castor

Žádný Bobby Ewing, který se rok po smrtelné autohavárii náhle zjevil doma ve sprše. Derek je mrtvý, Patrick Dempsey odchází a stálice MerDer je minulostí. Možná si někdo řekne, že tenhle seriál už dávno přesluhuje, tvůrci nás ale zas a znovu přesvědčují o opaku. První díly možná lehce mdlé, pátým zastavením se to ovšem změní: když na večeři lékařů a rezidentů dorazí nová přítelkyně Callie. Horké chvilky nejen pro ni. Potěší i další nová posila, která skrývá jedno tajemství (Hunt měl sestru), rezidenti nejsou úplně nezajímaví, rozvíjí se solidní osudy. A pak si na Meredith vyšlápne jeden pacient po záchvatu. Prostě tahle etapa dvanácté série stojí za to, ač jsem tomu po prvních dílech už moc nevěřil. A z April se stává jeden ze stavebních kamenů seriálu, její postava dozrála a k otravnosti, jak tomu bylo dřív, má daleko. Jedeme dál.

Ano, smíšené pocity rozhodně převládají. Ono pojmout návrat Hercula Poirota nějak neotřele není vůbec žádný med. Prostě tenhle slavný detektiv cestuje luxusním vlakem z brány do Orientu směr Londýn a rád by odpočíval. Jenže dojde k mordu a motiv k vraždě nebo příležitost k ní měl leckdo ze smetánky, kterou tahle mašina přepravuje. Na scénu tak nastupuje pomalejší tempo, hodně dialogů, postav, přetvářek a lží. A jedna puntičkářská ikonická postava s výrazným knírem. Několik (vyšetřovacích) kroků nám tvůrci úplně nevysvětlili, podezřelí jsou pouze jednorozměrnými figurkami, ač je hrají vesměs výborní herci. Mnohé scény i přes komornější pojetí působí velkolepě, modernějšího looku se hlavní strůjce téhle zábavy Kenneth Branagh nebojí. Sen se mu každopádně splnil, beru, já ale zase bude snít o něčem jiném. Hutnou detektivku si prostě představuju jinak.

Luc Besson prý chtěl točit něco takového od svých šestnácti let. Jeho fantaskní futuristický svět sice má své kouzlo, ale já bych k té stylizovanosti rozhodně přidal trochu syrovosti a krve. Pak bych s větší chutí sledoval osudy bývalého vesmírného pilota a nynějšího taxikáře Bruce Willise, kterému do auta doslova spadne půvabná Leeloo. Dívka, která představuje poslední skládačku k záchraně lidstva, což se nelíbí ďábelskému milionáři Garymu Oldmanovi a jeho armádě. Bessonovo bizarní výpravné dílo bylo svého času hodně v kurzu, i dnes o jeho barvité záležitosti mnozí s nadšením vyprávějí. Škoda je, že Besson-scénárista občas moc spoléhá na Bessona-rejžu. Jeho dynamický talent svede leccos, zázraky ovšem nikoliv. A pokud je někdy až moc přepálený, alespoň u mě o body přichází. Tady jsem ještě leccos skousnul.

Daniel Day-Lewis když už se pro nějakou filmovou látku rozhodne, absolutně se jí odevzdá. I jeho postava se nechává naplno pohltit prací. Jsme v poválečném období a jeho přecitlivělému návrháři šatů pro smetánku vyhovuje staromládenecký život. Na praktické záležitosti má sestru (i milenky dokáže odstranit, když bratra omrzí), on coby chladný profesionál ctí své rituály a okolí respektuje jeho výstřední chování, pedantství a náladovost. Do toho ovšem vstoupí umanutá dívka, která má své kouzlo. Bude další v řadě? Nebo zabojuje svéráznými zbraněmi? Zkrocení nesnesitelného muže má Paul Thomas Anderson detailně naplánované, jeho režie je soustředěná a tak nějak jiná. Ale vypravěčsky soudržná, což je pro mě důležité. Někomu tak sedne to, že neřeší jiné motivy, nikam neuskakuje. Potěší kamera, kostýmy i atmosférická hudba Jonnyho Greenwooda, nejvíc ovšem dle očekávání Daniel Day-Lewis, který se pyšní třemi Oscary (přitom hraje sporadicky a možná už nikdy nebude). On je hlavním stavebním kamenem i jemným prvkem nesourodého soužití v příběhu o odhodlání, ovládání, obětování i detailech vztahu, které jsou pro mnohé nepodstatné. Přešlapy a kompromisy k lásce prostě patří. Složitou osobnost, sobeckou i citlivou, vystihl bravurně. Mimochodem dámy mu zdatně sekundují. Dle mého divácky vlídnější než předchozí dva kousky PTA.

Americká krása 50. let. Samozřejmě s nadsázkou. Prosluněné městečko, perfektně střižené trávníky, malebné domy, veselé děti prohánějící se po ulicích, spokojené rodiny. Ve skutečnosti je všechno jinak. Bratři Coenové, George Clooney, Matt Damon, Julianne Moore. Přesto jsou pochybnosti na místě. Jedno zvláštní přepadení čtyřčlenné rodiny (rodiče, jedno dítě a ségra Julianne Moore) a příchod první černošské rodiny do bělošské komunity rozjíždí směs pochybností, ambicí, černého humoru, rozpadajícího se plánu, krvavých momentů i zpěvu jižanské písně oslavující otroctví. Clooney bizarními momenty nešetří, ovšem po odhalení toho, o co váženému úředníkovi Damonovi jde, nepřichází nic moc úplně úderného. Přidaná xenofobní linie je sice univerzální, ovšem s hlavní zápletkou skoro nesouvisí – a coby společenský komentář úplně nestačí. Takže ve finále si zapamatujeme jen několik solidních scén a jízlivého pojišťováka v podání Oscara Isaaca. Není to moc, ale přesto u mě převládá spokojenost.

Tuzemské snímky přešlapují na místě. Dílčí scény často nedávají smysl, nikam nesměřují, nijak negradují. Často nám (už otravně) tlačí smutné lidi ve smutných situacích. Většinou to jsou podivíni, zoufalci, obyčejní lidé, kteří nemají ambice posunout se o stupínek nahoru. Tenhle starý mládenec moc nepřijímá realitu, jen opravuje lidem ucpané záchody a nefungující kotle, oni se mu vypláčou, jak to mají těžký, on jim vše odkývá, shrábne pár stovek a mizí za další šichtou. Tu a tam mu maminka zkusí dohodit nějakou mašinu, on však raději fotbal a pivečko s kamarády. Tomáš Vorel znovu prchl na venkov, naštěstí se vykašlal na nějaké extrémy a zaplnil své dítko uvěřitelnými postavami (a výbornými ve vedlejších rolích – Budař či Čtvrtníček), které nám nemusejí být sympatické, ale prostě jsou z masa a kostí. A to je možná ta největší výhra. Horší je to se samotným dějem, který je (u nás už je to běžné) nijaký. Bez zastřešující dějové linky to jaksi neladí. Vyhýbá se konfliktům, vypráví tak nějak nevzrušivě. Zápletka se objeví až ke konci, kdy se Petře Špalkové objeví u oka monokl. Jinak více či méně zajímavé epizodky. Velmi slušný Jakub Kohák mi nevadil. Já jen prostě na tuzemských snímcích docela hodně nemám rád omílání toho, že je v pořádku být průměrný až podprůměrný a nikterak se nepokoušet o změnu.

Pokaždé je to velká událost. Právem. Aby také ne, Steven Spielberg se obklopuje velkými hereckými jmény a stálými spolupracovníky, kteří přesně vědí, co mají dělat. Je to skupina veleschopných veteránů a také armáda neselhávajících přihrávačů, kteří na slovo poslouchají zkušeného vypravěče. Ten potvrzuje, že spíš než současné látky mu vyhovují silné žánrové příběhy s nadčasovým přesahem, které se odehrávají v historických (nebo futuristických) kulisách. Všechno vypadá náramně, ladně se přebíhá mezi vážnou a zábavnou polohou, jenže tenhle kousek se zařadí mezi matná dramata (Lincoln, Válečný kůň), nad kterými jásali zejména skalní fanoušci režisérské legendy. Jde o téma, které nám absolutně není blízké (zachycení redakce deníku The Washington Post v době úniku přísně tajných materiálů, které kompromitovaly vládu, včetně jejího podílu na válce ve Vietnamu), ač se tvůrci samozřejmě opírají o univerzálnost tématu, je to precizní, ale bez emocí i bez hravosti Spielbergova já, a ve výsledku jednoduše trochu povadlý tah na akademiky.

Tehdy trhalo kdejaký žebříček návštěvnosti, posbíralo řadu prestižních cen. Vepřové má asi většina z nás ráda, ovšem chraň ty, jež by na tohohle čuníka chtěli stáhnout ruku. Rodinný film se vším všudy. Tvůrce drsného Šíleného Maxe George Miller napsal a produkoval tuhle pohádku, která si získala mnohá srdce, a to i proto, že se trikoví experti skutečně činili. Celkově to má milou atmosféru a upřímnou jiskru, takže ten úspěch je vlastně hodně zasloužený. Ač tedy já a zvířátka ve filmu zřejmě nikdy nebudeme kamarádi.

Bacha na SPOILERY: Začátek jedenácté série mi příliš neladil, nedokázal jsem lecčemu přijít na chuť, jakoby se vytrácela energie, nápad, snaha (realisticky) zaujmout, překvapit. Pak přišlo několik skvostných momentů a celé se to zlomilo. A máme tu znovu to, co máme nejraději – klid ve vztazích hlavních postav aby divák pohledal. Přišlo několik silných menších linií (Dr. Herman, vztah Amelie a Hunta, dítě April a Jacksona, odchod Shepherda do Washingtonu a náznak milostného románku) a pak pochopitelně bolestný vrchol série, který zejména ženskému publiku způsobil Patrick Dempsey – „Nikdy jsem si nedokázala představit, že bychom mohli říct sbohem našemu McDreamymu,“ prohlásila tvůrkyně seriálového hitu Shonda Rhimes. A nejen Amerika zůstala opařená.

Další série pěkných obrázků, která nás má oblbnout, je tady. Nějakým nedopatřením jsem před rokem, kdy jsem tenhle kousek viděl poprvé, nehodnotil. Tak jsem si projekci zopakoval. A světe, div se, na řadu scén jsem úplně zapomněl. A nebylo to vůbec těžké. Příběh o King Kongovi nám zaktualizovali. Logicky. Nikdo ho tak netahá do New Yorku, do křehké blondýny se nezamilovává. Nabízí nám naopak několik sympatických charakterů, přesto leccos nevytěžíme tak, jak bychom mohli, a hlavně scénář není z nejzajímavějších. A postavy si nakonec neprojdou ani žádným vývojem a vyznívají trestuhodně zaměnitelně. Prostě jsou, a některé nepřežijí. Režisér neumí vyprávět, neumí servírovat emoce. Chybí osudovější příběh, schází moment překvapení. Co se naopak povedlo, je volba prostředí. Dobová stylizace v sytých barvách se náramně povedla. Všechna ta tajemná zákoutí, zátoky, západy slunce. Trikaři se rovněž vyprsili s velmi kvalitními CGI prvky. Příšery vypadají skvěle, opičák jakbysmet. Akční pasáže jsou velkolepé (bitva s vrtulníky) a mají nápad (chobotnice, střetnutí s pavoukem). Jen bych to celé udělal víc surové a krvavé. Solidní jízda, ovšem jakmile z ní zmizí samotný Kong, začne drhnout. Nadhodnocené 4*. PS: John C. Reilly září v každé scéně, v níž se objeví.