Scaevola

Už úplně chápu, jak se cítila má drahá polovička, když jsem vrněl blahem při sledování nedávné Cti zlodějů. A vlastně to dává smysl: Snímek vytvořený na míru fanouškům, ale opatrně tak, aby nenápadně otevíral hlubší témata, přičemž samozřejmostí je téměř dokonalé řemeslo a přiléhavý vizuální styl. Jenže právě v oněch hlubších otázkách všechno bolestně skřípe. Ostatně už fakt, že producentem a monopolním výrobcem hlavní hrdinky je společnost, již by měl snímek parodovat a interpretovat, je na pováženou. A tak jsem z naznačených střípků ponejprv dedukoval, že se film pokusí konstruktivně zkritizovat jednostranný postmoderní postoj k ženám, jak ve skvělém monologu shrnula A. Ferrera, leč mé doufání byla následně zadupáno do země křečovitým vyvrcholením přežvykujícím právě všeobjímající, byť přežitý předpoklad, že Keni (jakože muži) stále ještě svou nejniternější přirozeností upozaďují ženy a připravují je o místo na slunci. Přiznám se, že z těchto důvodů jsem konec dokoukal jen s vypětím všech sil.

V zásadě se jedná o mé první setkání s tamní kinematografií a musím říci... že Korejci jsou divní. Kultura postavená na úplně jiných základech nežli ta naše sestává z úcty ke všemu, vyjma lidského života. V jistém slova smyslu skutečné pokračování přirozeného výběru v mantinelech moderní společnosti, a přeci tak lidské slabůstky a pády, jenže zcela bez katarze, ať už duchovní, nebo alespoň společenské. Samozřejmě je přehnané soudit celé paradigma na základě jediného dílka, ale popsaného, zcela subjektivního pocitu se nemohu zbavit. A co se týká samotného zpracování? Původní nápad nutně vyvolává napětí, ale vzhledem k výběru postav vlastně o nic nejde a všechno působí taškařícím dojmem jako věkovité reality show z nedalekého Japonska. Naznačené sociální motivy vyjdou naprázdno, policejní odbočka skončí nedořešena a finále ani zdaleka nedosahuje dramatičnosti dílů předcházejících, přičemž ani nevyždímá potřebné emoce, ani nedonutí k zamyšlení vzdor rádoby šokujícímu odhalení. Na počátku roku 2024 už vím, že nucený cliffhanger v závěru bude dořešen, ale že by mne to těšilo, to říci nemohu.

Matematická hádanka: J. Statham má tři výbušné harpuny na skútru, dvě odhodí. Kolik má nyní harpun? Ano, správně, zbydou mu dvě... První polovina se tváří jako koukatelné béčko, které vykrádá jiná koukatelná béčka, ale od okamžiku, kdy se hlavní hrdina potápí v osmi kilometrech bez skafandru, se snímek mění na ryzí komedii, v níž po většinu času nedávají rozhodnutí postav smysl, ve střihu akčních scén se ztratíte, hudba neexistuje a nejlepší herec široko daleko je odporně digitální žralok.

Splatil jsem dluh filmové historii a zhlédl prapředka všech sci-fi snímků v jeho "nejnovější", restaurované verzi obohacené o nalezené argentinské pasáže - už to mne naplňuje radostí. A přihlédnu-li k faktu, že vzdor věku a nehovornosti dokáže film vtáhnout a vyprávět složitý příběh ztracených iluzí, rozpadu idealizovaného světa pro vyvolené a hravé proměny jednoho charakteru, musím smeknout. Herecké výkony odpovídají dobové technice a expresionistické stylizaci, vědecko-fantastické nápady zaujímají svou nekomplikovaností a nelze si ani představovat, jak musely v době vzniku působit na diváky použité triky. Výstavba záběrů u strojů bere dech a kompozice davových scén dává tušit, kde brali inspiraci mnozí další, dnes slavnější tvůrci. Jen to všechno dá poměrně velkou práci, podívat se na snímek celý a ještě promyslet všechny jeho témata, která už dost nesnesitelně směřují k avantgardní, rovnostářské proměně společnosti.

Titulní Břetislav vystupuje, jak se patří na knížecího synka, totiž sebevědomě a hejskovsky, Jitka se k situaci staví obdobně s pýchou v očích a vysoko zdviženým nosíkem. A právě střet těchto dvou osobností tvoří hlavní linii skromného historického snímku. Romantika mužská (dávám ti šanci odejít z kláštera a vládnout alespoň něčemu) se postupně mění v romantiku ženskou (urputná láska bez výhrad), otázka však je, co v kulisách raného středověku představuje větší fantastiku. A do toho šaškuje Z. Řehoř, který vyvažuje sladkobolnou linku. Povedené dílko splnilo přesně to, co jsem od něj očekával, ale v paměti se bohužel příliš neohřeje.

Hodně mne mrzí, že jsem snímek nestihl v kině, protože to, co T. Cruise a H. Atwell předvádí, stojí za to. Nenápadné odkazy na klasické snímky, dechberoucí akce a vytříbený humor zdůrazňují nečekaně aktuální zápletku, a přestože prostřední část s jedním zbytečným úmrtím nepůsobí ani zdaleka tak osudově, jak asi měla, ostatek filmu mne chytl a nepustil. Velice se těším, jak tvůrci (snad už finální) dějovou linku zakončí.

Druhá řada už nepůsobí tak suverénním dojmem jako první, přeci jen se vkrádá jistá vyčpělost, a soudím, že založit děj na prostředí TVA se zcela nevyplatilo. Nicméně Loki se překvapivě stále drží své myšlenkové bohatosti, skákání mezi časovými liniemi a variantami je přehledné a zábavné, a především se zadařilo velkolepé finále, které (snad) uzavřelo celý příběh jednoho (anti)hrdiny. Přestože tedy mnohé postavy nebaví ani zdaleka tak, jak by mohly a leckteré jsou vyloženě zbytečné, jako jedna z verzí nabobtnalého MCU dílko funguje.

V zásadě mohu říci, že jsem dostal přesně to, co jsem čekal, aniž bych se toho nadál. Loki chce být velkolepý, skáče mezi přebarevnými a ohromujícími scenériemi a velkohubě žvaní o čemkoli, s čím se právě šarmantně potýká, ale sedí mu právě ono komorní drama o důvěře, svobodné vůli a následcích vlastních činů. Proměna antihrdiny v typicky obětavého a přemýšlivého klaďase sice proběhla jaksi mimo záběr, ale příběhu to nevadí a vzhledem k závěru to patrně neovlivní ani zbytek MCU. A právě závěr asi bude to nejproblematičtější. Přihlédnu-li k předchozím díl(k)ům, očekávání se samozřejmě muselo drápat velmi vysoko, a tu najednou poslední díl především mluvil a mluvil a napínal. A donutil přemýšlet, což jsem opět nečekal. Samozřejmě vše v rámci disneyovského seriálu založeného na komiksech, ale vybírat mezi osudem jedince a smyslem vesmíru dá zabrat. Uvidíme tedy, kam na konci zmizely všechny důležité postavy a kde se opět vynoří, a možná to na maximální hodnocení přeci jen bude.

Detektivní příběh si drží sympatické tempo podobné lepším televizním kriminálkám a dějová linka s lehce gotickým, skoro okutlním nádechem těší i ve své přímočarosti a naivitě. Herci se snaží vykřesat co nejvíc, z kamery vás příjemně zebe i v ponožkách a šosácká akademie se ukazuje jako výtečná volba. Jenže pak příběh skončí a najedenou zjišťujete, že jaksi ještě není konec a zbývá přibližně 20 minut něčeho: Totiž absurdně roubované zápletky, která je navíc vysvětlena zpětně pomocí odtažitého vyprávění a rádoby šokujícího odhalení, které je obratem zprostředkováno skrze bezkrevné intelektuální cvičení. A což potom E. A. Poe? Inu, aby si filmu vůbec někdo všiml, jinou funkci tu nemá.

Jack Bauer (vím, že se jmenuje jinak, ale vyjde to nastejno) tentokrát nehartusí zbraněmi, ale psychologií a paranoiou, a výsledkem je opět místy nervy drásající, místy lehce přestřelená podívaná o současné americké oligarchii v nažehlených oblecích a kostýmcích. Některé nápady donutí k zamyšlení, závěr napínal až k zbytečnému vodítku o pokračování a řemeslně si nemám na co stěžovat, takže vlastně skvělá práce. Jen si už úplně nevybavím, o čem že to vlastně bylo, a ani jedna hrdinova kamarádka mi k srdci nepřirostla... Ups, už jsem na indexu.