bedsore

Filmařsky je to vskutku velmi přesvědčivý, ale někdy se to táhne jako smrad. Divák musí bejt v tom správnym módu, na tý správný vlně, aby to dokázal vstřebat a docenit. Chytit ale tu správnou vlnu je někdy holt těžký a udržet se na ní ještě těžší.

Tyhle filmy mám rád. Ač předivo příběhových nitek se může zdát možná až přehršle zamotaný, Stevovi se jej daří rozmotávat bez okatých přešlapů, v tempu pozvolnějším, přesto bez hluchých míst a když se k tomu přidají vybroušený dialogy společně se zajímavou kamerou a střihem, filmový zážítek se řadí k těm vysoce nadprůměrným.

Snad jen z edukativních důvodů jsem sám sebe předsvědčil k dokoukání tohodle nudou kypícího a v křeči působícího, prostoduchého hollywoodského paskvilu, který na základě společensko-politické objednávky byl delegován naplnit kvótu letošního, už tak trochu tragikomicky nahnutého ceremoniálu, za lepší, barevně vyvážený svět. Upřímné gesto? Spíše vypočítavost a kus pokrytectví v jednom. Nejsem si jist, zda ta tlačenka něčemu prospěje. Ale co, show must go on.

Stále čekám, až se v tom malym českym filmovym rybníčku najde někdo, kdo najde odvahu a sílu stvořit něco, co se bude vymykat všednosti současné filmové tvorby. Na půdorysu vztahů Česko-Slovensko, Česko-Německo, staří-mladí a při téhle stopáži by se mělo dát rozehrát takový divadlo, že kadence dialogových střetů by měla s prstem v nose zastínit i pověstnou kadenci samopalu vzor 24. Promiňte mi tu, možná až neadekvátní, přísnost, ale to přešlapování na místě a držení se na uzdě, už mě prostě sere.

Je to takový srdceryvný, plný klišé, někdy i logických faulů a bez větších zvratů (u animáků ovšem vcelku vstřebatelné), ale po vizuální a technický stránce to udělalo velký dojem a to tak nějak upozadilo ty neduhy v příběhu.

Jeden nudnější záběr následuje další a další, otravnější hudební podkres snad už opravdu vybrat nešlo a s 3D se autor nejspíše teprve seznamoval. Podobně na tom jsou i jeho soukmenovci Galapagos a Rainforest. Naprostá ztráta času.

Už aby lidstvo zasáhla nějaká ta katastrofa v celosvětovym měřítku, aby si vyzkoušelo ten survival mód na vlastní kůži. Snad bysme se pak zbavili těhle podivnejch režisersko-scenáristickejch blábolů o chození naboso v písku, svět bez lidí a zbraní (pardon, jedna bročka zázrakem přežila, ale i tak ji měli většinou zavřenou ve skříni, pardon, pod peřinou), pískání v uších jako zbraň hromadného ničení a tak dále a dále. Nemám sílu pokračovat.

To je prosluly vichr z hor, dedecek mi o nem vypravel. Deus Ex Machina vmisena snad do kazde situace, ale budiz, kdyz jde hlavne o vizual, logika jde stranou. Kdyz je po tom poptavka, nabidka se vzdy najde.

Rozverná bláznivina, která má šmrnc a neklopýtá na každym kroku v zápletce značně přitažené za vlasy, navíc v sympatickém podání.

Jako pamětníkovi se mi jen těžko oprošťuje od emocí a tak snaha o objektivní pohled může být trochu znesnadněna. Nicméně sportovních dokumentů jsem již zhlédl dostatek, abych s čistým vědomím mohl tento prohlásit za velmi zdařilý počin. Ku prospěchu věci přispěla i velkou měrou zahraniční produkce, protože představa vzniku v čistě domácím prostředí by mě naplňovala obavami.