castor

Jeden se zasekl v letech minulých, až na „stará“ kolena se seznamuje s počítačem nebo Facebookem, je staromódní, má rád staré fláky (ty hudební i filmové), rozsévá moudra po staru (prostě od plic) a když přijde průšvih, zažene ho buď pěstmi, nebo pivem. Báječným kontrastem k Johnnymu je samozřejmě Daniel, uznávaný podnikatel a milující otec. Je samý úsměv, vzor poctivosti. Navíc nechce, aby karate bylo za zloducha. Cobra Kai na sebe nicméně dál strhává veškerou pozornost, Daniel nicméně zůstává trpělivý. Trable mladých (krádež peněženky, vrtkavé přátelství Sam a Aishy) mě nebaví. Chápu, že zápletka se musí nějak rozvíjet, ale… Naopak vliv Johna Kreese sílí.

Jeden se zasekl v letech minulých, až na „stará“ kolena se seznamuje s počítačem nebo Facebookem, je staromódní, rozsévá moudra po staru (prostě od plic) a když přijde průšvih, zažene ho buď pěstmi, nebo pivem. Báječným kontrastem k Johnnymu je samozřejmě Daniel, uznávaný podnikatel a milující otec. Je samý úsměv, vzor poctivosti. Navíc nechce, aby karate bylo za zloducha. Miyagi-Do hlavně momentálně potřebuje nové žáky, video o bezplatném karate má ohlas. Dannyho napadne i další forma propagace, ale zase se bude muset vyrovnat s klacky, které mu rival hodí pod nohy. Vztahové peripetie (kdo je koho syn) dost mdlé.

Trochu se nám to zbytečně zavrtává do rodinného melodramatu. Oba senseiové předvedou netradiční tréninkové metody, zlo John Kreese zatím vyčkává. U Daniela to navíc bude o jeho vášni pro Miyagi-Do versus automobilový byznys. Každopádně když to dějově vázne, díky bohu každá epizoda nabídne nespočet vtipů, kdy mnohé z nich opravdu fungují. Dál to baví, je vidět, že se sešel tým lidí, kteří nad výsledkem přemýšlejí a rozumějí oběma dobám. A hlavně nás vracejí do té, kterou jsme měli tak rádi.

„Svět potřebuje Cobra Kai!“ Jenže ač jsou drsňáci, neútočí na soupeře zezadu, nebo když je zraněný. Karate svět je tudíž zase v pořádku, otázkou je, co s tím udělá návrat známé tváře. Danielova škola má hned „nové“ žáky. Rýpání se v rodinných vazbách pokračuje („Místo mě zase řešil vás dva!“). Navazujeme nicméně tam, kde jsme skončili. Holt zázraky se občas dějí. Tvůrci jednoduše vytáhli z původního Karate Kida a jeho pokračování to nejsilnější (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky pro svoje mnohem bohatší vyprávění, které zaujme i v současnosti.

„Až bude po všem, budeš litovat!“ – „Jako by někdy bylo po všem!“ Tenhle sensei se bez boje nevzdá, ač mnohé prohrál. Finále je tady, ale očekával bych, že si víc pohrajeme s liniemi předchozích devíti dílů. Samotný turnaj, co se akce týče, úplně nestrhne. Navíc jeho klíčová postava (Miguel) se chová jako debil. Nicméně celkově velká poklona. Zázraky se občas dějí. Tvůrci jednoduše vytáhli z původního Karate Kida a jeho pokračování to nejsilnější (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky (včetně humoru) pro svoje mnohem bohatší vyprávění.

„Dospělí chlapi se budou házet do bazénu!“ Kouzelné. Na humoru tohohle zázračného seriálového návratu do let minulých je skvělé to, že nejde o nucené situace a gagy, ale prostě vycházejí z povah ústředních dvou postav. Romantická linka slabší, projížďka v autě naopak cool. Pánové zavzpomínají na staré časy a znovu nám připomenou, jak se jejich role vyměnili. Zatímco Danny je za vodou nyní, Johnny měl díky otčímovi peníze v dětství. Závěr zase trochu uměloučký.

Trošku ta rivalita mezi Johnnym a Dannym nabírá na umělosti. Scénáristé holt hodně chtějí, aby se přiostřilo. Snad to nebude až příliš na sílu. Jeden varuje svého žáka, druhý svou dceru. Každopádně tvůrci nechtějí ani z jednoho dělat toho „zlého“, což se potvrdí i v samotném závěru. Prostě i na první pohled zmetek má pro svoje jednání důvody. Šampionát All Valley se nicméně blíží. Daniel netuší, že jeho žák je Johnnyho syn. Právě Johnny jde do sebe – hošan splácí dluhy a lednici má plnou vitamínů. Celkově to prostě baví, je vidět, že se sešel tým lidí, kteří nad výsledkem přemýšlejí a rozumějí oběma dobám. A hlavně nás vracejí do té, kterou jsme měli tak rádi.

Dáma si nejprve vykřičí ránu sekyrou do vlastního těla, aby se následně mohl šerif Chuck Norris utkat s tichým zabijákem, který po přetržení pout uniká, aby z něho ostatní kolegové udělali cedník (Brian Libby tak či onak slušný). Prakticky mrtvý se dostává na sál v podivné nemocnici, která provádí výzkum molekulární medicíny. A co když dají psychicky nevyrovnanému pacientovi experimentální látku? Wow. Režisér Michael Miller, který později změknul u srdceryvných látek spisovatelky Danielle Steel, nechává Chucka s přihlouplým výrazem sem tam někoho kopnout otočkou do břicha, ale vesměs předkládá hysterické herecké výkony a vleklé nenápadité scény. Moc úderů klaďas Chuck nakonec ani nerozdá, spíš se všemožně snaží zastavit řádění nepřemožitelného maniaka. Ten přežije pád z okna domu i výbuch auta, takže nakonec Chuckovy hbité údery budou přeci jenom potřeba. A navíc všechno umocňuje pološílený dabing.

Je mladý, je seriózní, je dramatik a dostal scénáristickou nabídku z Hollywoodu. Jenže sedí v zapadlém hotelu, sleduje odchlipující se zažloutlé tapety, trýzní se vedrem, samotou a trápí se nad prázdným papírem v psacím stroji. Ještěže je tu bodrý obtloustlý soused, se kterým se spřátelí. Joel a Ethan Coenovi jsou pověstní tím, že diváka potěší jízlivým gagem a vzápětí přimrazí do sedačky nějakou solidně násilnou scénou. Vesměs jejich filmy působí mimo jiné coby morality, kdy zlo v nich bývá víceméně pokaždé potrestáno. Jenže postavami napáchané škody jsou krvavé a kruté, takže to diváka ani moc neuspokojí. Pamatuje si spíš nevypočitatelné momenty, vybroušený styl a černý humor. U Coenů to mám poměrně jednoznačné: buď mě docela dost nadchnou, nebo naopak zklamou. Tohle je bohužel spíš druhý případ. Ještě před polovinou mě totiž tenhle příběh tak nějak přestal zajímat. A to pak nemůže dopadnout dobře.

Hodně rad, ohlédnutí i zaručených životních mouder a celkově zbytečně mentorský díl. Každopádně karate turnaj do 18 let bude po zrušení doživotního zákazu i pro Cobra Kai. Daniel dosáhl svého – má nového žáka. Samozřejmě se už dá nějakou dobu očekávat, jakým směrem se to bude ubírat/zamotávat. Laťka je vysoko, potěší i jedince, kteří nemají až tak vřelý vztah k původní filmové trilogii (ale samozřejmě je éra 80. let neminula). Já třeba ulítával spíš na prvním Karate tiger, kdy jsem si finální souboj s Kurtem McKinneym a šklebícím se belgickým Rusem Jean-Claudem přehrával několikrát za sebou.