TommyLeeJape

Někdy mi připadá, že seveřané se filmy rozhodnou natočit buď pořádně a nebo raději vůbec aneb nedokážu si vzpomenout na špatný film ze severní Evropy. Takto syrové drama vzbuzující v divákovi kvanta negativních emocí by dle mého názoru nedokázal nikdo zfilmovat lépe, než právě chladní lidé z dánských ostrovů. Někdy jde z filmu sice přímo cítit jakási vykonstruovanost (modlím se aby to bylo vykonstruované, lidé nejsou tak blbí, že ne?), ale i přesto se dle mého skromného názoru jedná o velmi nadprůměrný počin, který Vás pravděpodobně alespoň na malou chvíli přinutí: za a) nenávidět malé děti, a za b) děkovat bohu (nebo spíše evoluci) za jeho prozřetelnost nenadělit psům a kočkám dar řeči (dokážete si představit ta kvanta trestních oznámení?).

"Náboženský mýtus je nejsilnější nástroj v dějinách a slouží jako psychologická půda, na které mohou kvést další mýty." Zastávám názor, že pokud chcete v něco věřit, nepotřebujete k tomu žádnou knihu, instituci, papeže, kněze ani věže. Nejspíš právě proto, mě zaujala hlavně úvodní část, ukazující nám křesťanství (ano, ta vypočítavá, vražedná organizace, jež na několik set let, zcela zastavila vědecký, technický i společenský pokrok v celé Evropě) jako jeden velký remake pohanské (egyptské) mytologie spojené s uctíváním (boha) Slunce. Remake, který se však může chlubit dramaticky většími tržbami a pro stádo mnohem přijatelnějším hereckým obsazením. Zeitgeist Vám poskytne mnoho argumentů pro diskuzi se zaslepeným věřícím, i když taková diskuze stejně nikam nevede, protože vy vlastně pouze "testujete jeho víru" nebo se rouháte. Co se týče těch dalších části, jakkoliv jsou spekulativní až stupidní, donutí Vás minimálně k zamyšlení. Zpracování dokumentu Vás bohužel k zamyšlení donutí také...

Andres Muschietti si otevřel hororovou kuchařku, nalistoval stránku 'strašidla po japonsku' a začal vařit jednoduchou, na první pohled vcelku vydatnou Mámu. Bohužel jediné co mě v jeho receptu ve výsledku překvapilo, byla Jessica Kaštan jakožto černovlasá rockerka. Nemluvě o tom, že mi celkový dojem úplně pokazilo zbytečně přeslazené závěrečné sousto, po kterém jsem měl chuť celý pokrm vyzvrátit a předhodit sousedovic psovi. Alespoň tu přílohu ale kuchař trefil docela dobře, nic se totiž nevyrovná strašidlu s troškou malých dětí.

U hororu se mi stává celkem často, že si přeju, aby všechny kladné postavy umřeli co nejbolestivější smrtí, protože většinou vyzařují auru, která dokáže člověka neskutečným způsobem nasrat. Co se týče Come Out and Play, tady jsem přál smrt i režisérovi rýmejkujícímu film nepotřebující rýmejk. Jediné co mě při sledování takto výjimečně nestrašidelného hororu znepokojilo, byla radost jakou jsem cítil, když hlavní hrdi... postava na konci porcovala ty hispánské spratky. Žánrově podobným hororům The Children, Ils nebo Eden Lake nesahá tento Mexický omyl ani po kotníky!

Komik Ricky Gervais, od něhož jsem mimochodem očekával něco úplně (ale totálně) jiného, natočil komediální drama, ve kterém je humor až druhořadým prvkem. O to více mě překvapilo s jakou bravurou dokázal Ricky tu naivně klišovatou hromadu hnoje, kterou námět bezesporu je, proměnit v tak příjemný film. Nejdříve mi tedy vadilo, že snímek obsahuje pouze stopové prvky suchého britského (Gervais) humoru, po chvíli jsem si ale postavy společně s obrazem Anglie sedmdesátých let oblíbil takovou měrou, že jsem na jakákoliv očekávání úplně zapomněl. Abych to shrnul, šel jsem si pro malinko hloupější komedii, dostal jsem malinko naivní drama, proč ne. Třešničkou na dortu byl výborný Ralph Fiennes, ten prostě nikdy nezklame. "Why does Noddy have a bell on his hat? 'Cause he's a cunt!"

Podobné typy filmů o puberťácích, kteří dělají neuvážená rozhodnutí, přičemž si následně musí uvědomit, že třetí Newtonův pohybový zákon je aplikovatelný nejen ve světě fyziky, určitě nevyhledávám a k Dive jsem se dostal spíše náhodou. O to více mě překvapila preciznost s jakou je tento snímek natočen, nemluvě o skvělém výkonu Jacka O'Connella (naopak mě zklamala představitelka Lindsey, která místy připomínala slečnu z jisté upíří ságy). Film nejenže poukazuje na problematiku předčasného těhotenství spojenou s nutností dělat těžká životní rozhodnutími v mladém věku, ale také se nám snaží ukázat, že pravě takto mladí lidé mohou prožívat opravdovou lásku se všemi jejími strastmi a úskalími. Propojení se skoky do vody navíc dodává filmu jakýsi další rozměr, když se hlavní hrdinka musí vzdát svého snu, což samozřejmě není jednoduché a jak ukazuje film, ani nezbytné. Co dodat, Britové mě opět příjemně překvapili. The perfect dive, is like getting life perfect; really hard, almost impossible.

Vždycky jednou za týden či dva, když se ve mě probudí sebedestruktivní choutky a pustím si Televizní noviny na Nově, si se slzou v oku vzpomenu na Willa McAwoye, MacKenzie McHale a celý ten jejich zpravodajský tým, snažící se divákům přinést co nejhodnotnější informace. Novinářský idealismus, snaha bojovat proti komerčnímu, bulvárnímu, povrchnímu, stupidnímu, zbytečnému (vyberte si) zpravodajství, které naprosto zásadním způsobem sráží intelektuální úroveň diváků po celém světě, to je Newsroom. Lidé vedoucí boj s těmito větrnými mlýny jsou obecně považováni za cyniky, Sorkin se nám je ale snaží ukázat v poněkud optimističtějším světle. Zpravodajský model prezentovaný v seriálu je sice malinko utopický (bohužel), to ovšem nic nemění na tom, že mi postavy (a jejich boj) během pár dílu přirostly k srdci. Nerad bych také opomenul naprosto brilantně natočené dialogy (spíše slovní přestřelky), dodávající seriálu jakési nezaměnitelné kouzlo. První série - 90%, snad si to udrží kvalitu.

Dal jsem tomuto filmu už druhou šanci a pořád nic. Almodovar je mým oblíbencem, přesto nemůžu říct, že by mě jeho (údajně) nejlepší počin dokázal nějak výrazněji nadchnout. Snímek se dotýká mnoha ožehavých a co si budeme povídat, ne zrovna populárních témat. Vše je podáváno prostřednictvím jakési inteligentní telenovely (to je asi oxymóron, že?) skrze Almodovarovu nejsilnější stránku - ženské postavy. Emoce dílu také nejsou cizí. Jenomže... I když Pedrovi filmy nikdy nepostrádají podivné postavy, doprovázené ještě podivnějším dějem, tady mi to připadalo, jako by toho podivného (často spíš nelogického) bylo zbytečně moc. No, uvidíme jak Todo sobre mi madre vstřebám po třetím zhlédnutí (někdy v daleké budoucnosti). Třeba "uzraju" a uvidím tu genialitu, mým okem zatím nespatřenou. Prozatím dám ale přednost jiným režisérovým filmům.

Filmy se snažím hodnotit hlavně podle toho jak mě baví a Láska zrovna v tomto aspektu totálně selhala. Aby nedošlo k nedorozumění, Hanekeho minimalisticky pojaté filmy obecně nepovažuji za nudné, dokonce mám rád spoustu jiných artových snímků. Já vlastně nemám nic ani proti té statické kameře, pokud si ale užíváte minutové záběry toho, jak starý manžel zvedá svou choť ze záchodu, doporučuji navštívit (popřípadě zažádat o brigádu - pár hodin týdně by mělo stačit) nějaký hospic, tam je realita ještě mnohem syrovější, krutější a realističtější. Mně zkrátka film o něčem tak samozřejmém, jako je fakt, že se staří lidé o sebe navzájem starají, a že stáří může být velmi nepříjemné a bolestivé (to je to velké poselství?!), do kolen nedostane. Alibistické 3 hvězdy (dala většina těch předních uživatelů, které film zklamal, oni si ale musí zachovat tvář odborníků na umění) dávat nebudu, a to i přestože Hanekeho považuji za mistra svého oboru.

Way better love story than Twilight. A je to bez keců! Pro animace od Mickeyho Mouse jsem měl vždycky slabost. Paperman je určitě šampión mezi animovanými kraťasy, co se loňského roku týče.