Scaevola

Koncepčně, stylově, historicky i mytologicky (na konci jsem zcela reálně očekával mimozemšťany) je tento snímek ještě rozpadlejší nežli jeho předchůdci, leč V. Webster je zřejmý sympaťák a všichni konečně přestali předstírat, že se snaží o fantasy béčko. Tohle totiž byla čistokrevná komedie a být tvůrci, nijak bych se za to nestyděl.

Z dnešního pohledu se jedná téměř o klasickou záležitost. The Rocka ještě nikdo neznal a patrně bylo potřeba využít kostýmy z "Mumie", když už byly ušité. Někdo sice dramaturgicky nezvládl přeměnu antihrdiny do čestného bojovníka bez bázně a hany, ale když si odmyslíte víceméně taškařící vedlejší postavy a zbytečně nabubřelou mytologii, nové přiživování se na barbaru Conanovi se relativně povedlo.

Hypoteticky nosný námět (potrhlý polozapomenutý kult hodlá oživit upírku za pomoci nevinné krve) je i v rámci daného žánru srážen naprosto hloupými replikami a naivní motivací postav. Na většinu hereček je sice pěkný pohled a ani jedna z nich se rozhodně neostýchá, leč jejich hraní by neobstálo ani u toho nejbenevolentnějšího kritika po probdělé noci. A i scény, které by měly být vyvrcholením snímku (v rytmu repetitivního bubnu odbývané erotické konání kultu), jsou zbytečně rychlé a brzy se omrzí. K čemu tedy je snímek nastíněné thematiky, když nevyvolá strach, neokouzlí atmosférou a ač vzruší, nakonec zklame?

Přiznávám, že úvodní fáze snímku je dechberoucí a v kombinaci s takřka geniální hudbou od Vangelis je scéna prvního Columbova přistání v Americe nezapomenutelná. I následující zápletky s domorodci jsou pojaty dobře a výmluvně přesně ve stylu ostatních historických velkofilmů R. Scotta, ale už zde začíná film ztrácet dech a finální přemítání o roli objevitele v dějinách ve spojení s dvorskými intrikami je víceméně nezáživná nuda, byť se všichni zúčastnění snaží ze všech sil. Škoda této klesající kvalitativní tendence, jakožto pocta odvážnému muži snímek funguje skvěle.

Je to citově silné, poněkud ubrečené a nesmírně (televisně) roztahané. Ale náměť vás alespoň donutí zamyslet se...

Nevím, jakýto masochistický pocit mne žene neustále se dívat na tyhle katastrofické snímky bez naděje - vždyť je to vždy to samé, ubrečené, patetické, pragmaticky zvrhlé a - vzhledem k tomu, že Austrálie si v tomto typu snímků snad libuje ("Na břehu", r. 2000) - i bez přestání zpocené. Berte proto mé hodnocení jako maximálně subjektivní, neboť i já sám tento snímek chápu spíše jako námět pro "filosofické" přemýšlení než jako umělecké dílo.

Whoopi Goldberg ještě žije?! Ehm, zpět k jádru věci... Přiznám se, že nejsem zřejmě cílovým divákem tohoto snímku; v mládí mne sláva "nindža želv" zasáhla jen velmi okrajově a dnes mi spojení oněch kultovních prvků (japonská bojová umění, renesanční jména, mutace želviček, mladistvá snaha o "cool" vyznění a všechen americký nátěr okolo) připadá kostrbatá a veskrze dětinská. Z toho bohužel plyne, že jsem valnou část filmu kroutil hlavou na trapností scén a situací přemýšleje, je-li M. Fox tak dobrou herečkou, že tuhle polohu dokáže vykreslit, nebo zda je ona sama nechtěnou příčinou. Ostatek děje se mi už po několika hodinách od shlédnutí rozplývá v digitálních orgiích, jež jsou sice správně rytmisované a velkolepě bombastické, ale zároveň praštěné a nerespektující logiku, natož fysiku. Dodám tedy ono obligátní: Je-li vám o patnáct a více let méně nežli mně, pak si film náležitě užijete.

Přehlídka lidských podivností a jižanských dívek, které svou snědostí a obscénosí nelahodí mému vkusu. Připočtu-li ještě nesympatickou uječenou hlavní hrdinku a episodický příběh pospojovaný jen s přimhouřením očí, pak nedokáži odpovědět na otázku, kde jsem k tomuto snímku vlastně přišel. A proč.

Viděl jsem sci-fi film s velkým myšlenkovým potenciálem a relativní odvahou používat sice primitivní, ale zase alespoň zdánlivě funkční barevná schémata. Nemá asi smysl diskutovat zde nejapnost diskursu příběhů o "vyvoleném teenagerovi, který ničí zažité pořádky, aby vyvolal chaos", tudíž si postesknu nad nedotažeností fikčního světa (za celou dobu nedostanete jediné vysvětlení, proč cokoli funguje právě tak, jak se to děje) a nad nevýrazností nejmladší herecké generace. A zmiňovat útrpný láskyplný patos asi už vůbec nebudu...

Odmyslíme-li si plastikové monstrum s trapnými pohyby, které nemohlo děsit snad ani v době vzniku tohoto snímku, můžeme jen žasnout nad dobrodružně gradovaným scénářem a technicky nepochybně náročným natáčením pod hladinou. Ale i přes těžko popsatelnou krásu J. Adams a náladu ztracené laguny mi, myslím, stačilo tento počin vidět jedinkrát.