castor

Chtělo by se na začátku zeptat, kam se podělo herecké umění první herečky afroamerického původu, která získala Oscara za hlavní roli. Aneb jak si Halle Berry plácla s režisérem Johnem Stockwellem, který má viditelnou slabost pro vodu, a vzniklo z toho dovolenkové lákadlo na potápění. Bez žraloků. Do svědomí by si měli sáhnout také její agenti, protože dostat tohle na stůl, měli se poohlédnout spíš po skartovačce. V neoprenu možná vypadá dobře, ale trestuhodně nemá co hrát. Tvůrci se nemohou opřít o scénář, který kašle na pořádnou zápletku. Hlavní hrdinka Kate vždycky vydrží pod vodou na jedno nadechnutí tolik, kolik se scenáristovi zrovna hodí, na palubě nad ní se pak odehrávají malá dramata s minimálním nábojem. Pokud ale chválit, tak zvukaře a kameramana. Ten v prosluněných záběrech projede v těsné blízkosti do neoprenu se soukající Kate, ponoří se pod hladinu, udělá několik úžasně vypadajících fines a fetišisticky se vrátí k dalšímu objektu nad hladinou. S atraktivním prostředím rozbouřené vody to holt Stockwell umí. Bohužel ale i obyčejný kousanec žralokem je bojácně zakrytý, v závěrečné pasáži navíc začne nesouvisle stříhat a zoufalý divák rychle ztrácí orientaci o tom, kde se kdo zrovna nachází. Nakonec ale přeci jenom vyhraje. Se zatmívačkou a nabíhajícími závěrečnými titulky.

Tihle chlápci nikdy moc nemysleli na horkou vanu nebo životní pojištění. Užívali života po svém a nyní, o desítky let později, ač stále s nabitými bouchačkami v nočním stolku u postele, se snaží vrátit svým blízkým to, co už dávno vrátit nelze a užít si zaslouženého stáří. Zatímco takový Veřejný nepřítel č. 1 postrádal větší švih a tah na bránu, bývalý člen pařížského policejního sboru Olivier Marchal překvapil už výbornou Válkou policajtů, kvalitativní sešup se nekoná ani v případě téhle bandy charismatických lupičů. Ta záměrně působí unaveným dojmem, moc nemluví, přesto se dá z jejich tváří leccos vyčíst. Syrový snímek už sice nemá takový feeling jako jeho starší bráška, přesto za pozornost stojí!!

Každý z ústředního kvarteta (beru i Sama Neilla a Jessicu Lange) dostane svých pár minut na hereckém výsluní. Asi nejvíc překvapí Channing Tatum, který neprudí v každé druhé scéně, jak tomu bylo dřív. Je sympaticky civilní, jeho role je uvěřitelná a stejně jako většina postav nedělá překotná rozhodnutí. Škoda ale, že všechno musí vypadat až moc hezky a nechce moc diváka namáhat nějakou „přidanou hodnotou“. I přes několikero zavrávorání v druhé polovině téhle romanci, která jde předvídatelnou cestou, divák leccos zbaští, ale litovat toho zas tolik nebude.

Pojďte ještě vy, ty tam vzadu beztak taky něco umíš, vy nic nepředvedete? Nevadí, pojďte se třeba projít po podiu. Pár minut slávy zřejmě v téhle zemi potřebuje ke štěstí úplně každý.. Potřetí úplně stejně a to, co před dvěma lety docela chutnalo, teď jen vyvolává nepříjemné křeče v břiše a stud za všechny zúčastněné. O neustále nepřirozeně aplaudující a hulákající porotě nemluvě.

Tak, a teď si hezky sednu do proutěného křesla a mrknu na západ slunce. Bude to možná větší vzrůšo, než dvouhodinovka s Boylem, ve které forma přebíjí obsah. V té bez desíti minut dvouhodinovce si totiž tvůrci zachovávají tvář letního blockbusteru se skvělými zvukovými efekty, potrpí si na detaily, ale divák (alespoň já určitě) se horko těžko prokousával tou zvláštní slupkou, která nedojme, nepobaví, nenadchne. Což třeba v případě Armageddonu (a stavte se klidně na hlavu, filozofové a astronauti) platilo. Dotkl jsem se rád, ale zároveň jsem se stihl i nepěkně spálit.

Výborně napsané dialogy a postavy z masa a kostí dělají z tohohle melancholického dramatu příjemné setkání. Příjemně ale není postavě Natalie Portman, která v sobě vstřebává nejednu emoci (ztráta vlastního dítěte), odolává útokům vzteku bývalé ženy svého manžela a pozvolna nachází cestu k nevlastnímu přemoudřelému synovi, který vzešel právě z manželství, které sama položila na lopatky. Solidně odvyprávěný příběh bez výrazně hluchých míst srdce zřejmě nikomu neutrhne, ale potěší minimálně hereckými výkony (i kdyby Portman servírovala jen jeden jediný utrápený kukuč, tak ji to diváci budou rádi baštit – včetně mě), hudbou a vydařeným scénářem.

Násilnická rasistická hovada můžou bouchat sekt!! Po tomhle se totiž budou tetelit blahem. A to to měla být mimo jiné cesta za vysněným Disneylandem.. Jedinou dočasnou záchranou před bitím, ponižováním a popravou jsou pro ně obyčejné kamery a ozvučení. Jejich prostřednictvím se má svět dozvědět o tom, jak mexičtí přistěhovalci „znesvěcují“ ty nejlepší a nejúžasnější Spojené státy. Alespoň tak to vidí radikální organizace plná dementů, kteří rádi řežou do živého, hrají vědomostní patriotistické kvízy, a divák jen vyčkává, s čím tvůrci přijdou. Výsledek je nakonec překvapivě nápaditý, nedělá z diváka idiota a z námětu tříská „maximum“. Vraždy mimo záběr vlastně spíš potěší (dokazují, že o samoúčelnost tu nikomu až tak „nejde“), metoda found footage je skvěle využitá nejen proto, že pomáhá na přesvědčivosti. Nejprve jsem to viděl na tři hvězdy, které si tenhle neveselý kousek zaslouží spíš, ale za žánrové překvapení jdu o stupínek výš.

Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí.. tenhle díl je přesně o tom (zábava mladých Turků, slavný žhář nebo starý lis na olivy) a diváka může jen a jen těšit, že cyklus si svou kvalitu drží už slušnou řádku let.

Len Wiseman má kliku. V režijním křesle zatím nešlápl vedle, akci umí jako (dnes) málokdo a doma má ještě takovou kost. Fantastická mrcha před plátnem je tak tím lepším, co nový Total Recall nabízí. Kromě Kate Beckinsale je to výprava, místy namakaný vizuál a už zmiňovaná úderná akce. Ta schovává tu veškerou blbost, která na plátno proklouzla prostřednictvím scénáře. Na druhou stranu jsem letos viděl už podstatně větší dějové průšvihy (třeba Bitevní loď), takže to necháme stranou. Velkým nepřítelem ale můžou být pro diváka vzpomínky na původní dílko plné úchvatných vizuálních efektů. Verhoeven tehdy příjemně překvapil hlavně v ironii, nadsázce a v nekorektních a hodně brutálních detailech, tady mi něco podobného trestuhodně chybělo. Jede se podle šablony „zalíbíme se všem“ a trpí tím i třeba poměrně propastná absence emocí. Len Wiseman naštěstí leccos lepí právě elánem a akcí, kterou má dostatečně nakoukanou, jeho výtvarníci a designéři představivostí a nápadem, takže to nakonec všichni dohromady utáhli na slušné 3 a ½ hvězdy!!

Teď se pořádně nažerem, přitom jsme to mohli v klidu udělat s grácií. I když tady nejde o lovení prestižních michelinských hvězd a snahou je na televizní obrazovku přenést letní pohodu s grilováním, nemusíme v každém třetím záběru vidět v plné nahotě, kdo to celé sponzoruje. Tak či onak, teď to svými tlustými špinavými prackami pořádně promíchám, přiliju půl lahve kečupu a bude to mňamka.