castor

Byla nahoře na palubě, užívala si sluníčka, všechno bylo nádherné. Jenže pak uviděla plachty. „A byly fakt špinavé. Myslíte si, že je možné je umýt?“ – „Myslím, že to možné není, madam. Protože tohle je motorové plavidlo.“ Značná míra absurdity, cynismu a k tomu i dost tělních tekutin. Satira na soudobou společnost zavede na luxusní plavbu několik milionářů, jejich drahých poloviček či pár modelů, kteří vlastně vůbec netuší, co od vztahu očekávají. A pak je tu arsenál úslužného služebnictva, které se klaní, usmívá, podstrojuje, tedy jen do té doby, než se stane cosi nemilého, co si vyžádá trochu jiná pravidla. Švédský režisér a scenárista Ruben Östlund (čerstvá cena Evropské filmové akademie) se nebojí po jedné večeři ponížit své mocné hosty, aby je o pár minut později vymáchal v ještě větších srač… Protože svět pravidel rozdělený na první či třetí třídu se bortil už třeba na potápějícím se Titanicu, kdy peníze tehdy nehrály žádnou roli. Östlund naštěstí neútočí nějakým intelektuálním uměním, jednoduše je provokativní, originální a svůj. A místy i hodně zábavný.

Legální výroba narkomanů po americku. Známky závislosti u pacientů? Kdepak! „Jde o pár míst v Západní Virginii. Je to kulturní. Tihle horalové jsou závislí na kdečem!“ Jejich úkolem bylo prodat doktorům medikamenty na opiové bázi, jejichž účinky masivně propagovaly farmaceutické firmy. Agresivní marketing, zamlčování i vyloženě lhaní o návykovosti. Stačil sloupek v novinách o pěti větách či pár zmanipulovaných vědeckých grafů. Na OxyContin si prý závislost vytvoří méně než procento lidí. Je to přece celé o systému postupného uvolňování, takže se z něj dotyčný nemůže rychle dostat do rauše, opojení, chcete-li. Minisérie Dopesick nám v dialogově velmi obsáhlém provedení odkryje, jak se postupně stal lék proti bolesti obrovským strašákem. Doktoři jej začali ve velkém předepisovat i pacientům, kteří jej nepotřebovali. Purdue Pharma by mohla vyprávět. A takový maloměstský lékař Michael Keaton, který „zázrak“ předepsal po zranění zad Kaitlyn Dever, se ani nenadál a už byl součástí mašinérie, kdy mu na konferenci posluchači hlasitě aplaudují. A pak sám dostane po dopravní nehodě individuální dávku. Čeho asi? Celé se to odehrává v několika časových rovinách, což může být na začátku trochu matoucí. Sledujeme tak osudy několika obyvatel horského městečka, snahu agentky DEA (Úřad pro potírání drog) Rosario Dawson, hledání Peterem Sarsgaardem klíčových svědků, kteří by se nebáli vystoupit před velkou porotou. K prvním třem dílům jsem měl drobnější výhrady, uchopení totiž žádalo značnou diváckou pozornost, pak se to ale solidně rozběhne a náramně to graduje. Skvělé herecké výkony a atmosféra zmaru. Danny Strong zaválel, jeho nezkrášlující pojetí nastavuje skrze lékovou epidemii zrcadlo „zvláštně uvažující“ zaoceánské společnosti. Protože Amerika není jen země neomezených možností, ale taky nesmírně naivních lidí.

Bond č. 15 - Další přeobsazení agenta 007. Měl jím být již Pierce Brosnan, ale producenti na poslední chvíli obnovili jeho smlouvu na účast v televizním seriálu Remington Steel. Nemastný Timothy Dalton mě zrovna nezaujal, to samé platí o československé cellistce (hrané Maryam d´Abo). Inspirací byl tentokrát skutečný příběh důstojníka KGB. Důležitý zběh je díky Bondovi v Anglii, ale ruští agenti se nevzdávají. Ač se hovoří o slovenských lokacích, natáčení proběhlo v Rakousku, takže Bratislava se točila ve Vídni, hlídek Veřejné bezpečnosti se ale dočkáme. Až na výjimky je akce nenápaditá, celkově je to takové všední a šedivé. Nezáživná bondovka.

Má to své mouchy, ale scénář není úplně marný, na Pozadí událostí se navíc dobře dívá díky hercům. Ano, duo Čvančarová a Vančura už je na hraně karikatury, druhý jmenovaný pak šokuje „slipovým“ výstupem, kterým dává najevo opovržení svou nadřízenou. Je to absurdní, ale „odpad“ si pořád představuju jinak. Škoda, že o děkance Klusové jsme se nedozvěděli skoro nic (kde se vzaly její postoje?), kromě tahanice s proděkanem se dočkáme ještě naháněné se Sarah Haváčovou. Právě ta zapadá pod to, co jsem psal na začátku: moc fajn herci. Přirození Jiří Havelka a Petra Hřebíčková předvádějí své sourozenecké špičkování a hází nekorektní hlášky. Baví i Tomáš Bambušek, který se drží své vyšetřovací verze, a který soupeří s Marthou Issovou. Ta je přesvědčená, že do smrti studentky je zapletený ještě někdo jiný. Kdo asi?

Aféra kolem používání vysoce návykového léku, pečlivě a soustředěně vyprávěná, vrcholí. A naivita Američanů je do očí bijící. Aktivisté se bouří, ovšem nad štědrým „gestem dobré vůle“ ze strany Purdue uvažují. Pokud skupinka čtyř lidí, kterých se OxyContin nějak negativně dotknul, uvažuje, jak uvažuje a nechává se kupovat… poměrně neuvěřitelné. Samuel (který měsíce nevědomky předepisoval návykovou látku svým pacientům) chce zpátky svou lékařskou licenci, ovšem nepůjde to, pokud bude stále na medikaci. Potká nicméně stejně závislou dívku, které kdysi pomáhal na svět, a jeho život nabere zajímavý směr. Rick a Randy, kteří překonávali nespočet klacků pod nohama, mají v první bitvě zase jednou navrch, ukradené instruktážní VHS nahrávky se hodí, ale třeba takový Peter Sarsgaard nevěří, že se u farmaceutické společnosti a jejího agresivního marketingu něco změní.

Z počátku je to vizuálně podmanivé a vtahující, ovšem překvapivě velmi brzy se děním na obrazovce divák přesytí a začne přemýšlet nad jednotvárností akce. Remarqueův realistický román meziválečné prózy netřeba představovat. Mladí gymnazisté, které mládí pod válečnou realitou opouští, nás zavádí do krutých zákopů první světové války. Po řemeslné stránce je to špička, drsná i nekompromisní. Jenže jakmile se tvůrci víc zajímají o postavy, tak to jednoduše nefunguje. Emoce jsou prakticky na bodu mrazu, divák toho k hlavní postavě vlastně moc necítí. A právě vedle výtečné výpravy nebo kamery měly postavy hrát podstatně stěžejnější roli. Třeba jako u Spielbergova válečného triumfu, kdy skupina vojáků okolo Toma Hankse hledala nejmladšího ze čtyř bratrů Ryanových. Naopak tady s dalšími výstřely a nepřirozenými tělními otvory divák vnímá zaměnitelnost postav, dílčích bitev i válčících stran. Nečekal bych, že to napíšu, ale je to jen lehce nadprůměrné a veskrze prázdné.

Bohdanovský do profilu vraha kriminalistce Lídě prostě nezapadá. Nad některými radovánkami na fakultě se stahují mračna a děkanka prská o neetickém chování. Ovšem její proděkan Mrkvička má jedno nepříjemné tajemství. Policie nakonec pachatele má (a divák asi nebude překvapený), nicméně uzavření případu komplikují forenzní stopy po sexuálním útoku. Takže si necháváme i něco na příště. Sarah Haváčová stále zajímavější, nejen na univerzitě, ale i třeba u brigády s ochutnávkou jogurtu. Slovní výměny mě celkově baví, vše navíc korunuje nádherná Olomouc a prostory uměleckého Konviktu.

Zatímco Havelka doma „zahlazuje“ stopy noční rozkoše, na fakultě startuje vyšetřování vraždy. A Univerzita Palackého v Olomouci má problém. Jasně, ambiciózní vyšetřovatelka Martha Issová řeší při sdělování tragické události rodičům soukromé hovory a její šéf na jejich křesle „cvičí“ s bolestivými zády, jinak to ale má spád a třeba slovní přestřelky mezi Havelkou a dalším detektivem Tomášem Bambuškem jsou za mě fajn – dialogově i herecky. Tip na vraha mám a asi se nespletu. Ovšem samotné vyšetřování zločinu je jen záminkou k tomu, aby si autoři mohli hrát s komplikovanějšími mezilidskými vztahy. Zároveň se začínají vyskytovat následky kroků upjaté děkanky (samozřejmě netvrdím, že české akademické prostředí je v téhle otázce zdravé jak řípa), která hodlá potírat vztahy mezi pedagogy a studentstvem. Naštěstí pryč (ale ještě se vrátí) je špatně napsaná a zahraná postava manželky hlavního hrdiny (Katarzia to schytává oprávněně), navíc odskoky do pražského ateliéru vyznívají rušivé. Tak nízké hodnocení se mi nicméně zdá přehnané, možná i proto jdu o hvězdu výš.

Definice normální mámy? „Třeba to, když za tebou Kuba přijde, že si chce hrát, tak ho neodeženeš, protože zrovna máš záchvat inspirace!“ Michal Sýkora, Petr Jarchovský a Jan Hřebejk se po příbězích ze série Detektivů od Nejsvětější Trojice znovu setkali a upřímně se divím, proč je z toho až takové kopání ze strany diváků. Ano, mnozí tam zbytečně mluví jak dobytek, ale celkově mě rozehrané linie z akademické půdy bavily. Stejně jako postavy. Třeba ta Jiřího Havelky, který si s Vlastníky připsal zásah do černého. Vyučuje na katedře anglistiky, zejména studentky ho žerou. Jeho sestra (Petra Hřebíčková), rovněž profesorka, napíše pod pseudonymem skandální erotickou knihu. Kromě zájmu o literaturu mají velmi podobnou i situaci doma: ji manžel ignoruje a evidentně zahýbá, takže v koupelně občas bzučí vibrátor, jeho žena věří, že má před sebou obří uměleckou kariéru a rodina je až na dalším místě. Oba navíc leží v žaludku nové upjaté děkance (Čvančarová jednou skvělá, podruhé šíleně afektovaná). Fanatická vyznavačka hnutí upozorňující na sexuální obtěžování žen (studentek nevyjímaje), ponižování či na sexistické poznámky ovšem záhy na akademické půdě okusí mnohem horší problémy, když dojde k vraždě. Postupně tak poznáváme i jednotlivé studenty, aby v závěru leželo bezvládné tělo mladé dívky v divadelním zákulisí univerzitního divadla. Bavily mě slovní výměny, mnozí herci, vše navíc korunuje nádherná Olomouc. A Konvikt je samozřejmě podstatná třešnička na dortu.

PRVNÍ SÉRIE. Tři hlavní linie, které se opakovaně protínají: mravně závadný agent FBI, jeho protipól v podobě černošského státního návladního, který chce měnit zkorumpovaný systém, a dva bratři, kteří nemají problém při loupežných přepadeních vystřelit na ostrahu. Od začátku je ovšem patrné, že to nebude o vystřílených zásobnících, ale o jednotlivých postavách a o zpochybňování samotných institucí, které mají pomáhat a chránit. První díly jsou prakticky o porozumění situaci, ve které se Boston nacházel během 90. let, kdy se mnohé řešilo prostě trochu jinak. Spousta temných kriminálních příběhů o drsných chlapech metropole významně využila (Město, Skrytá identita, Tajemná řeka...), ostatně „město čtvrtí“ nechvalně proslulo i právě množstvím násilných trestných činů a počtem loupežných přepadení a útoků. První zhruba čtyři díly divák skousává vztahy mezi protagonisty, objevují se další dějové závity a postavy, až se obává, aby nerozmělňovaly to, co má dělat tenhle seriál nadprůměrným. Pak se něco zlomí, zvyknul jsem si na pomalejší tempo i na to, že namísto tvrdých pěstí a přestřelek se tu vsází na poctivou atmosféru a pečlivé budování charakterů. A druhou polovinu série jsem si užil podstatně víc. I proto, že tvůrci dávají stejný prostor oběma stranám barikády. Kevin Bacon je coby vážený (ale zatraceně křivácký) agent FBI skvělý. Ať už kvílí spolu s písničkami z rádia, užívá si zájem médií, v sanitce si utahuje z umírajícího kolegy, šňupe koks kdekoliv nebo zrovna uzemňuje dotěrnou tchýni.