoúhlém formátu. K tomuhle naivně bezelstnému pohledu na dávnou dobu pochopitelně dokonale sedí i pod kůži se vrývajícího hudba Martina Böttchera. A já vím, že budu tuhle sestavu z nekonečných dálav prérií hltat i za dalších deset let.

Bledé tváře se roztahují dál na indiánská území, situace se vyhrocuje, petrolejáři si dělají, co se jim zlíbí. A indiáni svolávají setkání, které má stvrdit mír nebo naopak rozpoutat další válku. Vykopání válečné sekery zabráním jen sňatek, se kteým Vinnetou vnitřně nemůže souhlasit. Po Pokladu na Stříbrném jezeře zřejmě druhý „nejlepší“ kus už osvědčené sestavy, oceňuji navíc krapet víc realismu, méně naivity (tou trpěl hlavně Vinnetou) a poměrně solidní příběh. Navíc Castlepool tolik nerozčiluje, další „komičtí“ přihrávači naštěstí chybí. Výsledkem byl další kasovní trhák, jehož základem byly chlapská rozhodnutí a velká dobrodružství, nasnímaná v kouzelné přírodě. Navíc přes všechnu tu „pohádkovost“ víc vnímáme obraz Vinnetouova zanikajícího světa. Potěší řada scén (v osadě petrolejářů, lest Klause Kinského, fígl s lany a kolty, závěr). Příjemně naivní balzám na duši.

Jedno z posledních vzepětí rudých domorodců proti bílým utiskovatelům a dobyvatelům má hlavní linii motající se okolo stavby železnice přes území Apačů. Ti dosud vlastní to, čeho si běloši nejvíc cenili: půdu a zlato. Indiánská loviště trpí dráhou pro „železného oře“, protože jistý Santer chce zkrátit cestu a shrábnout peníze, které společnost Great Western do železnice vložila. Německý inženýr a jeho smysl pro spravedlnost má na stavbu dohlédnout. My zase nedokážeme přehlédnout naivitu v pěstních soubojích, spoustu chyb, dětinskost vedlejších postav (Sam Hawkens, Tuff-Tuff), závěrečné patetické loučení s Nšo-či a mnoho dalšího. Jenže nostalgie dělá divy. Naopak potěší útok Keiowovů na vozy, útok na Roswell nebo Santerova smrt.

Hodně krvavé, hodně ulítlé, hodně natahované a hlavně docela zbytečné. Nadšení je sice fajn, ale ne vždy prostě stačí. Tohle trio místy hodně baví, po většinu času ale selhává se slabinami ve scénáři. Přitom režisérka Madellaine Paxson dosud platila za seriálovou scénáristku, pro svůj režijní debut ovšem sáhla po komediálně-thrillerové látce někoho jiného. Časová smyčka mě nepřesvědčila, ba spíš vadila. Hlavní hrdinka chce být za femme fatale, ale i kvůli svým hereckým limitům jí to příliš ne(u)věříme. Šarm i osudovost jí jednoduše chybí. Druhou polovinu jsem tak trochu protrpěl.

Nic dobrého nás nečeká, zdá se. Alespoň podle britských tvůrců, kteří předkládají další a docela jiný pohled na zombie apokalypsu, ač se nic intenzivního před námi neodehrává. Prostě tisíce hladových a nemrtvých stále trpělivě čeká na příležitost. A divákovi je jasné, že lidstvo masivně prohrává. Námět není špatný, ale jednoduše mě to nevtáhlo tolik, jak bych si přál. Hlavní dětská hvězda poměrně nesympatická, ale na to jsem si u těch nejmenších herců už tak nějak zvykl. Ale hraje velmi slušně. Trio Gemma Arterton, Glenn Close a Paddy Considine ucházející, jen vztahy mezi nimi nejsou nějak zajímavě rozehrané. Navíc si tvůrci místy nepohlídali tempo. Jinak docela atmosférická jednohubka. Vyjma Snyderova Úsvitu mrtvých ovšem není snad jiného kusu v rámci žánru, který by stál za to si zopakovat.

Vyslat na útěk manželský pár může přinést řadu problémů. Ošidnou věcí je i to, když jde o remake solidního kousku od Sama Peckinpaha ze sedmdesátých let, který byl (u režiséra to ani moc jinak nešlo) na svou dobu dost agresivní. Vyprávěl o páru, který prchal k mexické hranici s ukradenými penězi. Nová sestava v čele s průměrným Rogerem Donaldsonem chce být svižnější, okázalejší a víc sexy. Originál jsem neviděl, ale je jasné, že se to nepovedlo. Alec Baldwin a Kim Basinger nějaké kvality mají, ale divák si ve finále zapamatuje hlavně jejich erotické scény. Ve finále tu máme akční pohádku, která neurazí, ale pokud by tyhle dva někdo před mexickou hranicí popravil, bylo by to divákovi jedno.

Divák se může s jiným hádat (což jsou příjemné dohady), zda je po herecké stránce lepší užvaněný a zatrpklý tvrdohlavec Denzel Washington nebo vše v tichosti tolerující Viola Davis. Manželství s vrcholy a pády s minimem lokací a s přepálenou stopáží. Divadelní předloha je patrná z každé druhé scény, hodně se tady mluví, velmi často o „ničem“, navrch si vystačíme jen s několika postavami. Nicméně to, že se k nám dostává nespočet dialogů, neberu jako mínus. Vše se točí okolo Denzela. Vydělává si jako popelář, vzpomíná na svoje homeruny, všechny okolo poučuje, zpochybňuje, co říkají, nechce slyšet o snech svých dvou synů, protože je nikdo nebude držet za ruku, a protože chce, aby se drželi dál o toho, co on (ne)dokázal, vše svaluje na barvu pleti, mele o přístupu a zodpovědnosti. Protože ON JE BOSS. A postupně odkrývá pár kostlivců, které má ve skříni. Denzel prostě válí. Znovu rozehrává celou škálu (ne)nápadně odporných rysů, díky kterým bychom mu nejraději rozmlátili basebalovou pálkou hlavu, jindy s ním ovšem klidně zašli na pivo. Coby režisér nepodlézá, pečlivě sleduje své postavy, nechce ze svého dítka dělat biják pro celou rodinu. Slušná práce.

Já té celé cestě jednoduše ne(u)věřil. Žádná díra do světa sci-fi, žádné přemoudřelé pokyvování hlavami. Jen ukrutně vážný tón a řada momentů, které nestrhnou. Ano, tvůrci dokáží scéně skoro lusknutím prstů vtisknout potřebnou náladu, zároveň se nám ovšem snaží namluvit, že výsledek je hlubší, než jakým ve skutečnosti je. Příchod těch druhých v podobě dvanácti výhružně vypadajících kosmických lodí je uspěchaný, nevím, zda to byl záměr, ale najednou si už předáváme první slůvka. Přitom jinak postupujeme velmi pomalu, kanadský tvůrce, designově precizní Denis Villeneuve rozhodně nepřináší testosteronovou zábavu plnou padajících mrakodrapů, nýbrž komorní kus o kontaktu s mimozemskou civilizací a jednu velkou existenciální úvahu o osudu. Jenže leccos jsem vnímal hrozně účelově a uměle (návodné dialogy, flashbacky s dcerou, zbraněmi hrozí dle očekávání nejprve Čína s Ruskem), přitažlivou zápletku rozmělňujeme na docela obyčejné melodrama (jenže zatraceně chladné). Samozřejmě je to skvěle natočené, sestříhané, z roztesknělé On the Nature of Daylight mrazí, ale to není všechno. Takže pardon za ten výraz, ale za mě místy křečovité. Možná i proto, že neucvrkávám ani z Nolana. Což ostatně většina komentujících určitě ano.

Belgický gymnasta to pořád zkouší, ale vesměs pořád stejně, i když tady na to jdou tvůrci krapet jinak. Zápletka je postavená odlišně od toho, na co jsme od oblíbeného rváče zvyklí. Přelom osmdesátých a devadesátých nicméně odvál čas, přesto spojení Sheldon Lettich a Jean-Claude van Damme vždycky dávalo v daném žánru a s rozumnou mírou očekávání smysl. V druhé polovině se stále víc objevují slabiny i to, že rutinér Lettich ztrácí dech. A oněch 25 milionů dolarů (pokud rozpočet nelže) není moc vidět. Přesto oceňuju, že to tvůrci pojali docela s nadhledem a samotný Jean-Claude se herecky na jeho možnosti poměrně snaží.