castor

Tyhle předmanželské rošády plné poslouchání za dveřmi, dvoření, urážek a nedorozumění se jednou za čas vrací a diváky zřejmě pořád baví. Košatý svět Bennetových je obratně předložený, vizuálně líbivý a hlavně herecky naprosto famózní. Odpovídající pocta klasice Jane Austen z konce 18. století se toho nebojí. Sice se drží té tlusté bichle, ale tvůrci našli cestičky, které jsou snesitelné, a vlastně je docela příjemné se po nich vydat. Nedokážu posoudit, jak moc je u těchhle klasik pochopený duch předlohy, respektive jak moc se krátí, ale Wrightova verze je plná spontánnosti, dynamičnosti a temperamentu, a zvládnou ji i milovníci jiných žánrů. Hodně pomáhají herci v čele s tehdy nepříliš známou Keirou Knightley, která jednoznačně září. Moc fajn výprava, hudba a kostýmy.

Neurazí, ale nadchnout také nedokáže. David Yates, který má na svém kontě čtyři potterovky, se vymanil z dětského světa a rozhodl se spolu s J. K. Rowling dojit z látky, která ani nemůže být neúspěšná. Neměl to na úvod snadné. Máme se sejít ještě mnohokrát, což bych bral s obavou, páč hned první díl nenabídl vnitřně nic moc zajímavého. Jen masivní přehlídku digitálních triků a příběhový průměr i mdlé tlachání. Hůlky vytahujeme jen občas, dramatické je to jen sporadicky, postavy jsou často nevýrazné (samozřejmě nemyslím Dana Foglera a Alison Sudol). Neříkám, že to není jak po technické, tak po dirigentské stránce sebejisté, ale já si staromilsky rodinnou fantasy prostě představuji trochu jinak. Asi chyba na mém přijímači.

Přiznejme si, že ani jednička nebyla žádná pecka. Jen se prostě ukecanej černoch s dusivým smíchem trefil do vkusu, protože kombinoval humor s hezky nasnímanou akcí. Dvojka je rychlejší a dražší, ale vlastně chybí cokoliv, co by bylo pořádně zapamatovatelné. Svůj typicky dravý vizuální styl ještě Tony Scott úplně neprodal, nicméně mu pokračování pomohlo nahoru. Už regulérní hitmaker tehdy zvedal adrenalin pozvolna, Eddie Murphy, který se poslední dvě dekády spíš jen plácá v podprůměrných komediích, tentokrát nekoulí očima při smrti kamaráda, ale neúspěšné popravě policejního šéfa. Bridget Nielsen proslavily první čtyři filmy její kariéry, pak to s ní šlo z kopce. Nehraje, jen se tváří drsně. Judge Reinhold se naopak přiblble tlemí, aby výraz za okamžik vyměnil za vyděšeného jelimana, jeho zápal pro zbraně pak působí hrozně nepatřičně. A tak bychom mohli pokračovat dál.. Prostě práce s postavami je tristní. Akce nestrhne, navíc je často nepřehledná. Škoda.

Francouzský režisér Michel Hazanavicius pokračuje po Artistovi, který plnil kinosály nefalšovaným optimismem, v netriviálních látkách, aby nám dokázal, že pocta desítkami roztomilých citací a odkazů němému filmu nebyla náhoda. Rusko-čečenská válka, neustálé úprky civilistů, ztracené děti, místo, na které svět (úplně) nezapomíná, neúcta k právu a lidskému životu. Obsah je stejně jako u The Artist slabší. Některé scény vyznějí do prázdna, jiné jsou neúčinně dlouhé. Další jsou pak až zbytečně polopatické. Navíc chápu, že mnohým může vadit, když se jde na diváky přes smutný dětský kukuč. Ten patří chlapci, který přišel o celou rodinu a kterého se dočasně ujme bojovnice za lidská práva. Druhou velkou linií je deformace mladíka na vojenské vraždící pako. Linie nejsou nezajímavé, ale strhnout nedokážou. To úvodní scéna s videokamerou bude mít nečekanou dohru. Kromě Bérénice Bejo (manželka režiséra), na kterou je znovu radost pohledět, se jiných přidaných hodnot prakticky nedočkáme.

Zamiluje se, rozhodne polepšit, ale k solidnímu zázemí stačí ještě jedno jediné: bankovní loupež. Ta ale, ostatně jsme v prvním filmu režírovaným Woody Allenem, krutě nevyjde. Allen sází jak Baťa cvičky jeden gag za druhým, některé vyšumí, jiné jsou na hranici trapného, další se naopak dokonale strefují. Allenův smolařský recidivista Virgil je kouzelný, není to takové jelito (ve smyslu, že se nemůže vymáčknout) jako v jiných snímcích, mísí komedii s „dramatem“ i dokumentárními vložkami, užívá simulované rozhovory a další nápady, spěchá kupředu a při startu jedné neuvěřitelné série filmů nabízí dravou režii a osvěžující humor.

Intriky nás obklopují od nepaměti. Norské občanské války znamenaly mnoho krveprolití, ale také obavy o budoucnost země. Po vraždě krále se totiž pozdější vládce Haakon IV. Norský stává ještě coby batole středem zájmu, kdy ho chce jistý rod zlikvidovat. Nemanželské dítě ochrání skupina bojovníků, která výpravu k záchraně absolvuje na lyžích (dodnes cestu v Norsku připomíná lyžařský závod Birkebeinerret (běh birkenbeinerů). Kamera hezky najíždí na zasněžené norské pláně, tvůrci volí reálný kus své historie, jen při psaní scénáře si mohli dát víc záležet, abychom si jen neodškrtávali povinné položky. Docela pospícháme kupředu, akce je slušná, ale zasloužila by si větší péči choreografa. Obecně to byla krutá doba, ale syrovosti a špíny se k nám moc nedostává. Víc jsem chtěl jednoduše cítit, s jakou houževnatostí svádějí obyvatelé severských oblastí svůj každodenní boj s drsnou přírodou. To mi právě scházelo.

Buď se vydám cestou přímočaré střílečky, nebo westernovou klasiku někam posunu. Nebo se na remake úplně vykašlu. Bezbranní a utlačování si najmou dravé pistolníky, kteří mají vytlačit podnikavého padoucha, který jejich město za směšné nabídky prostě chce. Za mě to fungovalo. Antoine Fuqua je už pár let ve formě, tentokrát dává prostor celé sedmičce hrdinů, která je poskládaná tak nějak náhodně (ovšem motivace často chybí), takže každý si svůj kus urve, ač o nějakých zajímavých charakterech se mluvit nedá. Zřejmě jen čerstvá vdova Haley Benett, která nestáhla půlky jako polovina bohabojného města, a vyhořelý pistolník Ethan Hawke, ve kterém se to pere, dostali možnost se nejen tvářit vážně, ale i něco předvést. Ke zbytku (bohužel včetně Denzela) nemáme moc šanci si vytvořit jakýkoliv vztah. Po technické stránce je to moc fajn, přehledné, hlučné, dravé, krvavé, skvěle nasnímané. Nicméně Fuqua si mohl i tak dovolit víc. Zřejmě měl velký respekt k původní klasice, což ho možná trochu svazovalo. Na druhou stranu si přiznejme, že ani kousek Johna Sturgese nebyl nijak zázračný, prostě „jednoduchá“ podívaná o jednom velkém bezpráví a jedné velké cti a hrdinství. Přibalil bych víc syrovosti a béčkovosti. A rozhodně i emocí.

Mnoho filmů z (výtečných) osmdesátých let vsadilo na netriviální zápletky, atmosféru, herecké výkony. Manželství s nespočtem otazníků, zakázaná láska mezi klientem a právničkou, která svolila a pustila se do obhajoby muže, který měl loveckým nožem ošklivě rozkuchat movitou manželku. Zubaté ostří se může řadit mezi poctivé (erotické) thrillery, které dokážou vtáhnout do hry a umí některým ze zvratů mile překvapit. A to i přesto, že vsází na osvědčená pravidla žánru. Fajn gradace.

Pokračování (a u Mužů v černém to nebylo jinak) bývají bláznivější a dražší, ale co do originálnosti a propracovanosti je jednička prostě nedostižná. A tehdy se líbila moc. Kritikům i divákům. Pomohla velmi masivní kampaň, pomohla ústřední pecka Men in Black. Dnes, takřka po dvaceti letech nadšení výrazně opadlo. Kombinace učitel/žák funguje, bláznivé triky docela zabírají, ale přeci jenom vítězství nápadu nad příběhem už optikou dnešního diváka (2016) výrazně pokulhává. Pobyt v supertajné vládní agentuře je nezáživný a chybí mu tempo, těch triků nakonec není tolik a humor také není tak účinný, jak mohl být. Ale opakuji, že jde o pohled diváka, který se k tomuhle boji s vesmírným odpadem vrátil po dlouhých letech. Například režisérova Addamsova rodina je mnohem záživnější při opětovném puštění. 70%

Tahle série je pro filmové plátno zřejmě prokletá. Zda je to režisérem Howardem nebo tím, že některé bestsellery by měly zůstat jen na papíře, nevím. Ale po dvou předchozích zastaveních je i Inferno silně obyčejné a řemeslně průměrné povídání, které dešifrování záhadných kódů představuje jako úsměvnou a často náhodnou hru. Panoramatické záběry na italské památky ještě jaro nedělají, fakt ne. Země je přelidněná a bude hůř, což šílený ekolog řeší po svém. Našemu hrdinovi alias Štístkovi přichystal jakousi schránku s bakteriemi moru, symbolog Langdon se prozatím probouzí v nemocnici s ošklivou ránou na hlavě a dočasným výpadkem paměti (a s otravnými apokalyptickými vizemi), vzápětí mu jde o kejhák, takže startuje honička, která má několik zastavení, ve kterých nám ukáže tajné vchody různých muzeí, okomentuje nějaký vzácný exponát a pak se (často náhodně) dostane z další zapeklité situace, aby byl blíž záchraně lidstva. Je to blbé, přitom se to tváří nesmírně vážně. Místy prostě docela peklo. A Tom Hanks? Frajer, kterému ovšem mnohem víc svědčí obyčejný chlapík v neobyčejné situaci (Sully, Kapitán Phillips, Terminál, Trosečník ad.), než nějaký hrdina. Felicity Jones bohužel zklamání. Mezi dvěma a třemi hvězdami, sorry.