castor

Jednička na orgasmus rozhodně nebyla. Poměrně mizerně natočená akce, hodně nedochucený scénář, málo hlášek i absence pořádného jiskření. Parta bijců let osmdesátých se dle očekávání sešla podruhé. Na slepencovém příběhu opět nezáleží (hrdinové se dostávají z bodu A do bodu B rychlostí světla), ptákovina trvá, ale má víc nadhledu, je lepší poctou béčkové akce a jednotliví lišáci si ze sebe dělají mnohem větší srandu. Vzájemně si masírují svá ega předříkáváním hlášek ze svých největších bijáků (Byl jsi zpátky mnohokrát, já se vrátím!). I legendární polobůh Norris si rochní ve svých minutách na plátně naprosto s noblesou (kobra po mučivé bolesti umřela), prostě nikdo ze zúčastněných se tu nebere vážně, a to je jenom dobře. Jenže… Ač se třeba scéna v kostele vydařila na jedničku (pamatuju, že Statham se mi v prvním díle moc nelíbil, tady je to přesně naopak), o ostatní epileptické akci se to říct nedá. Sorry, ale střihač by měl okamžitě vrátit honorář. Když si kdysi vyjel zastřílet John Matrix (Komando), mělo to jistý feeling, tady se jen střílí (a nemíří), nikdo nemá ani šrám, ale soupeři do kulek naskakují, jako snad nikdy předtím. Simon West možná pochopil nadsázku, ale s ohledem na vymazlenou akci v Con Air je tohle několikrát louhovaný sáček čaje, kterému by moc prospěla nějaká ta zpomalovačka. Ještě, že je Arnie zpět, Li zbytečný, Dolph vtipálek, Van Damme stále jakž takž pohyblivý a Sly pořád charismatický. Nakonec 4 * stejně jako u jedničky, jenže tady mají mnohem větší váhu!!

Neustále jsem čekal na rozjezd, který nepřicházel. Celé je to velmi hezky zabalené, ale bohužel to vyčkává i třeba deset patnáct předlouhých minut na nějakou oku lahodící scénu, ba dokonce myšlenku. Ty jsou možná nadhozené, ale kvůli prapodivnému scénáři nijak rozvinuté. I Vetřelec byl svým způsobem jednoduchý kousek, jenže založený na premise „strach z neznámého“. Vyšponovaná divácká očekávání kazí vlastně skoro úplně všechno. Ze sci-fi revoluce se postupně stává pompézní zbytečnost, absolutně negradující, plná nudných debat o bohu a smyslu bytí a nedořečeného. Vitální Ridley Scott pouští na scénu hodně nezajímavé postavy (naštěstí je hrají esa jako Charlize Theron nebo Michael Fassbender), otravuje filosofickými náběhy, těší brakovými momenty v podobě přerostlých „žížal“, rozežírání obličejů nebo samooperací. Výsledek je přinejmenším rozpačitý. Prometheus přesto na jedné frontě dokonale zvítězil. V té marketingové. PS: O DVD do mé sbírky bych prosil pouze v případě, kdyby mi ho osobně domů donesla Ch. T.

Ale jo, když bude mít belgický pantáta štěstí na ne úplně triviální „zápletky“ a v rámci béčkového žánru alespoň průměrné režiséry, může nás svými evropskými výlety za levnou produkcí ještě nějaký ten pátek obšťastňovat. Musím přiznat, že zhruba první hodinku jsem si říkal, že tentokrát jde o látku, za kterou se Van Damme nemusí příliš červenat. Ba co víc, třeba úvodní mlátička v bordelu je docela slušná (stejně jako bitka mezi visícím masem) – a to myslím bez ironie a zcela upřímně. Pak se ale základní logika začíná rozpadat, postavy jednají, jako kdyby se přecpali Van Dammeovým prošlým kabanosem, dostáváme se do seagalovských kvalit a úvodní „nadšení“ je bohužel pryč. Přesto bývalý žoldák, nyní vodkou se uklidňující řezník potěší v úctyhodné stopáži mnohem víc, než Jean-Claudovi totální přešlapy z let 1999 až 2006..

Přepjatá gesta, ukřičení herci, nejasné motivace postav, spousta hrnců, vařeček a kvedlaček, slušný soundtrack. A vesměs načančaná nuda, kterak se protnou osudy dvou žen. Znuděná Amy Adams, která nikoho nezajímá, se rozhodne, že vyzkouší všechny recepty ze slavné francouzské kuchařky Julie Child. Což byla manželka amerického velvyslance, která v šedesátých letech rozdávala rozumy o pařížské gastronomii. Asi budu v menšině, ale mě spíš bavila současná linie, ač tedy Amy několikrát pofňuká manželovo rameno nebo ve svém kamrlíku něco rozbije, pomotá, rozlije, spálí. Meryl fajn, ale na můj vkus tentokrát moc uječená. Celkově chuťově nevyvážený průměr.

Tři herci, z toho dva únosci, jeden klasický plán, nestandardní komorní zpracování. Víme jen to, co oběť. Tedy prakticky nic. To ale vůbec nevadí, protože výborně rozehraná šachová partie nabídne syrový střih příprav v dvoupokojovém bytě, kde se celá hra o balík peněz a zachování si klidné hlavy odehraje. Nové informace příjemně šokují, a to hlavně proto, že neuráží řídící orgán nervové soustavy diváka. A ani s přibývajícími minutami se žádný velký logický laps konat nebude. Výměna rolí přichází s mírou, škoda jen, že se (alespoň u mě) hůř navazují vazby sympatií alespoň s jednou z postav. Takže, které vyústění tvůrci nakonec zvolí, je divákovi i docela jedno. Víc by mě asi bavila situace, kdyby Alice na klíče nedosáhla. Z debutanta je cítit až překvapivá sebejistota, dialogy má výborně načasované, přesně ví, co ve které scéně chce mít. Vše je příjemně na minimu prostoru vybalancované, protože nutno podotknout, že další dějový kotrmelec by tahle soustředěná hra už asi nesnesla.

Chtělo by se na začátku zeptat, kam se podělo herecké umění první herečky afroamerického původu, která získala Oscara za hlavní roli. Aneb jak si Halle Berry plácla s režisérem Johnem Stockwellem, který má viditelnou slabost pro vodu, a vzniklo z toho dovolenkové lákadlo na potápění. Bez žraloků. Do svědomí by si měli sáhnout také její agenti, protože dostat tohle na stůl, měli se poohlédnout spíš po skartovačce. V neoprenu možná vypadá dobře, ale trestuhodně nemá co hrát. Tvůrci se nemohou opřít o scénář, který kašle na pořádnou zápletku. Hlavní hrdinka Kate vždycky vydrží pod vodou na jedno nadechnutí tolik, kolik se scenáristovi zrovna hodí, na palubě nad ní se pak odehrávají malá dramata s minimálním nábojem. Pokud ale chválit, tak zvukaře a kameramana. Ten v prosluněných záběrech projede v těsné blízkosti do neoprenu se soukající Kate, ponoří se pod hladinu, udělá několik úžasně vypadajících fines a fetišisticky se vrátí k dalšímu objektu nad hladinou. S atraktivním prostředím rozbouřené vody to holt Stockwell umí. Bohužel ale i obyčejný kousanec žralokem je bojácně zakrytý, v závěrečné pasáži navíc začne nesouvisle stříhat a zoufalý divák rychle ztrácí orientaci o tom, kde se kdo zrovna nachází. Nakonec ale přeci jenom vyhraje. Se zatmívačkou a nabíhajícími závěrečnými titulky.

Tihle chlápci nikdy moc nemysleli na horkou vanu nebo životní pojištění. Užívali života po svém a nyní, o desítky let později, ač stále s nabitými bouchačkami v nočním stolku u postele, se snaží vrátit svým blízkým to, co už dávno vrátit nelze a užít si zaslouženého stáří. Zatímco takový Veřejný nepřítel č. 1 postrádal větší švih a tah na bránu, bývalý člen pařížského policejního sboru Olivier Marchal překvapil už výbornou Válkou policajtů, kvalitativní sešup se nekoná ani v případě téhle bandy charismatických lupičů. Ta záměrně působí unaveným dojmem, moc nemluví, přesto se dá z jejich tváří leccos vyčíst. Syrový snímek už sice nemá takový feeling jako jeho starší bráška, přesto za pozornost stojí!!

Každý z ústředního kvarteta (beru i Sama Neilla a Jessicu Lange) dostane svých pár minut na hereckém výsluní. Asi nejvíc překvapí Channing Tatum, který neprudí v každé druhé scéně, jak tomu bylo dřív. Je sympaticky civilní, jeho role je uvěřitelná a stejně jako většina postav nedělá překotná rozhodnutí. Škoda ale, že všechno musí vypadat až moc hezky a nechce moc diváka namáhat nějakou „přidanou hodnotou“. I přes několikero zavrávorání v druhé polovině téhle romanci, která jde předvídatelnou cestou, divák leccos zbaští, ale litovat toho zas tolik nebude.

Pojďte ještě vy, ty tam vzadu beztak taky něco umíš, vy nic nepředvedete? Nevadí, pojďte se třeba projít po podiu. Pár minut slávy zřejmě v téhle zemi potřebuje ke štěstí úplně každý.. Potřetí úplně stejně a to, co před dvěma lety docela chutnalo, teď jen vyvolává nepříjemné křeče v břiše a stud za všechny zúčastněné. O neustále nepřirozeně aplaudující a hulákající porotě nemluvě.

Tak, a teď si hezky sednu do proutěného křesla a mrknu na západ slunce. Bude to možná větší vzrůšo, než dvouhodinovka s Boylem, ve které forma přebíjí obsah. V té bez desíti minut dvouhodinovce si totiž tvůrci zachovávají tvář letního blockbusteru se skvělými zvukovými efekty, potrpí si na detaily, ale divák (alespoň já určitě) se horko těžko prokousával tou zvláštní slupkou, která nedojme, nepobaví, nenadchne. Což třeba v případě Armageddonu (a stavte se klidně na hlavu, filozofové a astronauti) platilo. Dotkl jsem se rád, ale zároveň jsem se stihl i nepěkně spálit.