quixote

Dobová kritka film roznesla na kopytech - a čas ukázal, že to přece jen přehnala. Přes viditelné nedostatky Princeho režie film funguje velmi dobře a některá hudební čísla jsou dokonce vynikající ("A Weekend In The Country" se nebojím označit slovem strhující). A přesto film jako celek za původním divadelním muzikálem pokulhává. Také zamrzí, že je ochuzen o některé písně, které se v něm mohly objevit alespoň ve zkrácené formě... Taylorová byla obsazena jen kvůli své hvězdnosti, ale navzdory tomu se s rolí Desirée vypořádala velmi dobře. Píseň "Send In The Clowns" (kterou zná snad každý, ale málokdo ví, že pochází z tohoto muzikálu) natočily stovky zpěvaček a verze Taylorové není vůbec špatná! Kdyby nic jiného, je záslužné, že film zachycuje výkony alespoň některých představitelů z původní broadwayské inscenace. V divadelních análech je často připomínán výkon Hermione Gingold - i ve filmu je opravdu výborná, a to i přesto, že její parádní číslo - "Liaisons" - se do filmu kupodivu nedostalo, ačkoli jde o píseň pro tuto postavu a pro celý muzikál dost zásadní. Jen pro zajímavost: roli Gingoldové si na Broadwayi v roce 2010 zahrály hned dvě další muzikálové legendy: Elaine Strich a Angela Lansbury a kritky psaly o jejich provední "Liaisons" jako o vrcholu inscenace.

Velmi emocionální velkofilm o mimořádných umělcích a jejich krásném, ale bohužel pomíjivém umění. Konečně je i u nás díky LK k mání na DVD, které v textu mj. připomíná i složitý zrod tohoto koprodukčního filmu. Film možní občas místy exhaltovaný je, ale k baletu a "velkému" umění to prostě patří. O skutečné Pavlovové toho běžný smrtelník moc neví, takže nebude mít problém přijmout její obraz, který nám film předkládá. Možná je zidealizovaný, občas možná trochu přepjatý, ale je veskrze uvěřitelný a velmi působivý. Scény z baletů a kostýmy jsou vážně nádherné - kdyby pro nic jiného, tak kvůli nim film stojí za vidění.

Velmi emotivní životopisný film, který se s úspěchem vyhýbá hollywoodským klišé a vykresluje Piaf nelichotivým, a přesto chápajícím způsobem. Barvitá koláž postav, časových rovin, detailů a spoustou neotřelých filmařských nápadů ... a přesto všechno stojí a padá se strhujícím výkonem Marion Cotillard. Několi úžasných scén, z nichž mne kromě úplného závěru nejvíc zaujalo, jak je pojato vystoupení Piaf, kdy při jejím vystoupení v music hallu: neslyšíme reálný zvuk, jen za doprovodu podkresové hudby sledujeme "němý" zpěv Edith a reakce diváků. Tak to je filmařina par execellence. Je z nejlepších životopisných filmů, které kdy byly natočeny.

TV film, který snad raději - vzhledem k zásluhám J.Krejčíka a jeho renomé - ani neměl spatřit světlo světa. Červená knihovna non plus ultra, desátý odvar z Herzových Petrolejových lamp, místy dokonce nechtěná parodie žánru, navíc s přemrštěnou stopáží. Tohle nemá s Čapkovým pohledem na svět vůbec nic společného! Především mužské postavy jsou všechny do jedné tlačeny k neuvěřitelně křečovitému výrazu a příšerně přehrávají. Ženské postavy jsou na tom jen o chloupek lépe, přičemž (jinak jistě velmi talentovaná) G.Marcinková v podstatě nemá co hrát, a tak většinu filmu projde s trpícím pohledem potrefené laně (…nebo husy, chcete-li). Rozpaky vzbuzuje i její účes (v jaké době že se ten příběh vlastně odehrával? Že by i vdaná paní chodila za první republiky s rozpuštěnými neupravenými vlasy a ošuntělým hadrem přes hlavu a la Nastěnka?) a celá výprava vinou svých nemotorných televizně-ateliérových staveb, které se ve výsledném dojmu tlučou s exteriéry nasnímanými „filmově“. Jednoznačnými pozitivy na této nepovedné záležitosti je Jiráskova hudba a herecký casting, v němž se objevují kvalitní pozapomenutí herci, zajímavé nové tváře (nečekaně třeba i Ester Kočičková v maličké roli sekýrující paní továrníkové). Je moc fajn, že Pan režisér Krejčík dostal v době možnost ještě točit, ale tentokrát to byl prostě krok vedle...

Nezvládnutý pokus o historický velkofilm, který působí dojmem, že na začátku snad ani neměl pevný scénář s dialogy, natočilo se minimálně 10 hodin materiálu a z nich se to pak ve střižně "nějak" sestříhalo. Ve výsledku jde vlastně o 140 minut dlouhý videoklip, který se sice pokouší vyprávět jakýs takýs příběh, ale v podstatě plete páté přes deváté a tvůrcům se doslova rozpadá pod rukama. Neměl to být původně třídílný TV seriál se stopáží jednoho dílu 70-90 minut? Dělení filmu na tři části jinak nemá žádný smysl, děj se žene bezhlavě dopředu, nepostojí, nedává prostor monologům a dialogům, které by nám postavy přiblížily trochu hlouběji, a jen místy je poznat, že film má na svědomí režisér, který je hodný svého jména. Jakubiskův magický realismus, kdysi tak úchvatný třeba v Tisícročné včele, je tady zplanělý až do manýry a filmu bohužel nic nepřináší a občas dokonce působí jako parodie sebe sama. Škoda – projekt měl velký potenciál, jen to chtělo ho od začátku pevně uchopit do ruky a dát mu pevný tvar... Hodnocení: 2 a 1/2 hvězdy.

Hra sama rozhodně není žádné veledílo, i její konec je dost předvídatelný, ale skvěle postihuje některé životní situace a způsob našeho myšlení. Inscenace hýří spoustou nápadů a hluchých míst v ní není mnoho. Nejen Töpfer, ale i jeho tři spoluhráči jsou vynikající; jejich balanc na hranici komedie a tragédie je obdivuhodný. Jedna z inscenací, jejíž převod na obrazovku, který v sobě vždycky skrývá určitá rizika, vyšel na 100%.

Příjemný zážitek, výborné herecké výkony, až mrazivě aktuální hra (ač z roku 1932…). Několik opravdu silných, případně zábavných míst. Budiž pochváleni ti, kteří se rozhodli tuto sympatickou inscenaci zaznamenat!

„True story“ o dvou megacelebritách, natočená dost nezáživným, až uspávacím způsobem. V podstatě červená knihovna s několika hodně melodramatickými scénami, zcela zbytečně roztažená do dvou dílů. Kromě kostýmů se nevěnovala příliš velká pozornost výpravě, digi pozadí jsou jako z roku raz dva. Vše tedy stojí na ústřední herecké dvojici: zatímco představitel Onassise (i díky dabingu A.Švehlíka), působí velmi přesvědčivě, herečka v roli božské Callas sází především na svůj vzhled a jistou – velmi přibližnou - podobnost s divou; jinak už ale nemá co nabídnout, k charismatu Callas má na míle daleko, a v některých – zvláště operních - scénách působí nemotorně a nechtěně směšně (árie z „Carmen“).

Nádhera. Ve všech směrech podařená záležitost. Klasika. Jakubisko ve vrcholné formě.

Spolu s "Jasněnkou" nejlepší Troškův film. Kdyby nic jiného, je třeba ocenit úvodní scénu noční můry hraběnky a herecké výkony Bohdanové a Cupáka - ty jsou skutečně excelentní. Taktéž kamera a vůbec celý vizuál. Škoda, že něco podobného nemůže natočit dnes, pro producenty jsou filmy tohoto typu nepochybně nezajímavé. Otázkou také je, jestli Troškův talent mezitím nezplaněl a "neušpinil" se všemi těmi komerčními věcmi typu "Andělská tvář", "Kameňáky" atd.